Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Ranní slimejšení

Málokdo nezažil ráno, kdy vyleze z pelechu před sluncem a nechá se obejmout počínajícím dnem. Můžete sedět na čekané, sbírat houby, honem zalít zahrádku, jen tak pochodovat, venčit psa - nebo taky lovit havěť.

Na svatého Jiří vylézají hadi štíři, netopýři. Letos všeho bylo o dost dřív. První slimák mne vyzval k boji už na konci března, ale pošetile jsem to vzala jako vtip. Byl to plzák černý, poctivých deset čísel měl, čekal na mne ještě za tmy přede dveřmi, až budu pouštět psy. Zvedl hlavičku a chtěl se asi přeměřit jako kdo z koho. Neměla jsem rukavice a pravda, zaskočil mne, tudíž jsem ho jen přátelsky odkopla do trávy, že určitě ještě stihne nastydnout a chcípnout.

Oni jsou zrovna plzáci, ty leské černé kládičky nad deset číšel, asi nejvíc vidět, ale jsou pořád ještě „našinci“, i když mrchy hnusný nenažraný. Všežravci, navíc nejmlsnější na tykve, okurky a čerstvě vzešlé lístečky.  Horší jsou asi španěláci, nenápadně hnědé potvůrky, o něco menší. Když jsem před několika lety měla prvně ožrané veškeré vzešlé rostlinstvo na zahrádce, dostala jsem se k sofistikovaným sousedským radám, ba přímo k několika sympoziím o tom, co s tím.

Zavrhla jsem solení i současnou módu gelů a vanishů, protože si nechci zaneřádit draze vydobytou slušnou zeminu, co mám. Bojuju s vlastním časem, silami a pýrem dobrých dvacet roků. Stačí moje delší chcíplost a je to hned zase jako louka. Pokud se ale zadaří, připadám si… Inu, jako pěstitel, však to zná každý, komu vyrostla aspoň pažitka v kelímku. Pžitka je mi sympatická, je to nezmar. Jeden letitý trs pažitky mi dokonce označuje místo, kam až je ideální udržet nejvíc vzpurný záhon. V letech hodně bědných se mu vzdálil až o dva metry.

Reklama

Jsem sběrač. Chodím ráno a večer, přesněji řečeno v týdnu hlavně večer, když ráno přesně před dobou sběru musím odjíždět do práce. Večer kolem půl deváté vylézají první slimejší nedočkavci, ale zkušení přeživší jsou ještě zalezlí. Pokud je nevypudí touha po sblížení. Večer se totiž dají častěji sebrat stočení dva milovníci, mezi kterými to buble. Já vám dám mláďátka! Teprve začínají, ještě není máj, lásky čas, takže dnes jen dvě klubíčka.

Hnědé mršky přežily tuhle zimu v hojném počtu, hlavně se však urodily nové. Večer i ráno jsou vylezlé na vrcholcích trav a kopřiv. Je vhodné vysbírat celé „ložisko“, i když se to nepodaří najednou. Jsou jich desítky, možná stovky, splývají, navzájem se přelézají. Rostou dost rychle, takže právě teď se píle vyplatí. Hm, právě teď… Nebyly ty mrchy dlouho vidět, ale vrtalo mi hlavou, proč najednou zmizely nitky lístků mrkve i petržele. Myslela jsem si bláhově, že stihnou dostatečně povyrůst, když je ještě chladno, ale už bez mrazu, jako jindy tady u nás kolem června. Poslední jinovatku tu totiž míváme kolem šestého, teprve v tu dobu se tady úspěšně sázelo. Než přitáhli slimáci a plzáci. Převezly mne, potvory všežravé. Objevila jsem ty mrkvové zelené nitky, uštípané a povadlé v řádcích, většinou ale už sežrané. Jen vlásečnice kořínků zůstaly, abych se přesvědčila, jak se semínka poctivě snažila.

Ráno je nadmíru poetický čas. Vypustím psy, aby zredukovali hlodavčí populaci na vedlejší louce, natáhnu rukavice a vyberu si kyblík. Stačí zatím dvoulitr, ale tak do čtvrtiny s vodou. V posekaném sadu je vidět kdejaký slimejš už na dálku, většinou velcí a černí. Kolem šesté ještě koukají, co by slupli a než vyleze sluníčko, zbývá jim času dost. Na záhonech je dobré prohlédnout holou hlínu, tam se už zavrtávají a vypadají jako lesklé oříšky. Pod lístky, uprostřed plochy, kdekoliv. Mají i vykutálenou taktiku, stáhnout se do okolí záhonu pod trávu, tak patnáct, dvacet čísel nejdál. První rok, to byla doslova kila nasbíraných jen v takovém lemu.

Nejvíc jich je na kompostu. Zavadající plevel a cokoliv z kuchyně je pro ně hostina. Radši bych byla, kdyby to likvidovaly žížaly nebo malí hlemýždi. Pro ty mám trochu slabost, to přiznávám. Oni je totiž slimejšové vytlačují a k tomu jsou ti prckové s ulitkami, jak lezou po rybízovém keři, prostě roztomilí. Jenom při sklizni se musí dát pozor, aby nezapadli mezi kuličky. To by v kompotu potom nekřupaly kamínky – radši jsem to nikdy neuváděla na pravou míru. Holt příroda.

Můžu se pochlubit, že už máme malých i velkých českých hlemýžďů na zahradě jako někdejší průměr, ale před nějakými třemi roky to byla katastrofa. Prostě vymizeli a i pod tím prastarým rybízem se kamarádili španěláci s černými plzáky. Sbírání je znát.

Co mne vždycky rozesměje, je podivuhodná, zvláštní víra i velmi letitých pěstitelů, že když slimáky seberou a hodí přes plot (na kompost, sousedovi, na pole či louku za naším), mají uklizeno. Jsou zklamaní, pokud ne. Když vidím, jak ty potvory dokážou nabrat tempo a zdrhat, je mi jasné, že kompost sice neopustí centimetrová mláďata, co jsou šťastná ze zdolání malé kopřivy, ale slimák kolem desítky centimetrů si dopřeje návštěvu  dobroty  několika metrů vzdálené. Jsou velmi citliví a dokážou rozumět nebezpečí. Pokud jich víc sbírám na jednom místě, ti větší se honem zavrtávají a lezou dolů. Ne vždycky odhadnou, že jsem popolezla dál, takže na své cestě z místa hromadného únosu za nějakých deset minut zase vidím další jedince. Někdy prchají ve vějíři, jako by byli domluvení. Oni jsou schopni, podle mne, vydávat i nějaký zvuk. Jako když slyšíte v pěně pískání. Ale Bůh suď, v jaké velikosti a který druh. To pískání zaslechnu jen několikrát  během sběru a odsouzenců jsou nejmíň desítky. Někdy je to z ruky, jindy mrška, co se vysmekla a protentokrát zvítězila. Někdo tvrdí, že je to silným zmáčknutím nebo rozšlápnutím.

Pomstychtivé blemcání a dupání nemá smysl, velcí slimejšové jsou plní vajíček a ta přežijí. Nepotřebuju ani vidět, jak se svíjejí pod solí. Já je prostě topím. Mám kbelíky s víkem (neutečou ani zdatní lezci) a jakmile se utopí a začnou rozkládat první,  je z toho jedovatý smrad a rychlý konec pro všechno, co ještě přisypu. A hnojivo, vážení. Co sežrali, dostane se zpět do půdy. Navíc to půdu vyčistí od těch zalezlých, protože to zřejmě je silný mrtvolný jed, kterým záhon a kompost poleju. Jen psi se musí držet, oni ten parfém milují. Asi je to recept jen pro větší pozemky nebo zlobení souseda, protože puch to bývá velmi hutný a několik dní k tomu.

Kbelíky jsou nejlepší. Zkoušela jsem i lahve od aviváže s uchem, ale těm se rychle ucpe hrdlo. Slimáci v ohrožení vyloučí jiný sliz, doslova lepidlo, aby se udrželi na místě. Proto rukavice, ačkoliv jsem schopná ro ruky sebrat kde co a jsem i hlavní domácí osvobozovač od běžných pavouků. Nic se nemá přehánět a tenhle lepivý sliz se hodně špatně drbe z kůže. Takže se citlivé povahy klidně mohou při tomhle povídání cítit štítivě až co myšlenky stačí. Je to v pořádku. Takové žížaly jsou mnohem sympatičtější – ale do ruky se radši neberou, jsou moc křehké a i světlo je bolí.

Miska s pivem, asi tak 3 cm hlubokým, je hodně dobrý tester výskytu a pastička. Bohužel mi letis nepomohly, i když jsem je líčila, abych věděla, kdy slimejši vylezou. Vždycky pršelo a naředilo se, takže ani ten ochromující účinek alkoholu nezůstal. Slimáci se v pivu rychle utopí a naletí mu i ti nejzkušenější.  Loni mi z misky vypadla slimáčí kláda, dobrých dvacet centimetrů dlouhá.

Při krásném ránu, jako stvořeném pro vraždění neviňátek, je ten správný čas na poklidné filozofování o smyslu rozličného pinožení, o boji za žvanec, ba i o té národní povaze. Jak se mohly ty mrchy takhle rozmnožit?! Pokud se pamatuju, před dvaceti roky i ten náš český plzák černý býval vidět jenom na zahradách dole ve vsi. A španěláci, ti se sem přece dostali „díky“ dovozu zeleniny a ovoce. Zajisté jim pomohlo to odhazování nepříjemna za plot. Já si to vyčistím a nic tak blééé dál dělat nemusím, ať si to nějak pozabíjí soused. Ten to přehodil zase dál, protože takovouto ohavnost pouze nabírá na lopatku, ani dotýkat se nebude. Se smíchem  to přiznává půlka přítomných, kdekoliv padne téma.

Potom se dostanou slimáci někam, kam jim vítr donese třeba vůni  zasázených tykví, okurek, dýní a patizonů – a už je po navyklém pěstění. Sežráno, namnoženo a tah světem pokračuje. V malinkatém  boji o život a žrádlo se  zobrazuje leccos z toho, co si lidi dokážou nadrobit. Od králíků v Austrálii po divné druhy hmyzu, členovců, plazů a jiné zvířeny. Ono by se snadno argumentovalo, že je v tom typické čecháčkovství a dalo by se krásně nadávat, ale nebude to pravda. Dneska jsem se při slimejšení bavila krátkou zprávičkou o tom, kolik Britů bez váhání na sebe poví, že slimáky hází přes plot, hlavně k sousedům. Houbeles kultivovaný národ nebo obdivovaný Západ na úrovni! Obyčejní lidé jako my to jsou. Stejně malincí, stejně zalezlí do svých ulit, schopní toho samého, co my.

Neklesejme na mysli, lidi jsou všude stejní a nějaké rysy povahy? Nanejvýš styl života skupiny odpovídá prostředí, co si lidi  v místě vytvořili.  Dodej slimáka a nejdřív ho všichni přehodí jinam…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama