Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Už je z něj jezuita

Včera složil řeholní slib a jezuité se nám trochu rozrostli. Stručná zpráva vyvolala diskuzi, ale spíše proto, že zprávu naše společná kamarádka okořenila výzvou, že pokud to někomu vadí, ať si  i ji vyhodí z přátel. Jsme očividně normální,  tolerantní, ale objevily se také otázky proč a jak je možné, že jiné uplatnění mezi námi nenašel. Dobrou cestu Vláďovi přejí i zavilí ateisté, takže nějakým vířením a kousavými dotazy na celibát a podobně se tu nemusím zabývat. Nehodlám se dnes zabývat ani hnusárnami pod značkou církve či církví – protože např. Magdaléniny prádelny jsou sice zběsilým výplodem katoliků v Irsku, donedávna tiše podporovaným vládou, ale třeba pedofilie kvetla napříč světem, pod různými značkami. Problém vždy tkví v jednotlivých lidech, kteří můžou a užívají si moci nad životy druhých. Ty najdete všude a dokonce nám tady doma pořád ještě rostou.

Otázka, která mne zaujala víc, se týká právě oné šancí lidí na to, co chtějí dělat. Co jsem si tak všimla (cesta k řeholnímu slibu byla dlouhá, občas jsem se podívala na net), do řehole a nejen typu jezuitské,  vstupují lidé velmi vzdělaní, inteligentní, velice spokojení s tím, že mohou dále studovat a růst. Bože, jak tohle chápu, jak já jim rozumím! Nemá tak problém odstoupit od frmolu světa a ponořit se do práce, která je až fyzicky blaží. Ochutnala jsem to, byť jen částečně, protože  jsem vedle toho fungovala jako hospodyně, máma a pracant. Práci jsem si přiřadila do vzdělávacího procesu a tím se dotyčná radost mohla znásobit. Pokud se zamyslím nad rozdíly ohledně života a řehole, mámovství a manželství bych již u sebe nemohla vyloučit,  práce s lidmi by však nezmizela.

Přímo Vláďu jsem poznala mezi lidmi nám podobnými, většinou rovnými ve vzdělání a rozhledu, pouze jinak schopnými prosadit se. Spíš introvert, působil plaše, ale jako velmi zajímavý společník. Když se stal úředníkem na jiné pozici, nevypadalo to na budoucnost, o jakou by stál. Jeho několik jazyků nemělo uplatnění, vědomostí a zkušeností také nemohl využít a neměl ostré lokty. Plácal se tak dlouhé měsíce, než poznal zajímavé lidi, právě řeholníky. Budoucnost se otevřela dokořán. Studia v Polsku, možnosti v Římě. Studuje a je šťastný. Necítí se divně – vždyť s ním v noviciátu byli mladí muži různých zaměření, včetně jaderného fyzika. Snad nemusím připomínat, že právě u jezuitů bylo vždycky vědců dost. A nejen u nich. Kdepak bychom dnes měli genetiku, nebýt možnosti jistého augustiniána piplat se s kytičkami a barvou jejich květů? V civilu jsou zaujatí vědci podivíny, neprakticky vytrhávanými ze zaujetí jakýmisi všedními starostmi. Ano, leccos od nich může odklonit manželka, která víc slouží, než spolužije, rodina, která minimálně ruší – a jakési zázraky, které je nenutí shánět granty. Což je zajisté dnes takřka nemožná věc.

Je tu dnes další nadaný člověk, který unikl do vstřícnějšího světa. Ať muž nebo žena, nacházejí řád a prostor pro to, čím se chtějí zabývat. Ctím barevnost našeho vesmíru a výjimečné šance, které se lidem, odpoutávajícím se od složitostí běžné reality, mohou nabízet. Přemýšlela jsem i o tom, nakolik se kdo může dostat k zabezpečení mimo řehole. Tedy církevní, protože zaujatost pro věc je řeholí sama o sobě.  Ne každý se přece dostane pod křídla donátora, ať vědec, umělec nebo prostě nepříliš vyhraněný vzdělanec. V běžném životě i nadšený učitel může dopadat podivně. Proč by se měli takoví lidé semílat do krve a lámat? Proč bychom neměli dopřát, aby dál rostli? Potřebujeme je, i když jim nerozumíme.

Odjakživa tomu tak bylo a právě nyní na mne a mé přátele vykouklo dění, jakoby nepatřící do naší doby a vedle nás. Mně osobně připomnělo dospívání, kdy jsem i jako zdravuška na škole obdivovala klid a jas ve tvářích alžbětinek, které se u nás staraly o druhé. Mnozí si je pamatovali i ze staré interny. Nejradši bych byla s nimi, bez problémů života, který mne měl čekat. Měla jsem silné tušení, že nic nepůjde jako po másle, když budu tím, čím se stát chci. Tehdy jsem správně tušila dlouhou cestu, i když se její podoba lišila od toho, čím jsem dnes. Pořád je ale dobrá, ta moje, snad ještě lepší, než bych věřila. A jak jsem poznala Vláďu, vykročil právě po takové, jakou potřeboval. Už má za sebou pár desítek metrů a zbytek se uvidí.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama