Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

O žádání a dávání

 Stává se, že někdo žádá, prosí, nemá a potřebuje. Dáte. Někdy se potom divíte dalšímu. Během let se dají  rozpoznat jakési souvislosti.

Prošla jsem si  nedostatkem několikrát. Mám pochopení pro kolotoče života, které vás dokážou srazit z vrcholu a jistot rychleji, než bys řekl švec. Při srovnávání s tím, co během let vidím, slýchám, potkávám a zažívám, učím se správně a včas dávat stále. To učení není lehké.

Kdysi mi maminka vštípila docela zlaté pravidlo. Dávat a ještě prosit? Ani náhodou! V tomto případě zůstávám u nabídky. Znáte ten případ, kdy chce někdo na rohlík u supermarketu, stačí pár drobných. Nabídnu-li rohlík rovnou a dotyčný viditelně zjišťuje, že se špatně podíval do košíku a pleskl hloupost, je to jasné. Znala jsem ale člověka, který pokorně o pětikačku na rohlíky žádal a opravdu si je i koupil.

To pravidlo se týká mnoha oblastí. Vnucovat opakovaně pomoc někomu v okolí, v práci a podobně je holý nesmysl. Stačí upozornit, že tady ta šance je a stačí říct. Někdy, pravda, je potřeba vycítit tu pravou chvíli, kdy se dotyčnému ukáže, že pomoc skutečně potřebuje, takže lze nabídku  zopakovat. On totiž každý podle sebe usuzuje, co za tou nabídkou je. Například mu chcete dokázat, že jste lepší, že je trouba, že nezvládá nějakou samozřejmost. Nebo mu někdo kulišácky vysvětlí, že za pomoc od vás nějak draze zaplatí. Třeba pomlouváním po sousedech nebo prásknutím šéfovi. Proto se stává tohle pravidlo přínosným pro život celkově. Kdo informaci/šanci dostal, může se zařídit. Pokud to zvládne sám, aspoň víte, že vy jste ho úplně ve štychu nenechali. Pokud si natluče, pořád ještě přijít může.

Reklama

Pokud mu hrdost nedovolí? Jsou lidé, co byli naučení žít bez závazků, od nikoho nebrat – právě proto, že nevíte, co by mohl žádat. Neprosit se o nic, radši chcípnout ve křoví. Tímhle člověkem se musí trochu zaklepat a domluvit pravidla. Třeba to klasické o jednou příště. Teď berte, pro sebe a děti, třeba bude příležitost… Ať přítel nezapomene, co dostal a druhý zapomene, co dal. Je to dobré pravidlo pro život a většina lidí jednou dojde k tomu, že nezapomněla.

Další pravidla jsou ta o bezedné studni nebo rybářském prutu. Můžete dávat někomu tak, že je to jako házení věcí kamsi do bezedna, kde všechno, co by mohl užít kdokoliv další okolo, prázdně shnije a zplesniví. Ta studna nevypadá bezedně, má hezky vymalovaný virtuální poklop. Předstíráním dotyčného, jeho uměním vymámit z jalové krávy tele, vašimi osobními nadějemi a doufáním v onu osobu. Ona ta bezedná studna může dokonce pro mnoho lidí najednou vypadat jako stříbrný podnos s podávaným srdíčkem zkourmouceného bližního. Tím víc jednou zasáhne ta prázdnota, pocit podvedení.  Nalítnout chytrákovi se tomu také říká.

Po letech se dostávám k zamyšlení, kde je ta míra, hranice jasně  oddělitelného podvodu a podfukářství od chvíle, kdy dotyčný sám věří, že tolik nelže, že je zoufalý tak, aby účel světil prostředky. Je mnoho důvodů, proč vymámit pomoc na cosi líbivějšího, něž je třeba pití, cigarety, fet – nebo na totéž pro někoho, kdo mne k tomu prošení a žebrání potřebuje. Často jsou ti lidé dost ošlehaní větry přežívání, aby věděli, že nedá-li jeden, další se smiluje. Život jde dál.

Jenže co svědomí nedavšího, když ví, že by asi dát mohl? Je tady utvrzení úspěchu žebrání (což v této podstatě nic jiného není) na místě nebo by ta příslovečná kapička něco změnila? Že čirou, téměř nepravděpodobnou náhodou právě dnes příspěvek pomůže? Život vyvádí hodně nesmyslů a právě ta náhoda bývá potměšilá. Podpořila jsem se pravidlem výběru, intuice, rychlým poměřením  „zásluh“.  Koupím si Nový prostor od registrovaného prodejce, ale ne na nástupišti od někoho, kdo rychle zamává jakousi průkazkou.  Dám, co vyhrábnu v kapse, když mi nějaká melodie  rozehřeje den.  Zaplatím víc za nějaký výrobek. Nabídnu  ovoce z mrazáku shánčlivé mamině před výplatou. Nedávám nic poníženým s nataženou dlaní, klečícím s čepicí na dlažbě.

Dostávám se k lidem, kteří jsou zvyklí dostávat a  nic nedávat, jen si různým naříkáním zajistit neustávající  nebo pravidelný přísun čehokoliv. Nemusejí to být očividní chudáci, bezdomovci, sociálně vyloučení, kdepak. Potkala jsem již pár vykuků z různých vrstev, kteří vycucnou lidi v okolí a jdou dál. Putují z místa na místo, v práci i ve vztazích, dokážou přežívat v jakémkoliv věku. Zmizí ve chvíli, kdy už nikoho nebaví jim na to skákat. Končí po zásluze osamělí? Kdepak. Vždycky je někdo, na jehož strunky zahrajou potřebnou písničku. Ani já je neprokouknu tak snadno, ale v souladu s prvním pravidlem lze dát šanci, nabídku podle svých, tedy mnou zvolených možností. Není-li přijata, znamená to, že záměr mířil kamsi hodnotově o dost výš. A je jasno.

Je vždycky opravdu jasno? Když někdo padá do potíží, nevidí a nepřizná si, že to bude tak zlé, aby přijal, co nabídnu. Aby se bral „jako socka“. Přece nemůže být tak zle, aby nemohl dvakrát týdně na jídlo do restaurace, párkrát pokecat v hospodě. I takovou „chudobu“ jsem už potkala a poptávka po pomoci se týkala desetitisíců, jinak prý nemá význam.  Pro tento případ existují jiní, kdo mohou pomoci. Nebo čas. Jsem ucho a vrba pro chvíle bušení se do hlavy, pro přiznání, že se myslelo, že nebude až takhle…

Dalším vynálezem je pocit „nějak to dopadne“. Každý ovšem není příslovečné ptactvo nebeské, aby mu „odněkud“ bylo sypáno do krmítka. Málokdo si také všimne těch, které v krmítku lapne kocour nebo k němu nedolétnou.  Nějak bylo, nějak bude, vždycky se někdo našel… Obávám se, že je mnoho lidí, kteří sice lomí rukama před hrozbami  z nedostatku za měsíc, týden, zítra, ale přece nikdo nemůže chtít, aby si ještě nekoupili cigarety, nedopřáli si zrovínka tuhle věcičku. Je nutno si udělat radost, aby se necítili jako „socky“, stůj co stůj.  Půjčit si na dovolenou, nakupovat na úvěr bez jistého zaměstnání.

Co mne fascinuje, jsou vytrvalé postoje tohoto typu i tam, kde je v sázce zdraví a život. Už jsem tu na sebe  prozradila, že ochotně zkusím poradit, zapojit se do podpory. Těžko ale pomoci třeba někomu, kdo vyždíme svou několika stovkovou rezervu s vědomím, že nebude na léky, inzulínové jehly a další propriety, zatímco pár lidí běhá jako satelity a snad by tak do dvou měsíců něco sehnali, nějakou zásobičku. Hle, místo sumy na danou dobu, než přijde přísun, je částka náhle třetinová. „Když já fakt potřebuju denně krabičku a něco a nedaří se mi  to omezit. A nemám se čím umejt, donesete mi něco? Proč ne? Vždyť budu mít úplně zničený svátky!“

Nedám. Ani nepomohu překlenout ono nečekaně(?) zchudlé období.  Ať se dotyčný vrátí třeba k jednorázovkám nebo vyváření jehel. Dobré duše jej podporovaly dost dlouho s tím, že  situace bude tak zrovna termínově zvládnutelná. Mohu nabídnout poradenství v nouzi nouzovaté, ale dary žádné. Je to kruťárna? Nemocný člověk, proboha?! Hrůza, když zahazuji pomoc bližnímu? Ano, jenže zároveň – kdepak. Pouze návrat k tomu, co dotyčný uměl a musel dělat dřív. Omezení komfortu, jehož šanci vědomně zahazoval přes průběžná varování a připomínání. Ty jehličky časem budou, ale je potřeba pochopit jejich skutečnou hodnotu v porovnání s těmi  cigaretami.  Ovšem, že jsem tvrdá, když přežiju nářky a zoufalství – jenže kolik znám lidí, co jsou hrdí, že vystačí s málem, co mají a pomoc berou jako podporu k postavení se na nohy, nikoliv povinnost těch, co na to mají? Ještě nemocnější, postižení, chudší…

Tohle byl zdánlivě případ bezedné studny, ale mám pocit, že jde spíš o mezistupeň v uplatnění klasického podobenství o prutu a výuce rybaření. Někde je hranice, kterou musí dotyčný ohmatat a uvěřit v její existenci. Potom si holt znovu vezme nabízený prut a zkusí to rybaření. Inovacím a zlepšovákům se meze nekladou, naopak. Hlavní je  začít sám u sebe. Dokonce to umí chytnout, bavit, člověk se přesvědčí, že něco zvládá.

Já věřím, že tenhle člověk rybařit bude, jen neumím odhadnout, kdy po tom prutu opět sáhne a kolikrát s ním ještě mrskne  do kouta, protože zázraky se mávnutím proutku dějou jen v pohádkách. Nebo v životech lidí, co zanechali v předchozích letech stopy a drobky něčeho svítivého. Tyhle příběhy také znám. Odhalují mi je andělé  s naprosto obyčejným zevnějškem, kteří se svěřují: „Víte, on/a možná ani neví nebo nemůže pochopit, co to pro mne znamenalo, ale mně to nedá, abych dneska…“

Máme čas dávání a přijímání, začíná mnohem dřív, než kalendářní Štědrý den a končí kdesi dál, než třeba ohlašovaný Ragnarok, soumrak bohů prý někdy ke konci února. Nevím proč, ale podařilo se mi v tomhle týdnu potkat snad všechny lidi z těch mých kategorií, včetně těch, kteří obdarovali mne. Prý nastává doba zamyšlení a tak kdo zase bude hledat hlubší smysl mého povídání, nechť má tímto řečeno, že jsem si ujasňovala, kde si stojím dnes a jak si pamatuji vše, čeho se mi kdy dostalo. A víte co? Cítím se být obdarovaná nejvíc těmi, kdo stojí na vlastních nohách, když jsem je jen malinko zachytila, aby nepadli tváří do bláta. Těší mne i lidé, co kdysi dokázali přijít ke mně (jsem z těch, co se s nimi musí zatřepat, aby něco přijali) a dodnes dokážou mít srdce i dlaně otevřené, když je to potřeba.  Možná ty náhody a setkání spískal Advent, i když předtím, než vlastně začal. Přeji všem to dobré, co přináší.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama