Jedna mladá paní byla nešťastná, že tatínek těžce onemocněl a má v nepořádku dluhy. Nojo, rozvedl se na stará kolena, potom zapíjel smutek, ale přivydělával si a platil, co se měl. Jenže co s frflavým člověkem, který se trpce zavře do sebe? Pozvolna se odvrátilo skoro celé okolí a nikdo o jeho životě moc nevěděl.
Rodina se občas přece jen probere, když musí zařizovat kolem nemocnice. Nenavštivte tátu, i kdyby vás párkrát poslal do háje! Když se tatínek začal zajímat o svoje záležitosti, objevil se problém. nenápadný, ale v důsledku veliký. Nebylo zaplaceno několik splátek. Dcera umořila ze svého, co se dalo, ale jeden velký dluh zůstal.
Konečně bylo možné peníze vzít odněkud ze šuplete. Udělalo se, co jsem doporučila. Poslat, co jde, dopisem vysvětlit situaci, navrhnout splátky, které se fakt dají utáhnout. Vyšlo to nakonec na pětistovku, léky jsou drahé. Ta mimořádná splátka srazila celkový dluh (který už Home credit vymáhal) na částku, na kterou už třeba i GE Money Bank udělá splátkovou smlouvu. Právě na tu pětistovku.
Možná to byla chyba, možná zavětřili, že by pán ještě někde něco vyškrábnul i tak. Možná si mysleli, že by si vzal půjčku na jejich dluh, ale u tak nejistého zdraví? S takovou šancí splácet? Poradila jsem další dopis. Ne a ne a ne, hystericky odpovídali. Zaplaťte do tří dnů, do týdne, jinak soud a bude zle. Inu, pán je důchodce, na to si exekutoři hodně brousí zuby (dluh už dostal vymahač), protože právě na důchod se dá uvalit exekuce. Důchod je jistý příjem a pokud je někomu jenom sedmdesát, vyždímou ho přece docela slibně. Lidi sami sice nezvládnou vyžít, ale třeba jim někdo pomůže a exekutor má příjem jistý. No a když ne, chybička se vloudila. Co na tom, že ho skolil právě jejich těžký účet za chyby?
V tomhle případě se málem rodina od táty odtáhla, protože se tatínek při osobním jednání s vyslancem exekutora zmínil o dceři a vymáhací společnost zaržála. Dcera? Kde bydlí? Nemá náhodou barák? Kde pracuje? Naštěstí se tatínek vzpamatoval a dodal, že ta je už tak nemocná, že mu dál pomáhat nemůže.
Tenhle víkend je pro tatínka velmi truchlivý. Prý mu přišla další výzva k zaplacení. Bojí se exekuce od soudu. Radím jen splácet (skutečně pětistovky posílá), u soudu se odvolávat na všechna jednání a dobrou vůli plus vyprávět příběh. Soud může hodně ubrat z těch náhrad, kterými tatínkovi vyhrožují. Navíc se v získaném čase leccos daří splácet a třeba ještě našetřit. Náhoda může pomoci, rodina něco sehnat. Třeba splatit svůj vlastní závazek někde a potom mu pomoci. Jakkoliv.
Jenže zatím? Bezmocný pán na vozíku pláče a neví, jak bude žít. Nevyzná se v paragrafech, důchod skoro průměrný, své záležitosti měl vždycky v pořádku. Makal, aby všechno dobře zvládl. Paměť v tom stresu vypovídá, už prý neví, na co si vlastně půjčoval – anebo to byla věc, o které mluvit nechce. Osobně bych věřila na nějakou klasickou akci, rád prý dětem dával drahé dárky, ale to už je údajně docela dávno.
Teď tluče hlavou do zdi. Chci zaplatit. Teď můžu jen tolik, ale utrhnu si od huby, jak jen to půjde! Prosím, pochopte, že to není schválně! Určitě to nebude trvat ani těch pět let, zvládnu to dřív! Nechci dluhy, nechci soudy!
Z betonu se pořád ozývá to samé: koukej sehnat prachy hned, nebo tě svlíknem do naha.
Jak jsem občas lidem poradila dobře, případně jim pomohla rozpočítat, co zvládnou, z tohohle zabetonovaného justu je mi jenom šoufl. A to zatím platilo, že právě s exekutory se dá vyjednávat…
