Těsně před vánočními svátky v roce 1919 nalezl na procházce s přáteli Rudolf Těsnohlídek prochladlé děvčátko. Bylo mu sedmnáct měsíců. Třemi muži tato událost velice otřásla a snažili se vymyslet, co s tím. O pět roků později se v Brně na náměstí rozsvítil první vánoční strom, Strom republiky. Začala tradice vánočních sbírek pro děti bez domova.
Také dnes musíme řešit problém, kdy se žena rozhodne zůstat sama a dítě chce odložit tak, aby nebyla nalezena, vystavena veřejnému odsouzení, chození po úřadech a podepisování zahanbujícího zřeknutí se – a aby nebylo nutné zbavit se dítěte jinak. Za každou cenu.
Před revolucí to nešlo, těhotné byly evidovány, případně odhaleny bystrými ženami z okolí. Po nálezu tělíčka vždycky následovalo úspěšné pátrání po hanebné krkavčí matce. Mnoho zabitých novorozeňat tak bylo spojeno s rodičkou, systému se nedalo jen tak uniknout. Desítky mrtvých dětí rok co rok vzrušovaly veřejnost, třebaže se zprávy tohoto typu hodně zamlčovaly.
Co je možné dnes? Ovšem, nejdříve ze všeho je potřebná prevence. Osvěta, pokrývající věkové kategorie od školních let. V tom jsme moc neuspěli. Naposledy brožura s texty, určenými učitelům, byla hned napadena skupinou rodičů a bez milosti odsouzena. On každý prý ví nejlíp, jak učit své děti o sexu. Hm, to vidím. Proč, sakra, hned o sexu? To ti rodiče nemají ponětí o ničem jiném?! Bez velké míry otevřenosti k dětem tak do dvanácti let se otevírá prostor pro veliké průšvihy i v těch nejlepších křesťanských rodinách. Včetně traumat oněch milovaných čistých dětských dušiček.
Děti přece musejí vědět, že jim cizí ani známý člověk nemá co sahat na místa, která považujeme za intimní. Nebo že když se k něčemu podobnému schyluje, musejí umět říct „NE“, případně se někomu svěřit, aby útoky přestaly. Protože mám svědectví několika žen o takových útocích i z doby před sedmdesáti lety, mohu směle tvrdit, že se ty děti mohou cítit pošpiněné do konce života. protože se stalo cosi špatného, co se nikomu říci nedá.
Děti musejí vědět také cosi o vlastní biologii, rozumět svému vývoji. Jejich poznávání by se nemělo střetnout s striktním dohlížením na usínání s rukama na dece, protože co by se dělo pod ní, je fuj a hanba. Pokud do všímavých a znalosti hltajících hlaviček-houbiček dovolíme nasát suché teorie včetně antikoncepce a odpovědnosti za započatý život, udrží se tam navzdory pubertě.
Zde se opět vracím k tématu. Tolik se mlží a mlčí na jedné straně, tolik se vypichuje potřeba sexu a jeho rozmanitosti na straně druhé, že nám z toho všeho uniká podstata. Tedy základ, který by měl být normální. Co by svědčil o vhodném, běžném životě a jeho možnostech. Děti by měly včas znát různé možnosti, související s jejich probouzejícím se tělem. Vůbec se nemusíme bát nějaké zvlčilosti. Kdo je v jakémkoliv směru informovaný, vyhne se alespoň většinou maléru. Pokud tohle někdo neuznává, ať se vyhne všem školením a prověrkám BOZP, požárním směrnicím a autoškolám. Pokud si dopřeje cokoliv z toho, nevidím důvod, proč by měl omezovat vhodnou informovanost dětí.
Babyboxy jsou zařízením, které muselo někoho napadnout naprosto zákonitě. Každý, komu zatrnulo při nálezu igelitky s tělíčkem, každý, kdo zalitoval, že nebyl poblíž, aby toho broučka nějak zachránil, určitě nechce, aby se zabíjení opakovalo. Je hezké volat po prevenci, ale dokud není a nemůže fungovat, nemáme právo je rušit. Jsou dost zmedializované na to, aby je nějaká zoufalá žena využila. I kdyby moc nečetla noviny, nekoukala na zprávy, cirkus kolem nálezů – a teď kolem úředníků z EU – dolehne snad ke každému. A to je dobře.
Jsou, samozřejmě, i jiné cesty. Třeba anonymní porody. V Aši začaly, ale pozor, nyní se přesunuly do Karlových Varů, kde jsou snad celá DVĚ lůžka. Ono to totiž nebylo a není tak jednoduché, zmizet na pár dní až týdnů. Maminky navíc byly hodně blízko miminek v kojeňáku a některé se „nakazily“ touhou dítě si nechat bez ohledu na jakékoliv další podmínky. Pro starší ženy, už matky, to může být snadno představitelné trauma, kterému se nehodlají vystavit.
Dobrá, tak tedy Klokánek. Lze se jim ozvat a dítě předat a tam. Mnohokrát, navzdory správnému a zdlouhavému úředničení, dítě rychle najde milující adoptivní náruč. Nepláče osaměle mezi desítkami jiných. Jenže ne každá žena je ochotna se vláčet někam, kde přece jenom tváří v tvář komusi dítě předá.
Ó, jak je jednoduché dítě jenom strčit do schránky a oddechnout si! Snadné řešení, ano. Divné -ano. Ovšem přístupné mentalitě nebo krizi mnoha lidí, kteří se stydí, klesají pod spoustou problémů. Boxy jsou podanou rukou těm slabým, kteří, když jsou zahnáni do kouta, můžou najednou zkratkovitě provést to nejhorší. Pokud si tohle uvědomíme, můžeme se rozhlížet po nápravě. Ale nejdřív ponechmě boxy tam, kde jsou. S tím fofrem, s jakým jsme cca od půlky osmdesátých let do dneška rozvinuli třeba výchovu na základních školách k partnerství a rodičovství (byla jsem při tom), bych neriskovala životy skoro dvou tisícovek mimin ve stejné další porci let.
Ano, děti mají mít právo dozvědět se o své rodině a rodičích, mají právo na kořeny. Budiž. Je přednější přivázat ke každé nožičce spis i s přečteným genomem, aby bylo dítko řádně určeno a zařazeno před zašoupnutím do chlaďáku? Nebo mu dát naději, že se k němu jednou přihlásí biologická matka, případně že bude vypátrána, což je stále jednodušeji možné díky DNA?
Já osobně jsem také vždycky poněkud vrčela nad tím, že by i adoptované děti měly časem poznat genetickou zátěž a podobně, ale když jsem se rozhédla po kukaččích mláďatech nebo sourozencích, co o sobě nevěděli díky novým životům – nebo milenkám samoživitelkám, mávla jsem rukou. Život je pestrý a barevný a kdo jsi nic nezvoral, tak můžeš – ne hodit, maximálně ten kámen potěžkat.
Vracím se k Těsnohlídkově úmyslu před téměř sto lety. Ať se děje cokoliv, má každé dítě dostat šanci ocitnout se v náruči teplé, hřejivé, nikoliv mrazivé a smrtící. Mají právo žít. Aby bylo možno pomyslný i skutečný kámen sebrat a potěžkat. Aby se živý člověk dokázal zamyslet sám nad sebou. Což děti z boxu můžou. Děti z popelnic a igelitek nikoliv.
