Zaskočila mne zpráva o pobouření dvou studentek práv, které dokonce sepsaly protestní dopis, údajně podpořený dalšími studenty a dokonce někým z akademiků. Paní Daniela Kovářová na mezinárodní konferenci o postavení žen a feminismu promluvila i o negativech hnutí za práva žen. Z článku o tak strašlivém přešlapu advokátky, která je opravdu velice znalá problematiky mezilidských vztahů, jsem nebyla moc moudrá. Našla jsem si tedy přepis jejího proslovu (na konferenci byl podle poznámky provázen prezentací se statistickými daty) a hledala to ošklivé – a marně. Tedy, drobné připomínky bych měla, jenže jsem si také vědoma časové tísně přednášejícího. Tudíž to trochu povyprávím níže. Také jsem absolvovala nějakou tu konferenci a pokud máte na příspěvek vymezených celých úžasných dvacet minut, počítejte v tom přesto i s časem na diskuzi. Takže nic moc na rozlet. A tady to paní Kovářová vzala z gruntu, podrobněji se věnovala celému minulému století a ještě dvacítce toho současného.
Co tady mohlo někoho pobouřit? Snad jedině před závěrem apel na mezilidské vztahy. Ano, paní Kovářová si dovolila sdělit, že „Veřejný prostor je velmi často zaplněn spíše bojovými prohlášeními proti mužům, jako kdyby podstatou života lidského byl mužsko-ženský boj. V boji za vyššími tresty pro sexuální predátory a ochranu žen proti domácímu násilí zapomínáme, že podstatou společnosti není boj, ale vztahy a přežití lidstva. O vztahy naopak pečovat úplně zapomínáme. Jako kdyby ve společnosti bylo nejdůležitější právo a jeho vynucování. Jenomže lidé se nechovají podle práva, protože (s výjimkou právníků) nikdy nečetli jeho znění. Lidé se chovají tak, jak to vidí u ostatních.“
Následuje poslední odstavec s výzvou k pozornosti zlepšování vztahů a společného spoužití. Jenže v čem je problém? Já bych po zkušenostech z přednášek řekla, že v malém soustředění a nepozornosti. Jistě si mnohý z nás všiml, jak v internetových diskuzích, ale i přímém kontaktu, se lidé v pozornosti zaseknou na nějakém tvrzení nebo jeho části a jako kdyby viděli červený hadr, vzepnou se k útoku, aniž by vnímali, co bylo dál. Vytrhnou cosi z kontextu, nevidí, neslyší.
Zde není popřena správnost stíhání sexuálních predátorů a násilníků všech pohlaví, zde je pouze stručně, avšak dostatečně řečeno, že nás mají zajímat vztahy. Dnes přece existují i manželské svazky, kdy partneři bydlí každý ve svém bytě. Nepotřebují soužití páru v jedné domácnosti. Jsou pohodlní, neomezení v osobní svobodě. Prý. To je snad již učebnicový příklad toho, co má být naším zájmem. Vztahy. Důvěra mezi lidmi a chuť tvořit pár, poznávat se, pomáhat si, podporovat se.
Jak jsme k této módě došli? Jednoduše, skrytě a postupně. Zkusím to povědět po svém. Jak bylo na začátku přednášky řečeno, již v první světové ženy osvědčily, že muže zastanou. Poté, co se někteří vrátily, musely jim uvolnit místo, ale vědomí, kolik dokážou, tu zůstalo přítomné. Večery pod lampou měly anketu „proč se muži nežení“ a daly slovo ženám i mužům. Výsledky byly zajímavé. Muži požadovali především věno a dámy jejich dobré zajištění – a proto si mladí muži nemohli jen tak dovolit svatbu. Stejně tak se mladé pracující ženy snažily vydělat na živobytí a něco do začátků. Mám sešit, který mne provází hospodařením mladého páru v letech 1928 a 1929. Pečlivý záznam neopomněl ani jednotlivé jízdenky tramvají, včetně důvodu – například cesta k lékaři. Zde pracovali oba, nemohli vynechat jeden z příjmů. Z různých dopisů čtenářů se dozvídáme, že se mladé páry často vracely k rodičům, protože vlastní domácnost neutáhly, zvláště po příchodu dítěte – a někdy museli manželé žít každý u svých rodičů, nikoliv spolu.
Ano, první republika vnesla hodně dobrého do rodin, včetně zrovnoprávnění nemanželských potomků. Ženy studovaly a také dokázaly vést poradenství ve svých oborech. Jakožto ženy dokonce získávaly důvěru klientek a pacientek, třebaže v dobovém filmu se často i razantní aktivistka rozhodne vše zahodit a věnovat se mužíčkovi, když se zamilovala – a protože došla „rozumu“. Přišla druhá válka a opět to byly ženy, které dokázaly leccos zastat. Nadšeně se poté pouštěly do budování nového státu, podřizovaly diktátu výroby. Profesor Švejcar později litoval své propagace umělé kojenecké výživy. Já bych ho nesoudila. Ze druhé strany, od tehdejších matek, vím, že pokud žena využívala přestávky na kojení (odbíhala do podnikových jesliček v určenou dobu, sestra jí zatím dítě připravila), tak kazila normy celé dílně. Bylo totiž nutné překračovat plán, plnit pětiletku dřív – a kolektiv žen už dotyčnou „línou“ ženskou donutil, aby přešla na umělé mléko. Flašku přece mohla podat i dětská sestra v jeslích (mateřská byla tehdy půl roku).Bez ní by asi pod tlakem ostatních ženských matky mléko ztrácely a kdoví, jak by to dopadalo. Plány byly nade vším, takže vítané byly i týdenní jesle, kde si rodiče dítě vyzvedli v sobotu po obědě a v neděli vrátili. Leccos mělo být kolektivní a odtud pochází řešení panelákových bytů – kuchyň o dřívějších rozměrech neměla být potřebná, rodina se měla co nejvíc stravovat v závodkách. Což nevyšlo. Mnohé organizování života rodin a jednotlivců systému nevyšlo. Spíš se povedlo pokračovat v přetvářce, sobectví, prospěchářství, zneužívání osobní moci nadřízených (MeeToo) a leckde posilovat vědomí beztrestnosti.
Včetně dalších skrytých temných stránek. Tím nemám na mysli politické procesy, zfanatizování a zastrašení lidu (krásně to předvádí film Bílá paní), ale právě život uvnitř rodin. Týdeník Reportér v r. 1968 zveřejnil sociologickou studii o životě desítek mladých prostitutek, které se právě léčily z venerických chorob v Praze. Velmi mnoho z nich se svěřilo, že uteklo z domova před otcem nebo jiným příbuzným, který je zneužíval nebo znásilnil. I takové bylo budování zářných zítřků. Už tehdy se lidé hodně stahovali do domácností, třebaže byli dost sledováni okolím. Rostl problém alkoholismu a nějaké bití manželky se moc vážně nebralo. Prostě ženskou bylo nutno občas profackovat, aby si nevyskakovala. Svobodné matky byly ostudou rodiny a rozvedené jen o malý chlup lepší. Mou matku ohromilo, že při svatební hostině nesměla nalít polévku tchánovi – nebyla toho hodna. Přitom jako vyznamenaná pracovnice přivezla do nového domova nábytek, na jaký se chodilo koukat celé městečko. Když se porozhlédla, zjistila, že druhou svatbou hodně poskočila společensky, ale k jiným rozvedeným se na konci 50. let chovalo okolí podobně. S Pražským jarem lidé leccos chtěli měnit, být lepší, mít nadějnější život – jenže přijely tanky.
Ve zlomené společnosti se lidé opět stáhli do rodin, na zahrádky, chalupy – a začaly rozvody, protože za ty svobodné názory se muselo pykat. Vyhození z práce, marné hledání nové, třeba i cestování za prací s ubytovnou, to vše poznamenalo rodinné rozpočty i šance do budoucna, včetně dětí. Spisy na osobu se, jak mé rodiče varovala kádrovačka z podniku, zakládaly v šesté třídě základní školy. A kádrový spis putoval od podniku k podniku, jeho obsah byl přísně tajný. Přesto se pod společenskou dekou děly věci. Jejich stopy najdeme i v radách snoubencům z té doby. Dočetla jsem se, že typ mladého muže, který je zvyklý na obskakování a nehne doma ani prstem, je pozůstatkem buržoazního způsobu života a měl by být brzy vymýcen socialistickým, lepším postojem k životu a partnerství. Ha, to byla rada do života!
Ženy se emancipovaly. V patnácti jsem uměla škrabat zdi a učila se sádrovat a vymalovávat. Víte, jak v paneláku zazdít skobu, když se při vrtání vylomil kus panelu a skoba nedržela? Základem byl kanagom. Lepidlo se káplo na vatu, ta namotala na skobu, strčila do díty, rychle zaschla, zasádrovalo se – a garnýž držela jak helvétská víra. Jenom na tapetový váleček, módní od cca 1973, byl nutný vypůjčený šikovný manžel, co to uměl. Ten „náš“ už měl za sebou desítky obýváků… V mé třídě jsme kolem r. 1969 měli jednoho sirotka a jednu holku z rozvedeného manželství. Asi tři z nás třiceti žili v nově slepené rodině, to jsme ani nevnímali. V devítce r. 1974 už jen asi pět z nás mělo původní celou rodinu. Takhle rychle se kolem nás vztahy rozpadaly. Moje vrstevnice na tom nebyly líp. A kdo občas sleduje můj blog, vzpomene si jistě na mé referování o výzkumu z Kriminalistického sborníku (ročník 1975) z té doby o zneužívání dětí – bylo tam probráno a srovnáno přes stovku případů pouze z východočeského kraje. Ano, děly se věci v měřítku nemalém. Svobodné matky dokonce přestávaly být tak nemravné – mladí muži si libovali, že takovou život skřípnul a bude si vážit nové šance. byla nějaká pomoc obětem? Třeba manželská poradna? Žádná sláva. Pro muže by bylo hanbou tam jít, takže pokud se některý uvolil, jásalo se. Nic jiného nebylo.
Dokonce i televizní seriál Muž na radnici statečně řešil případ ženy, vyhozené s dítětem z bytu manžela. Neměla, kde být, nebylo organizace, která by jí pomohla – byt byl služební a pouze manžela a basta. Vyřešilo se to elegantně, nejdřív pomohla kamarádka a potom se s ní hrdina oženil.
Nenápadná vlna emancipace v hlavách mladých žen. Neposluhovat chlapovi, uživit se sama, udělat si děcko a neuvést otce, aby neotravoval, alimenty by stejně platil mizerně a člověk se práva nedovolá… O bití žen se jen šeptalo, vlastně neshody takového druhu znamenaly, že dotyčná zapadla do soucitné a chápající komunity. Pravda, občas měla závodní rada ROH tendenci nějak manželství usměrnit – kolegyně mi vyprávěla, jak byla podezřelá, že má milence. Že byli kolegové z učňáku a v podstatě veřejně diskutovali o problémovém chlapci, to zcela stačilo. Byl podezřelí a zájem o učně jim nikdo nevěřil… Nedávno si manžel vzpomněl, jak dlouho nechápal, co mu šéf naznačoval, jak si má se mnou promluvit – měl mě nejspíš profackovat, což bylo v našem domě docela běžné. A já tehdy věděla o dvou ponižovaných mužích v okolí, co se snažili nic nedat najevo. Pomoc nikde nebyla, nanejvýš veřejná ostuda. Ženská má mít ruce ve dřezu nebo skládat uhlí, aby neměla roupy. A má proto tak velkou zástěru (tradovalo se celé století), aby zakryla veškerou hanbu (hlavně mužovu). A tak jsem několikrát vyslechla svěřování kolegyně, jak její úžasný a společenský muž měl zase na večírku kritickou skleničku, jak se jí vypařil, ale ta holka jí potom ubrečená volala a ona k ní v noci musela přijet, odtáhnout ho domů. Naštěstí už zvadl a nebyl agresívní, ráno ho omluvit v práci, holce koupit něco v Tuzexu, aby mlčela… Hlavně dělat, že se nic neděje, to je prostě povinnost manželky, on má speciálně špatné vstřebávání alkoholu, byl s tím i u profesora. Hm. Chlastal kde kdo. Ještě v devadesátých letech jsem slýchala o strachu žen z otěhotnění, protože chlap se omezovat nebude a ženská ať se zařídí, jak chce, ale další děcko do baráku nesmí. Sice se už neplatilo národnímu výboru za to, že chtěl člověk užívat antikoncepci, ale po žloutenkách a mononukleózách se nedoporučovala.
Z tohoto marastu postupně vzešlo několik generací, co měly děti a vnoučata. Mimo několika výjimek, kde vztahy rodičů nedošly až k patologii, ale bývaly i velmi hřejivé, se mnoho rodin rozpadlo. Při výchově bez mužských vzorů se špatně orientovali jak chlapci, tak děvčata. Nezapomeňme ani na trend, že se děti soudně dávaly do výchovy výhradně matkám – a ty, samozřejmě, nijak nestály o samozřejmé postavení holky pro všechno, zatímco nedělní tatínek byl na výlety, úžasné dárky a sliby. Milovaný tak, že matky spíš skřípaly zuby. Na nich bylo hospodaření, praní, žehlení, dohled na úkoly… Setkala jsem se s několika mladými ženami, které otce nějak „ztratily“ – asi prý o ně nestál. A s jednou, která v dospělosti zjistila, že matka lhala, že otec žádal soudy o pomoc, platil alimenty… Sama už ale nedokázala prolomit samotu, která ji obklopovala. A když měla dítě, víc nepotřebovala. Možná si to myslí dodnes.
Kolik generací nám tady vyrostlo podobně? Zatímco na Západě si těchto problémů všímali již dávno, snažili se o terapie a podobně, u nás bylo ticho po pěšině. V socialistické společnosti problémy nejsou! Na straně jedné byly ženy zapojeny do práce až moc, na straně druhé pro přijetí znevýhodněné očekávatelným mateřstvím a nemocností dětí. Muž byl samozřejmě placen lépe, jako živitel, že. Pokud je dítě nemocné, spraví ho nejlíp v nemocnici nebo léčebně nebo v ústavu. Pomoc rodinám nebo dokonce postiženým? Přece ústav anebo je ta ženská divná. Vždyť odmítá péči odborníků! Propagace kojení drhla, protože sunarová miminka tloustla podle tabulek, děti kojené byly v podezření, že jsou zanedbávané. Flaška byla doporučovanou „jistotou“ ještě pro mé děti. Kojení na veřejnosti bylo na hraně výtržnictví, i když se matka ukryla – třeba v autě. Jenže charakteristický postoj ji prozradil a chovala se až sprostě. Byť nebylo nic vidět.
Pokud paní Kovářová mluví o nutnosti všímat si vztahů, klást důraz na jejich rozvíjení, potom velmi dobře ví, o čem mluví. Má bohatou praxi, třebaže částečně zmírněnou rostoucí spoustou možností, kam se lidé mohou obrátit. Jenže přišel covid a násilí v rodinách vzrostlo. Co to značí? Opět tu máme narušené vztahy, v době, kdy například nepřicházejí noví dětští psychiatři. Nejen oni chybí. Léta jsem odebírala Psychologii a v seznamu ambulancí psychologických terapeutů, kam se lze obrátit, bylo v Karlovarském kraji pusto prázdno. V kraji s nejvyšším počtem sebevražd… Už je o fous líp, prý se snadd dvě nebo tři najdou. Zanedbáno bylo kde co, naprosto neuvěřitelně. Celé roky, prosím. Čtyři, pět, možná více generací dětí nám vyrostlo, aniž by vědělo, co si počít se světem a svou životní rolí.
Kde je tedy důvod k rozhořčení mladých žen, studentek? Možná v tom, že nebylo nabídnuto rychlé a jednoduché řešení.
Mne osobně náruživé feministické aktivistky skoro vypískaly, alespoň na mou hlavu snesly leccos nehezkého, když jsem jim tak před deseti lety v diskuzi plné bojovných hlášek a mlácení prázdné slámy doporučila směr nových cílů – děti a oslabené jedince, ochranu a pomoc. Chtěly nějak definovat svá práva, ale ono tu už leccos bylo, jen rozvíjet a držet. Kdepak, potřebovaly za něco BOJOVAT. Tohle všechno se mi vybavilo, když jsem se dostala k obsahu přednášky.
Ono je totiž nutné věc dobře prodiskutovat, přijmout a pocchopit stanoviska jiných, učit se rozumět problematice – a takovou tou obyčejnou, každodenní prací měnit věci. A to nemluvím o tom, že jsem jindy byla označena i za šovinistku, když jsem tvrdila, že je třeba naše muže chránit. Protože mnozí se snaží, hledají správné cesty, chovají se normálně, jsou dobrými manželi a otci… Po třech letech se dotyčná planoucí aktivistka vinula k příjemnému chlapci a na mne se zeširoka usmívala. Slušelo jim to, proč ne. Přesto vím, že jsem se dopustila chyby. Slova jako rozumět, naslouchat, učit se a pracovat, to jsou veliké nároky! K tomu nějaká ochrana mužské části lidstva?! GRRR. U bojovných postojů červený hadr.
Jsou ještě další možné výklady příčin toho zvláštního rozhořčení a střetu. Některé západní vlivy preferují popírání jakýchkoliv odstínů života, než je určená barva na právě zdviženém praporu. O jiných výkladech ani netřeba mluvit, jejich základem je ona nechuť rozumět, chápat a dělat nezáživně každodenní samozřejmosti. Ať jsou zakryty jakýmkoliv heslem.
Právní podklady máme pro mnoho činů a situací. Zbývá napravovat právě to, co potřebuje nejvíc dřiny. Povědomí o tom, co bývá správné v interakci s okolím. Inu, takže ty vztahy. Daniela Kovářová ví, o čem mluví.
