Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Víření a zelený strom života

Ono se snadno řekne,že jsme národ bezvěrců. Jistěže následuje vzrušená debata o tom, že leckdo v něco věří, jenom se nechce zařadit,  účastnit se nesrozumitelných obřadů, k smíchu jsou dogmata Mariiny čistoty a vzkříšení jejího syna. Pokud ke všem, co věří na cokoliv, zahrneme i různé pohany a rytíře Jedi, skutečné bezvěrce abys tu hledal s lucernou v poledne. Jenže kdo se nezapíše do rubriky, jako by nevěřil naprosto ničemu.

Kdy jsem na spory kolem víry narazila poprvé? Těžko říct. Četla jsem plynule už v první třídě a po ruce byly i knihy velmi staré, kde se dětičky před usnutím hezky u postýlky pomodlily. U jídla se děkovalo Bohu za chléb a další živiny, Ježíš chodil se svatým Petrem po světě a v časopise Rodina vycházely převyprávěné biblické příběhy. Když jsem pokročila a vlezla do knihovny rodičů, byl tam Židovský Pánbůh a páni Izraeliti, v mnoha knihách hrdinové v úzkých volali Pána a ubožáci se modlili o spásu duše. To jsme už i na půlnoční byli, v krásném kadaňském barokním chrámu. Byla mi příšerná zima, ale jak maminka nabádala, naslouchala jsem nádherným písním, i když jsem naprosto netušila, co a proč se zrovna děje. V čtenářské nejvyšší nouzi přelouskala jsem do páté třídy i zadní řady knihovničky s Juliem Fučíkem, sbírkami básní, Výchovou k manželství a našla Kancionál s Biblí.

Díky knihovnám (navštěvovala jsem chvíli obě dětská a jedno dospělé oddělení, než jsem obsahy dětských vyčerpala) jsem navštívila arabský a indický svět, zbožnost obracející se k Alláhu, Buddhovi, Višnuovi a Kálí, hltala démony, draky, Manitoua, mytologie od Egypta po Římany. Měla jsem z toho mišmaše matný dojem, že lidé všichni věří na jednoho Boha, přinejmenším mu dají hlavní místo mezi ostatními, ale protože si s tím dál moc rady nevědí, zasadí kolem něj další a další bytosti, kterým přidělí nějakou tu práci, aby se všechno stihlo. Starověk měl božstva vedlejší a ještě vedlejší, potom byli proroci a křesťanství dodalo  svaté. Až později jsem se dostala k mučednictví a svatořečení, které jsem dlouho nechápala. Proč zabíjet pro víru?!

Někdy v onom dávnověku čtenářsky hltacím, kdy bylo vhodné znovu a znovu listovat Biblí a Rodinou, protože jsme si půjčovali úžasné knihy s reprodukcemi obrazů, jsem se konečně leccos dozvídala. Vadily mi ty krvavé příběhy mučedníků. O tolik děsivější, než klasické horory s duchy a prokletími, ať šlo o hůře stravitelný gotický román nebo romantické klasiky!  Mnohem lepší byli andělé, pomáhající v neštěstí, hezounké obrázky s dětmi na lávce nad propastí, Stvoření světa Jeana Effela.

Jsem nepokřtěná, abych nebyla zbytečně poznamenána tmářstvím. Přesto jsem se právě v oněch jedenácti letech večer modlívala, což můj brácha napráskal a mamka si mne dost ostře podala. Předcházela tomu hádka našich, kterou jsem skrze zeď dobře slyšela – kdo za to může. Babička v tom byla nevinně, ani jsem netušila, že je katolička a chodí do kostela. Byla lidoveckou činovnicí, proto týdeník Rodina a stranické legitimace celé rodiny. Jenže nic víc, víru jsme o prázdninách nikdy neřešily.

Nastal rozhovor o Bohu s klasickou výtkou, že když se lidi zabíjejí, modlí se obě strany – a často k témuž Bohu. A co koncentráky?! A zrovna Střední Východ?! Byl to rozhovor vedený podrazácky, mocensky, neměla jsem šanci argumentovat, jen jsem sklopila oči a uši. Něco totiž bylo špatně. Základní pravda byla na mé straně, jen jsem netušila, jaká. Mamka potom vysvětlovala, jak se v té době uvádělo, že víra v Boha skutečně může hodně znamenat, když je někdo nemocný a starý, má v ní útěchu. Já jsem mladá, mám budovat nový svět. Dozvěděla jsem se o babičce, její mamince, která se pořád modlila a nic jí to nepomohlo, jen se najednou zvrátila, když klečela na posteli – a byla mrtvá.

Peripetie víry a nevíry, bouření se proti starým pořádkům, hledání smyslu života i nošení pouhé nálepky, že jsem věřící, to byla potom hotová archeologie v rámci dějin rodinných i okolních. Oba rody, po mamce i tátovi, byly dříve katolické. Od katolíků se, pokud vím, odvrátila hlavně moje babička z tátovy strany. Nejdřív byla velmi komunistická, potom prý udělala manko a protože to souviselo s dost těžkým rodinným životem, vrátila se do lůna církve. Což ovšem nevadilo při věštění z karet.

Katoličkou byla jistě i prababička, která utekla z patricijské rodiny za láskou. Žila v chudobě a dřině, devět dětí porodila a nakonec prý našla klid na dně rybníka. Když jsem viděla „Gazdinu robu“ s Libuší Geprtovou, hodně to mnou otřáslo – o prababiččině konci jsem se dozvěděla tou dobou.  Proto si ji představuji stejně. Jak se rozhodla a klidně vzdala smrti.

Babička využila příležitosti a jako veliká vlastenka se stala členkou Husovy církve. Založili ji čeští kněží v novém státě. Svou víru oprostili od celibátu, který vnímali jako přetvářku – věděli dobře o mnoha farských kuchařkách a následných schovankách nebo někde vychovávaných sirotcích „z přízně“. Také na babičku doléhal těžký život. Vzala si vdovce s dítětem a dříve nejlepší kamarádka se tety ptávala, zda je na ni macecha hodná.  Teta byla tatínkova holčička a nějaké držení u hospodyňských věd ji naprosto nezajímalo. Dělala různé naschvály a babička nesla opravdu těžký kříž.

Možná si babička myslela, že ho nenesla moc dobře, když nepomohla ani práce ve sboru, kde za války pomohla zorganizovat mnohé výlety a jiné akce. Moje maminka zdrhala jako zajíc, kdykoliv by ji babička  ponoukala ke zbožnosti. Teta ji leckdy kryla, v tom byly velké kamarádky. Po válce se objevila dost velká ostuda v podobě sestřenky za svobodna. K tomu tubera dědečka, takže babička zavelela k cestě do Sudet. Dědečka tím zachránila a sebe, snad, trochu také. V lesích se scházeli přistěhovalci ze Slezska s novou vírou. Zdánlivě novou, hlavně silnou. Přežila tvrdé vybíjení Němci – ano, byli to Jehovisté.

Maminka byla sice pro lecjaké dobrodružství, prala se s kluky a když v šestnácti šla stavět Lidice, dřela tam stejně, jako ostatní. Jenže lezení po horách nebylo to pravé ořechové, když je kořenily modlitby. Babičku tím trápila ještě víc. Těžký život si stále vybíral svou daň. Třebaže toužila být dobrou matkou i sirotkovi, příliš lehkovážná teta nebudila moc dobrý dojem na slušné soudružky u konzumu. Třebaže dědeček toužil po synovi a babička několikrát překročila zákaz od doktora, aby manželovi sen splnila, dítě nedonosila. Maminka viděla mrtvého bratříčka, snad z pátého měsíce. Třebaže babička držela svou dcerku u knih, aby měla lepší život a studovala, ona nechtěla rozumět hlavně té důležité cestě spásy pro svou duši. Babička ještě z nejhoršího vytáhla malou vnučku a když už nemohla chodit, jak byla oteklá a dušná, pokojně zemřela v nemocnici. Tím víra v Boha z jejich domku vymizela.

Já jsem četla podle všeho až moc, nejradši bych ani ven nechodila. Přitom nebylo, koho se ptát. Obrazy v knihách byly krásné, ale nepovídali jsme si o šerosvitu nebo výjevech. Mamka se domnívala, že získávám dobrý přehled o malířích, ráda u mne viděla i knihy o historii, hudbě, divadle a filmu.

Prvotní byly příběhy, potom obtížně přicházelo další. Nebyla jsem v tom sama, ale nebylo, s kým debatovat. Když jsem se rozhlížela, už během puberty bylo skoro strašidelné, jak vymizelo povědomí o tom všem, co nás obklopovalo. Něco málo se vědělo o Egyptě a Římu, protože film Kleopatra byl jako zjevení. Ve škole jsme měli v povinné četbě řecké báje a Tróju, malinko zvedla povědomí Angelika kvůli dobře zachycené době v románu. Dalo se očekávat, že moje vrstevníky možná políbí romantika a nic moc víc, ale že mnozí jejich rodiče byli jako tabula rasa? Kdyby jen dělnické rodiny, ale i ty lékařské a inženýrské!

Měla jsem na škole dějepis dva roky, ale z mých poznámek a doučování těžila kamarádka gymnazistka před maturitou. Ona studovala vysokou, já nemohla, ale povedlo se ji později vzít s sebou do Berlína, do obrazárny Sanssouci. Milovala kreslení a malování, učila se na lidové škole i později, ale na plátna tu koukala skoro znuděně. Hm, hezký. A tak jsem začala vyprávět. O Lédě s labutí, o Juditě a Holofernovi, o svaté Barboře, Křížové cestě, někdy o malířích – aspoň ta jména znala. Ani jsem nevěděla, že za námi potichu našlapuje houf dalších turistů. Byli z Ostravska, horníci. Jeden potom uznale řekl, že se staré maměnce vždycky smál, co na těch hloupostech s kostelem má, ale že nikdy nevěděl, že jsou tam takové krásné pohádky.

Bylo mi přes dvacet, když jsem si tady uvědomila, jak je důležité spojení života předchozích generací s vírou, jejími symboly a dneškem. že je to všechno spojené s naší znalostí světa, ve kterém se pohybujeme. Že je rozdíl mezi pokyvováním, jak hezky je to namalované nebo vysochané, a mezi tím, rozumět bolesti, strachu, odhodlání, které je tu zvěčněno. Že groteskní románské figury  jsou palčivými zobrazeními vnitřních běsů, často na hranici fanatismu. Že mnoho detailů vypovídá o době tvoření a jsou předměty, které se příliš nemění. Všimli jste si například babylónských sandálů?

Považuji za velký zločin minulé doby, že pohřbil porozumění síle a životu našich předků v mnoha oblastech, zpřetrhal vazby zkušeností a dovedností, zasel do rodiny mlčení a lži. Moje mamka zažila represe v rodině v padesátých letech a tak na počátku let osmdesátých prosila příbuzné, aby mi neřekli, že jakýsi její bratranec emigroval do Kanady, aby se to náhodou neobjevilo někde v mých kádrových papírech. Možná i proto v té době odmítla mé nadšení studovat, když jsem objevila obor, kde by mne vzali na denní – antiku s ruštinou a latinou. Řekla, že ona by to nezvládla a ať jí nepřidělávám starosti.

Hledání odpovědí na základní fiolosofické otázky existence a víry sice propuklo viditelně po revoluci, ale probublávalo na povrch mnohem dříve. Bylo to pošeptmu a opatrně v Praze, na jihu Moravy prý do kostela i pionýři se šátky chodili, s věřícími se vyjednávalo u nás na dětské klinice. Později mne práce zavála k lidem z různých komunit. Znám novokřesťany, katolíky, evangelíky, adventisty, jehovisty nebo baptisty, ba i na diskuze o víře došlo. Sledovala jsem hledání kamarádky, kam by zapadla, naslouchala vyprávěním o daných společenstvích, o rozporech mezi vírou hlásanou a prožívanou. Znám také vyznavače východních nauk, znám lidi různého stádia věření, ba i nenápadné fanatiky.

Obloukem se vracím k přednášce a výtkám mamky, když brojila proti mému pověrečnému zhloupnutí. Stále trvá věčný zápas člověka s jeho osobní malostí. Máme ideály šlechetné a veliké, které nám připomínají živoucí lidé během celých věků. Jenže stačí výhoda, zisk, moc a zlato a zaměníme moudrost za chytráčkovství, pootáčení ve vlastní prospěch. Leckdo lecčemu nádhernému věří, ale marná sláva, hned za branou modlitebny zkritizují šaty farářovy ženy. Bušíme se při mši v prsa, podáváme si ruce a kousek od kostela jsme uražení, nesmiřitelní a víme určitě, že toto se neodpouští.

Vracím se také k díře, kterou minulé trhání vazeb způsobilo. Rozevřela se zcela nedávno a dýchla bezmocí. Byla jsem na povídání o vyhoření a došlo na přechodové rituály. Když osazenstvo mlčí, aspoň já něco špitnu, když vím. Pověděla jsem tedy o tom, jak nás učitelky na škole měly k tomu, abychom někde po směně za sebou zavřely dveře a všechno nechaly na oddělení. Třeba dveře od pavilonu, od šatny. A naopak dveře doma znamenaly zavřít tamější starosti a netahat je do práce. Dobré je také během dne odejít stranou a aspoň si symbolicky umýt ruce. Přednášející se zasmál, že z toho může být obsedantně kompulzívní psychóza. Osobně znám lidi, co by se myli až na kost, ale namítla jsem, že jde o prastarý rituál. Pán kouknul nějak skrze mne a řeč stočil jinam. Netušil snad, do jaké minulosti mířím?

Je na vás, zda v té zmínce o prastarém rituálu najdete souvislost, proč se mi tyto úvahy vybavovaly v minulých dnech a proč tohle píšu právě o Velikonocích.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama