Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Dilema

Svěřil se mi dobrý známý s rodinným problémem. Má tatínka ve vedlejším městě, je na LDN. V našem městě je domov pro seniory, ale zatím tam bylo plno. Nyní se uvolnilo místo, takže by se teoreticky mohl starý pán přesunout do domáčtějšího prostředí. Jenže syn se zeptal primáře oddělení a ten si nemyslí, že by se starý pán do domova hodil. Vždyť musí rehabilitovat!

Zeptala jsem se, JAK ho rehabilitují. Každý den se projde po chodbě. Kolikrát? Tak jednou, pomalu, vzpomínal známý. V místním domově, pokud vím, je zcela normální, že jsou lidí doprovázeni do jídelny, třikrát denně. Nebo jezdí na vozíku a chůzi  trénují, když jsou chodby volnější, chodí s doprovodem i po areálu. Hm.

Chce ještě tatínek do domova přejít? Tolik chtěl být ve svém městě, když si před rokem dával přihlášku! (Tehdy jsme si přihlášení s jeho rodinou dost probírali.) Možná by si rád popovídal se známými? Prý což o to, známé teď na pokoji má, ale oba jen leží a nemluví. Celý den se tatínek mimo procházky z pokoje nedostane. Tatínek to moc špatně snáší, chtěl by být mezi lidmi.

Viděl vůbec ten domov? Chtěl by tam? To prý ano, určitě. Prý si to skutečně tehdy prošli, viděli i takové nacvičování chůze, ale když ona to na LDN dělá rehabilitačka, mají tam odborníky!  Potom řekl, že nic jiného, než tu procházku tatínek opravdu nemá, ani na chodbu jíst nechodí. Ale když on pan primář jasně řekl, že se takový člověk do domova nehodí, že potřebuje péči! Jakou další má? No, má tam přece blízko sestry a chodí tam doktor.  Kdyby se něco stalo, pomoc je po ruce.

Na zdejším domově přece sestry slouží ve dne v noci? Doktor dochází a v noci jezdí rychlá? Známý zaváhal. Konečně jsme se dostávali k jádru pudla: No jo, ale je to zodpovědnost, my ho přece nemůžeme jen tak vzít z péče doktorů! Co když se mu něco stane?!

On se znovu nějak zhoršil? Začal zapomínat? Slyším, že ne, je pořád stejně duševně čilý, teď se sám posadí a také chodí. Žádná komplikace už dva měsíce, jen se prý zlepšuje a moc by chtěl jinam. Celý den je na tom pokoji a nic se neděje.

To jsem si oddychla. Starého pána znám, navštívila jsem ho před několika týdny, mluvila s ním. Navrhla jsem tedy jeho synovi, ať si s ním pohovoří. On je totiž tím nejpovolanějším, kdo by měl věc rozhodnout. Je svéprávný a o místním domově tehdy doslova snil.

Můlj známý se velmi zřetelně vyděsil. Co by tomu řekli sourozenci, kdyby šel proti autoritě lékaře?! Jak by si to mohl vzít na svědomí? Kdyby se najednou tatínkův stav změnil, do smrti by si to vyčítal. A navíc by mu to vyčítal celý zbytek rodiny.

Zvažte společně různá pro a proti, poradila jsem. S tatínkem, samozřejmě. Nakolik chce zůstat v LDN, jestli zkusí jít do domova, kde ho bude rodina moci navštěvotvat skoro denně, včetně vnoučat. Je to jeho život, jeho budoucnost. Já to nerozhodnu, jsem mimo a řešit cosi v téhle rodině ani žádné další nemohu a nechci.

Ještě nezavolal. Držím starému pánovi palce, aby si skutečně rozhodl, co sám chce a nebyl jen další trpnou obětí, co poslechla rodinu a zůstala v tichu a zastlání. Protože by si nechtěl pohněvat potomky, co občas přijdou. Skutečně by jim ulevil, houpali by se dál na alibistickém obláčku, že je sice nešťastný, ale zvykne si, je v péči odborníků, má teplo, jídlo mu celkem chutná a pravidelně ho koupou. Že nemusejí nic řešit, tatínek by byl uklizený.

Bohužel vím, že se i na tohle umírá.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama