Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Sny dospělých

Tu a tam nahlédnu do příběhů a trápení. Někdy mne ovane něčí radost nebo dokonce sláva. Například pár titulů Miss se v mém okolí vyskytuje, byť by to byla spíše záležitost zahraniční – sdílím radost jejich zdejších rodin.  Jde o dívky, vyslané do světa, které tam získaly titul jen tak mimochodem, třeba jako kráska na facebooku, Miss nějaké letovisko a tak dále. Takže proč ne?

Neprošly drilem svých matek a šílením kolem kariéry krásky, která prostě jednou musí urvat nějakou jakoby hodnotnou korunku, protože je tohle jediným smyslem života. Jak dítěte, tak matky a někdy celé rodiny. Nejen v zahraničí. Bláznivých matek, co děti formují do svých představ ideálu, máme také dost. Vždycky mne mrazilo z té umíněnosti dospělých, kteří chtěli mít z dítěte nějaký zázrak, nejlépe tam, kde sami na vavříny nedosáhli.

Já měla štěstí, i když jednou můj brácha pošilhával po možnosti, že bych válela v tenise jako můj spolužák Míra Lacek. Naprosto pominul, že Míra sportoval snad už v kočárku a tudíž mám nejmíň dekádu zpoždění. Naštěstí jsem se neosvědčila ani jako sběrač míčků a už moje výkony u zdi byly hodně žalostné. Když jsem se přesto asi pětkrát za sebou trefila do míčku a raketa mi zůstala v ruce, zkusil mne brácha učit podání. Myslím, že tohle už byla tak vrcholná tragédie, že mne dalších lekcích ušetřil.

Naši poté popřemýšleli, že mám ruce jako tyčky a potřebuju svaly. Možná to souviselo s tím, jak těžké pro mne byly tehdejší rakety. Přihlásili mne do vodáckého oddílu a tím, naštěstí, jejich zájem skončil. Poptali, se, to ano, ale chodila jsem sama, bez dohledu. Bylo to nádherné léto, poznala jsem línou Ohři nad kadaňským stupněm, na kajaku jsem dokázala proti proudu dopádlovat skoro do Klášterce. Nejradši jsem měla dělání čochtanů, když bylo parno a už mne trénování nebavilo. Hubené pacinky byly namožené a na to je dobré zchlazení, viďte? Nic víc z toho sportování nebylo, jen úcta k vodákům, protože třeba na závodní kánoi bych se já neudržela ani náhodou. Závodní kajak (pro klidnou vodu) jsem opravdu nemusela do čochtana rozhoupávat jako těžkého „Švéda“, ten se se mnou zvrhnul snad desetkrát, než jsem vůbec dokázala solidně nastoupit a odrazit od mola.

Vlastně ještě jednou se mi otevřelo pole sportovní slávy. Nějakou dobu jsem z legrace závodila s výtahem a bývala doma v šestém patře dřív, než ten výtah. Což mi vyneslo jisté schopnosti vydržet delší běh a zešílevší nebo naprosto zoufalá profesorka těláku mne poslala na Běh Rudého práva. Konalo se to na stráni kopce a já to zvládla indiánskou klasikou. To mi celkem šlo, takže jsem byla nějaká desátá, zatímco většina „protivníků“ málem plivala i plíce.  Naštěstí jsem nepostoupila, přežila i další střety s pohybem, které již nebyly tak nebezpečně blízko nějakého závodění nebo turnajů. Upadla jsem do průměrnosti v mnoha ohledech a jakékoliv rodičovské sny o vyniknutí naši odpískali, kdykoliv je poměřili s realitou.

Vzpomínám na ty časy právě teď, vděčná za všechny zlámané hole (a vařečky) nade mnou. Nejdřív nemocná, potom chcípáček. Když už jsem aspoň slušně recitovala, musela jsem po nemoci přijít o kus paměti, zkrátka na nějaké vkládané naděje měli moje rodiče znovu a znovu pech. Mohla jsem v závětří pozorovat své vrstevníky, jak se kroutí jako žížaly pod tlakem rodičů, že musejí vyniknout  v určené sféře.  Ba i tu krásku jsme ve třídě měli, a ne jednu. Bouřily se, holky, braly svůj život do vlastních rukou, ale málo platno, i jeden vyhlédnutý ženich se tu vyskytl. Rodiče někdy bývají divní.  Také o tom dnes vím cosi svého z opačné strany – když ale potomci nechtějí študovat a matka to vezme za ně, tak to není taková drsňárna, že ne?

Tím účastněji však myslím na jednoho klučinu ze sousedství, který se dal na bojové sporty. Znáte to, človíček je zelený, slabý, dost nemocný, tak si rodiče řekli, že by neměli dovolit, aby byl jednou třeba šikanovaný.  Odhadli, že by mohl být snadným terčem a navíc znali vlčáky, co chodí do jeho školy. Táta vybral sport, který mu kdysi také docela šel, i když snad prý mistrovských titulů nedosáhl. A ejhle, klučík se stal nadějí, i když ho za školním batohem skoro není vidět.

Po první radosti začala mít jeho maminka strach. Táta se zvencnul a měl čím dál jasnější plány, kam to kluk prostě musí dotáhnout. Co bych vám tu vykládala, bylo to hodně důvěrných hovorů a je mi ctí, že mne moje dlouholetá přítelkyně považuje za člověka s normálními názory. Příběh rodiny a chlapcových úspěchů i zvětšujících se nároků se rozehrál jako podle  šablony, jen s tím rozdílem, že maminka toho milého a šikovného kluka je také bojovnice.

Začala vrčet hned poté, co taťka po první sérii úspěchů a pochval zvýšil laťku. Ostražitě sledovala, jak kluka motivuje, jak je vynervovaný, že se něco nepovedlo, jak se mu kazí nálada, když se synek nemohl něčeho účastnit. Pozorovala také rodičovské okolí a zjistila, že lidi kolem dětského sportu dokážou velmi, velmi blbnout. Kdyby to kluka nebavilo, měla sto chutí leccos odpískat.

Nedávno došlo ke střetu zájmů. Chlapec měl bojovat s klukem starším, větším a silnějším. Táta ho hecoval, klučík nechtěl zklamat, ale přesto… Bylo tam víc proti a jen několik pro. V podstatě o nic moc nešlo, jen dospěláci věc příliš řešili. Máma přišla, rozhlédla se, vyslechla trenéra a za kluka se postavila. Překvapilo mne, že na místě bylo jen několik rozumných dospělých. Děti přece nejsou hračky! Když mi líčila to ovzduší, bylo mi skoro špatně.

O dalších událostech jsem se dozvěděla postupně. Klukova maminka mne opět pasovala na jednoho z těch, co mají nadhled. Po posledním rozhovoru jsem si zhluboka oddechla. Doma měli bouřkovo skoro po italsku, až si nakonec tatínek dupnul, že on sám začne znovu sportovat a někam to dotáhne. Aby jako nevypadal, že to má za něj oddřít syn.

Hurá! Klučík dál může chodit v klidu mezi kamarády, kde je rád. Jestli si jeho táta vyslouží poháry, po kterých touží, bude mít můj obdiv. Ten malý tím pádem dostal skvělý dárek právě na svůj svátek dětí.

Já teď držím palce všem ostatním, aby za ně také někdo zabojoval, postavil se na zadní a dopřál jim klid. Aby jejich rodiče tolik nemagořili s projektováním vlastních snů do jejich životů. Chceš mít doma hvězdu? Tak nejdřív udělej něco se sebou! Děcku nechej radost ze hry a soutěžení bez traumat.

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama