Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Tuším, jak se cítí veš,

napadlo mi, když se po týdnu opět zaklepala zem. Protože se tu a tam chvěla ještě ráno kolem páté, bylo to probouzení trochu přemýšlivé.

Když se tu a tam ozve rána, dunění, hřmění a podobně, říkáme si doma, že už lidstvo Matičku Zemi štve. Už jsme moc obtížný hmyz. Protože v domečku žijeme jen čtvrt století, nezažili jsme otřes, kdy praskl kus zdi u přístavby, takže jsme se taylky jenom oklepali a vždycky se pokračovalo dál.

Skleničky nám necinkají, neboť to nesnáším. Ne, že by byly tak vychované, ale kvůli dusotu některých rodinných příslušníků (včetně velkého psa, který sebou umí praštit o zem) jsem je fikaně rozestavěla tak, aby i poskočily a přece se ještě nedotkly. Když mezeru přeskáčou, velmi rychle je odstrčím na místo.

Nám se trochu houpává lustr, dobře to vnímáme v postelích v patře, ale většinou jen zpozorníme. Není to tak dávno, co tu byly roje. Hlučné, jako kdyby kolem jel třeba tank nebo hodně těžký náklaďák. To ještě jde. Ani psy to moc nevzrušuje, hlavně zpozorní, případně se velká psice snaži dostat do domu, protože přírodní živly nemusí. Nesnáší ani bouřky.

Reklama

Jenže i v těch rojích se občas ozve zvuk, který doslova děsí. Rozvibruje nás zevnitř, zvířata kňučí a my zadržíme dech úzkostí. Už to známe, je to málo slyšitelné, ale účinné. Dá se to jen rozdýchat a přemáhat rozumem. Velice dobře chápu, že při větším záběru snadno vzniká panika. Kdyby to bylo vydatnější, přiznám, že bych to také nerozdýchala. Naštěstí jsme jako rodičové úzkostí zvládli dost, tohle rozechvění zatím ještě pokaždé ušlo. Lidé nemocní, dokud nevědí, že šlo o cosi mimo ně, zvenčí, mají ihned většinou veliký strach o své srdce. Líp to nepopíšu.

Poprvé na mne zemětřesení zapůsobilo osobně před několika lety. Dřív člověk slyšel o mnoha katastrofách  ve světě, daroval, co mohl, s tísnivým uspokojením  sledoval, že pomoc byla platná a ještě se zachraňuje. Nakonec si vždycky především oddechl, že není v kůži postižených, že je to kdesi hodně daleko. Jenže tehdy, předsedmi roky, mi jeden pán vyprávěl o vlastním zážitku. Když prý sebou škube země tak, že nevíte, jak stát, jak se opřít a zachytit, je rázem po úplně samozřejmé jistotě. Byl to voják, kterým tohle zemětřesení s poskakujícími hrníčky zaklepalo víc, než nasazení v ostré akci. Přesně tak, základní jistota nefungovala, stát nohama na pevné zemi.

Minulou sobotu jsme zaslechli ránu, strnuli. Poté potomek pravil: „Je to zemětřesení, náraz náklaďáku by tak dlouho slyšet nebyl. Hele, ještě se to chvěje,“ ukázal na lustr. Náraz auta do našeho domu je totiž pravděpodobná událost poté, co udělali silnici kolem nás bezpečnější. Tím, že dříve rychle projížděný úsek narovnali, rozšířili těsně k našemu plotu a vykáceli stromy, které nás chránily. Teď se tu jezdí ještě rychleji, než dřív – v uzavřené obci, samozřejmě.

Minulé oklepání mělo svou výhodu. Z horní police popadaly knihy a já našla během uklízení hned dvě, které aktuálně potřebuji. Velmi pečlivě jsem police přeskládala a nyní, při silnějším třesení, jen zastrčila ty neposednější zpátky. Jsem dobrá, honem jsem se tím pochválila v sms přátelům dřív, než začali vnímat zprávy.

Také tentokrát to byla rána, oklepání, dochvívání. Strnula jsem v kuchyni a opravdu měla intenzívní pocit, že musím ven. Koukala jsem na ruce v těstě, na strop, na dveře. Přinejhorším s mísou mezi futra… Zvířata jen ztichla, přitiskla se k té skotačící zemi, nic víc.

Odpoledne a do rána se Matička Země pod námi ještě trochu ošívala, ale bylo to jemné a skoro potichu, bez toho rozechvívání, které opravdu nemusím. I pes jen zbystřil, postavil se, potom se znovu stočil. Hlavně, že se mi buchty povedly!

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama