Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Těch třicet roků…

Jistěže je co bilancovat, o čem přemýšlet.  Právě toho roku jsme pod blahopřáním Ferdinandu Vaňkovi našli inzerát na náš domek a stačili ho koupit jen za sto třicet tisíc ještě v prosinci, s nízkým úrokem na půjčku, zatímco za pouhé tři týdny by už byl nad naše možnosti. Procestovali jsme celé léto 1989 a viděli několik domů za neuvěřitelné ceny a velmi se divili, kdo by si je mohl dovolit, navíc v tak neobyvatelném stavu. Vždyť nebyl stavební materiál a maximální půjčka od spořitelny nebyla moc vysoká. Měli jsme tehdy požadavek, aby tam bylo jakžtakž zdrávo. Pohrdli jsme prací v Praze nebo možnostmi severních Čech. Přece jen jsem byla sestřičkou u mnoha dusících se dětí… Jenže kdekoliv blíž jihu byly ceny dost neskutečné. Náš domek byl jediný k okamžitému nastěhování, byť se suchým WC.

Byla jsem časem celá blažená, že jsem mohla dokončit třísemestrální studium na vychovatelku – od časů, co jsem maturovala, jsem další školu chtěla. Ve výběru mne v patnácti limitovaly šílené migrény a předpověď mamky, že bych gympl sotva dokončila a bez pokračování na VŠ je to škola nanic. Ostatní byly nevhodné nebo spíš výběrové, třeba ekonomka a zdrávka. Na tu jsem se dostala, ale zrovna před našimi maturitami se otevírala nová nemocnice. Z OV KSČ nám vzkázali, že se nemáme hlásit na školy, společnost nás potřebuje tady.  Odešly jsme jen dvě – jedna se stěhovala s rodiči a já se před tou „uzavírkou v okrese“ už přihlásila na psychiatrii, kde slibovali po dvou letech podporu u studia psychologie při zaměstnání. Třídní za mne bojovala. Smůla byla, že obor po těch dvou letech nehodlali otevřít ještě nejmíň dva další roky a nebylo, proč tam dál zůstávat. Přešla jsem do Prahy, ještě koketovala s možnostmi vzdělání, zkusila jsem i něco psát, ale bylo to všechno nanic. Dostála jsem pouze jedinému předsevzetí, tedy že pokud se mnou zamilovanost hodně zamává, vdám se.

Dostali jsme se tedy s manželem a dětmi během začátku roku 1990 do pohraničí, vybaveni varováním okolí, abychom si pečlivě promysleli těch 30 kilo na osobu, až nás Němci vyhodí, protože to dostanou zpátky. Omyl, náš domek byl opuštěn až začátkem šedesátých let, původní majitelé odešli za lepším k rodině a měli recht. I tak jsme věřili, že by to dopadlo rozumně. Jenže mizela práce, i když tady moc středoškoláků nebylo. Spíš jsme byli mezi těmi, kterým se zdejší divili, proč sem šli. Neměla jsem šanci dostat práci ani jako sestřička, ani jako vychovatelka. Takže OSVČ, oba, se všemi nepříjemnostmi  vykořisťovatelů dělnické třídy, ovšem bez výhod. Přežili jsme a proto dnes nemám problém s poradenstvím ohledně hospodaření s mizivým příjmem.

Psaní jsem si trochu užila jako redaktorka místních novin a jednou jsem pod třemi jmény postavila sama skoro celé číslo – inu, byly dovolené. Chvilku jsem přitom i uklízela v SRN, vydělala na další (starou) škodovku. Vykašlala jsem se na redakci poté, kdy se rada města ošívala, že si v novinách platí (na půl úvazku) kapitalistku. Potom jsem na čas byla i zaměstnavatelem až pěti lidí – a když továrny zavřely, zavřeli jsme i kantýny a já skončila se ctí, říkali šoféři od pivovaru. Bez dluhů, což i v téhle oblasti bylo naprosto nevídané. Manžel mi pomáhal, sám přitom rozjížděl první zásobování barelovou vodou. Měl to i jako pracovní rehabilitaci, skvěle si vycvičil svalový korzet a nebyl ve čtyřiceti na vozíku, jak mu prorokovali – v r. 1991 se totiž čelně střetl s blbcem. Ten mladík měl robustní auto s mříží proti nosorožcům, manžel škodovku.  Hýbe se navzdory všem předpovědím lékařů. Tehdy nám i tady pomohlo hodně obyčejných, řadových lidí.

Pár let jsme jezdili spolu od Tachova po Ostrov, než jsem prošla postem animátorky a potom zástupce ředitele v azyláku, následoval první odchod pro drsnou šikanu a účast na pokusném ročníku podpory nezaměstnaných s rekvalifikací. Druhý rok se už poněkud změnil, podle pozdějších odhaleních (i policejních) tam byly již machinace některých osob. Inu, zdálo se i nám, že se dají ty granty trošku tu a tam ohnout a přizpůsobit. Bylo velmi nepříjemné, jak se někteří mladí (ve věku mých dětí) chovali pohrdavě k nám nezaměstnaným a přitom se snažícím. Výhodou bylo, že známosti dělají známosti, měla jsem už slíbené informace o výběrkách na ČSSZ, ale věřte nebo ne, dala jsem přednost rychlejšímu zaměstnání – v redakci místního tisku. To už bylo v roce 2006 a byla jsem tam na úvazek plný.  A co bych nepřiznala, moc jsem se už bála nemít práci. Středoškolská tu prostě nebyla, v SRN jakákoliv jen ze známosti. Nejsem schopná stereotypní manuální práce, jazyky mi jdou jako psovi pastva.

Jelikož jsem se na začátku toho stejného roku naštvala na mládež, která flákala učení k maturitě a v prváku s internátem, našla jsem si hned po jednom obědě scio testy (udělala bez přípravy na dvě i s jazykem) a možnosti studia – a VOŠ ještě přijímala přihlášky. Můj milovaný sociální obor! Spojení z Aše až do Prahy přímo na osmou ranní! Proč váhat? Pravda, ještě před redakcí jsem zkusila výběrko na místo na soc. odboru a neuspěla jsem, ono to místo již bylo předem zadané. Ale protože do redakce chodily inzeráty, dostala jsem se do půl roku zpátky k sociální práci, to jsem už i studovala Před čtvrtou vstát, zalézt do pelechu kolem půl jedné a ráno být před šestou zase v práci, zpočátku jednou týdně. Uff. Zbytek až ke dnešku byl hektický a pomalu se chýlí, co se mne osobně týče, k dalšímu přelomu.  Mám za sebou dost, abych mohla i osobně vzdělávat další, zacvičuji se na přednáškách a článcích, jak jste si asi stihli všimnout.

Co mi dalo třicetiletí? Možnost uskutečnit spoustu snů. Dát dětem (a udržet) bydlení na venkově i školy, byť to začalo za starých poměrů. Psát a být vydávána – což ještě čerstvě po revoluci bylo iluzorní, vydávali se disidenti a známá jména, byly obsazeny i přílohy novin a časopisy.  Udělat si „nástavbu“ (VOŠ) a poté vysokou. Být vdaná jednou provždy.  Zažít, že je rodina soudržná a že jsme dokázali vytvořit dobré hnízdo, kam se ptáčata ráda vrací. Být v pomáhající profesi. Dožít se vnoučat – což několikrát vypadalo nemožně. Vidět Boží mlýny v akci – byť občas opravdu není, oč stát.

Je to dobré třicetiletí a leccos z něj bychom s manželem jen tak ve starém režimu nezvládli. Přinejmenším ve dvou případech bychom čelili strašnému tlaku na ponechání někoho z nás v „péči odborníků“ a zřejmě bych psala maximálně fejetony a do šuplete. Sociální práce? Bůh suď, trochu se o tom tehdy už přemýšlelo. Asi bych ale zůstala u vychovatelství bez šance jít někam dál studovat. Jak moc bych obstála? Měla bych šanci sama vytvářet náplň vlastní práce? Přidávat novoty a vydržet několik let, než mi zase přistřihnou křídla?

Letošek se spojil, jak jsem naznačila, i s dalším krokem jinam a přece po stejné stezce. Jsem zvědavá, jak budu koukat na letošek za pět nebo deset roků. Co mezitím budu vyvádět. A co vy? Jak bilancujete a k čemu se chystáte?

 

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama