Někdy jsem tu a tam říkala, že mi z různých povolání nejlíp šlo maminkovství. Dovedla jsem se postarat i o jednu dost zanedbanou a opožděnou holčičku, hlásila jsem se jako teta do Klokánku, ale potkala jsem „srdeční“ práci přímo v místě a nějaké dětičkování šlo na čas stranou.
Jenže roky běží, babičkování ani na obzoru a kamarádka by zase naopak ráda, aby někdo chodil k dětem, o které se stará. Nejdřív mne nalákala na Buchtobraní, kde jsme se všichni seznámili. Jára mě vzal za ruku a hledal se mnou vysavač. Je totiž zamilovaný do všech mašin. Nenašli jsme, tak se šel učit lízat lízátko. Kája se chtěla houpat a vozit na kolotoči a Martínek by nejradši hrál nohejbal s velkými kluky. Taky mu přihráli a on potom výskal za plotem, kdykoliv míč letěl k brance.
Moc dobře jsem si dovedla představit, že bych za těmi třemi lupínky chodila a taky si hrála, procvičila prstohrátky, říkadla a takové ty mazlicí věci, protože ty jsou na babičkování nejdůležitější. Na zahradě u bazénu jsem pomohla Káje, protože ona moc ráda tancuje a nikdo neznal písničku, na kterou tancovala ve školce. Jenže já, ostřílený návštěvník družiny (kdysi, kdysivá) jsem zpívanku o Šípkové Růžence poznala hned po první neuměle zazpívané sloce, a protože nablízku byla jen dítka předškolní, kterým můj zpěv neublíží… Jediná dospělá osoba v doslechu je dostatečně odvážná a s těmi rošťáky lecčemu uvyklá, ta to taky přežila. A ráda se přiučila.
Do třetice jsem hned po příchodu byla jásavě uchmatnutá Járou, vyskočil mi do náruče jako opička. Hned potom vyskočila Kája, Martínek to naštěstí nestihl, protože jinak bych vypadala jako banánovník nebo tak nějak. Bylo domluveno, že tentokrát budu patřit jen Járovi. Už mne táhl na zahradu a pobízel, ať si pospíším, pořád se ohlížel po Martínkovi, jestli se přece jenom neobjeví. Už abychom byli pryč!
Ukázal mi, jak si hraje v prolézačkách a na houpačce a domečku a potom toužebně koukal k bazénku s vodou. Miluje vodu, ale nebylo dost teplo, tak jsme to nakonec vyřešili kompromisem. Něco jsme svlékli, aby nebyl jako vodník, triko obětovali. Ráchal se, nabíral vodu a soustředěně poléval cestičku v trávě. Potom jsem ho nalákala na sluníčko, na špinavou houpačku, kterou nadšeně a zodpovědně poléval taky. To už mohl běhat jen v kaťatech, sluníčko mělo sílu.
Potřeboval mne, protože mu pusa jela a on opravdu musí mít někoho jen pro sebe, aby mu odpovídal a snažil se rozumět. Patlá, ale když má příležitost k dialogu, spustí i několikaslovné věty. Takže sotva jsem si byla jistá, že vím, o čem je řeč, rozjel se a byla jsem nahraná. Byl dřív hodně nemocný, během posledního roku zvládl neuvěřitelný skok. Těžko říct, co všechno dožene, ale věřila bych mu hodně. Hm, nejen Jára, ale i ostatní potřebují jen jednoho člověka pro sebe. Ten přepych povídat si, ukazovat, reagovat a zažívat reakci na to, co mrňous řekne. Spolupráci, nejen dohled. Pestřejší den.
Abych pravdu řekla, byla jsem spokojená, že byl klučík spokojený – a také samozřejmě zkusil, nakolik budu povolná na darebačiny, ale hned poslechl, když zaznělo zřetelné NE. Právě kvůli řádění ve vodě. Jen mne na chvilku chytla pochybnost, jestli k sobě kluka nějak nepřipoutám, protože mám pocit, že jsem schopná si toho hraní užívat, jak jen to půjde. Ten prcek není vyloženě hyperaktivní, spíš je nevyřáděný, se vší vervou svých pěti let a dlouhého omezení kvůli nemoci. Jasně, dostal mne, vopičák mrňavej. To když zvedl hlavičku od soustředěné práce, řekl:“Pusu“ a našpulil rty. Líbnul mě, usmál se a pokračoval v nakládání kamínků do autíčka.
Kamarádka nad mými obavami mávla rukou. „Kdyby brečel, když odcházíš, tak by se to řešilo, ale jestli byl v klidu,…“ Tehdy jsem něco vyslovila a později se mi to seskládalo do postřehu, který jsem donesla domů. Ty děti jsou nadšené, když za nimi někdo přijde a je tam pro ně. Jásají nad vámi, když vás poznají a vědí, že jim budete patřit. Když odcházíte, tváře se jakoby vymažou. Tak jako na začátku překypují výrazy radosti, místo loučení se ty jejich dušičky, předtím čitelné, schovají kamsi hluboko do sebe. Protože jim všichni vždycky odešli. Na nějaké city je čas, jestli se k nim vrátíte. Je to sebeobrana.
vzala jsem na sebe závazek, ne rozmar. To jsem věděla od začátku. Ano, mám našponované dny a spoustu jiných věcí, ale tohle si chci ponechat jako radost. Potřebujeme ji všichni, já i ty děti z výchovné skupiny. A je fuk, jestli mluvím o děcáku nebo ústavu sociální péče nebo jakémkoliv jiném místě náhradní výchovy.
Držte nám palce, abych pro Járu a ostatní nebyla klasická hračka, co brzy zmizí z obzoru. Držte palce, ať se podobných hracích dobrovolníků najde víc, kdekoliv v okolí těch domovů. A držte palce, aby ty děti měly někoho natolik jistého, že poznají i loučení s oprávněnou nadějí na další shledání. Všechny děti, které si zatím musí urvat z přítomné chvíle všechno, co se dá. Všichni prckové, co najednou nasadí poker face. Tenhle moment vždycky bude obžalobou dospělých.
