Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Svátek sociální práce

Koho to zajímá, kdo o tom ví nebo vědět chce? O čem ta sociální práce je, to přece všichni víme. Koukej dát dávky a nesahej mi na rodinu – i tak se to dá shrnout. Na to nemusí být extra škola, míní leckdo. Proč to tak vypadá? Měly bychom spíš lézt kanalizací, když máme humanitní studia a leckdo nechápe, o čem by mohla být? Ani náhodou! Kdepak, nejsem jediná, kdo i v soukromí klidně a někdy až drze hrdě říká, že jsem sociální pracovnice. Jenže je nás málo, protože se nestíháme vyjadřovat moc často. Nyní jsme dostatečný prostor měly a využily. Vlastně využili a měli, protože jsme pracovnice a pracovníci.

Dostalo se mi té cti sedět chvíli vpředu a popovídat alespoň trochu o tom, kdo a jak vytváří diskurz o sociální práci. Nedalo se povědět všechno a tak máte tu smůlu anebo radost (jestliže jste klikli na tenhle nekratičký článek), dozvědět se víc. Nebo konečně zjistit, co jsem vám nemohla stačit odpovědět. Čas byl příliš omezený na tak veliké téma. Samozřejmě, nebyla jsem v tom sama, do panelové diskuze mne přizvala paní doktorka Pavla Kodymová, byla tam s námi paní magistra Bohuslava Horská, čerstvá držitelka ceny Gratias, a pan doktor docent Peter Brnula.

Trochu jsem si již předtím pro sebe téma rozebrala, prolézala weby a blogy, ale znáte to, člověk kouká, aby viděl a věděl, ale uplatní pouze zlomeček. Taktéž jsem měla trému jako hrom, protože se na pódiu střídaly osobnosti, kterých si vážím, spousta mých pedagogů. Jak z titulku vyplývá, byla to další konference na počest naší práce. Letos tomu je sto roků, co u nás byla založena první škola a sociální práce tím dostala další rozměr. Psala jsem vám tu o historii, která byla v lecčem souběžná s tou světovou, protože se šířila vzdělanost, pozornost problémům okolo, charita. Alice Masaryková vnesla do tohoto víru a převratného dění řád, uvědomnění, co vlastně dělám, proč a jaký to má efekt. I o tom se minulý týden mluvilo, ale já se tentokrát hodlám držet svého střípku.

Kdo tedy vytváří povědomí, představy a debaty o sociální práci? Samozřejmě, jako první mne napadla klasika, přímá práce s klientem, což je sociální šetření, poradenství, podpora a provázení cestou, jak z maléru a potíží ven. Tady každý a každá přinášíme se svou tváří obrázek toho, nakolik jsme vám platní. Nakolik si porozumíme a nakolik je člověk zklamaný, že by měl něco dělat, když by nejradši viděl kouzelný proutek, abraka dabra a hotovo. Jenže i to zklamání, nedůvěřivý postoj, někdy i pregnantně vyjádřený, že je všechno na h…, není marný. Klient si může po odchodu leccos srovnat v hlavě, vrátit se – je to na něm. Pro nás i tento jeho postoj znamená další zamyšlení, nakolik by potřeboval i změnu našeho přístupu, abychom se někde sešli. Ze setkávání nad jednotlivými uzlíky na životě čerpáme podněty pro další práci. Rozhovory, pozorování, informace o zkušenostech a vědomostech, představách lidí a jejich potřeb. Způsoby, jak doporučit další postup, podepřít a podpořit i malé krůčky, nakonec i zhodnotit spolupráci a dovolit si vizi budoucího.  Doporučit tu nejvhodnější možnou službu. V poslední době se kolem mne objevují velmi dobrá hodnocení rané péče (pomoc odborníka rodinám s nemocnými dětmi), práce hospicu včetně péče o pozůstalé, terénní programy, pečovatelská služba, ba i  OSPOD a kurátoři získávají uznání své práce. Slýchávám chválu a jsem za ni moc ráda. Jen by bylo fajn, kdyby lidé tu chválu poslali také někam „vejš“, třeba zastupitelům města.

Sociální pracovník bývá dost osamělý, hlavně v organizacích. To víte, v domově pro seniory často stačí jeden, stejně tak v azyláku, pečovatelské službě, chráněném bydlení a dalších.  Možnosti práce se mohou lišit nejen druhem služby, ale také v jednotlivých krajích a městech.  Potřebujeme spolu mluvit, porovnávat zkušenosti, radit se o novinkách. Už od roku 2007 jsem si zamilovala přestávky. Jakékoliv, na seminářích, poradách, konferencích, ba i ve škole.  To bylo hemžení, zaujetí, debat! Dnes také spolupracuji s kolegy různých institucí a máme z toho užitek všichni. Na konferenci padl také dotaz na možnosti depistáže. Kvůli GDPR se šance omezily dřív, než se mohly nějaké objevit, ale je na kolegyni z LDN, aby informovala o příspěvku. Tuží se  pečovatelská služba, každou chvíli nám nosí žádosti, odemykají domy a byty, když jdu na šetření. O sociálním odboru  města nemluvě, společně jsme už také řešili několik krizí. Spolupracujeme na různých místech s různými odborníky a úřady, od policie až po faráře. Nesmím zapomenout na kontroly, při kterých často zjistím, že by dotyčný potřeboval vyšší stupeň příspěvku. Zatím jsem pouze několikrát řešila nedostatky.

Pokud si někdo vzpomene, že hlásám sociální práci jako veliké dobrodružství a cestu za lecjakým poznáním, potom vězte, že se mi v tom ani čtrnáctý rok praxe nezměnil. Dokonce ani v tom detailu, že odborné časopisy dál přinášejí potřebné nápovědy i odpovědi. Máme tu dnes další tiskoviny, které promlouvají o naší práci  řečí méně akademicky formovanou, tudíž zajímavěji a zapamatovatelněji. I tohle je forma, jak vytvářet obraz naší práce pro další kolegyně a kolegy, pro veřejnost odbornou i naprosto laickou. Starší ročníky zvídavců totiž rádi nakouknou do časopisu, co je určen spíše odborníkovi, jestli si třeba ti sociální pracovníci něco pro sebe netutlají. Zhruba od roku 2009 se tu a tam také já proderu do nějakého periodika a naopak jsem tu mnoho nápověd sama načerpala v dobách, kdy se jen tak něco zmínilo, hodně žvatlalo neurčitě okolo a nabízely hlavně kurzy na dané téma. Ještě nebylo tolik peněz na vzdělávání, ale možností nových typů práce hodně.

K tomu samozřejmě patří také osvětové články a rady na jednotlivých webech, pro jednotlivé cílové skupiny. Tam, kde je diskuze, lze se jednoduše zapojit a uvádět  věci na pravou míru, uvést vlastní zkušenosti, pochválit nějakou iniciativu. Vysvětlit, co a jak nově funguje, reagovat na omyly.  To si pište, že se na jednom seniorském občas ukážu s radou nebo fejetonem a na jiném sleduji diskuze k jednotlivým uzlíkům na životě.

Jsou také články, těžící ze senzace, z kriminálního činu, zanedbávání a ubližování. Diskuze pod bleskovými senzacemi bývá hojná, do mnohé nemá cenu se pouštět. Je  však zajímavé, když se zde ozývají lidé ukřivdění a zklamaní, protože jim nebylo nějak pomoženo. Své staré potíže prohlašují za téměř čerstvé, jsou nevyhojení, někteří nadávají a plivou, co to dá. Ukazují nám, jak trvalý je pocit ublížení a zklamání v jednotlivcích i rodinách. Dříve, když nebyl internet tak rozsáhlý, jsem se pídila i po jejich kořenech, co je příčinou té velké naštvanosti a kritiky. Většinou to odpovídalo veliké dřině, někdy i křivdě, že se třeba snížily peníze na péči (Drábkovo snížení prvního stupně na 800 Kč), dlouho trvalo řízení o příspěvek (což je hodně časté), případně až do smrti svého příbuzného o příspěvku a dalších možnostech nevěděli – a ani je tehdy nenapadlo se ptát.  Nebo důchod pár tisíc – když si neplatili pojištění a „nikdo jim nic neřekl“. Kdyby to prý tušili, věděli… I tyto zkušenosti z terénu mohou pomoci v náhledu na situace, jaké stále řešíme. Nejenom já dnes, na ÚP, ale kolegové a kolegyně na dalších místech. Také jsem dříve musela poradit mnohým, kdo se poptávali na místo v domově, svěřovali se s nastalou situací, kdy je babička po operaci nepoznala. (Mezi námi děvčaty, bývaly i takové akce, že někdo z vysokého úřadu předstíral potřebnou tetičku a sondoval, jak vstřícná je sociální pracovnice v té které organizaci.) Na některých místech se stále potkávám s kolegyněmi a kolegy, kteří neváhají a pod články diskutují, na chvilku otevřou svou pomyslnou kancelář na vyvracení omylů. Debata často začne kritikou systému, po několika vysvětleních se ruch zklidní a nakonec i ten rozčilený člověk dá k odpovědi lajk. I tohle považuji za součást naší práce a vytváření obrazu.

Nikdo si není jistý ve všech kramflecích a oblastech, takže i odborné internetové poradenství, specializované na různé problémy (proti domácímu násilí, Alzheimerická společnost, linky důvěry…) je užitečné jak pro klienty, tak pro leckoho z nás. Za prvé prolezeme sami, co nás zajímá, za druhé díky nim můžeme fundovaně odpovídat, vysvětlovat, doporučovat. Stejně jako při výchově dětí není ostudou přiznat, že něco nevím – důležité je vyhledat odpověď a ještě lepší společně ji vyhledat – podle daných podmínek. Jako babička jsem se například velmi vzdálila současným názvům všech odchylek od dětského  „normálu“, vystačila jsem s dys a hyperaktivitou, jenže právě takové weby potřebuji, když narazím na cosi tak odlišného a přitom stejného, co ze svého života znám trošínku jinak.

Nežijeme ve vzduchoprázdnu, takže svou osobou vytváříme obraz, ponětí i diskuze v nejbližším okolí, v rámci sousedských vztahů. Na školách mne učili, že máme sami oslovovat zastupitele, navrhovat změny, podporovat obyvatele. Vyzkoušela jsem nedávno fungování tohoto principu v malém detailu – šlo o jeden moc špatně schůdný chodník, po němž v posoleném sněhu  chodili senioři pro obědy. Do kopce, kde i mně podklouzávaly nohy a utahalo mne to víc, než bych věřila. Dala jsem prosbu o vyčištění na stránky města a samozřejmě se mezi prvními objevila kritika, že v zimě  nadávám na sníh. Ovšem přesila lidí pochopila, o čem je řeč, objevil se šéf městských služeb – a za dvanáct hodin bylo uklizeno. Údržba vydržela do konce zimy. Jenom s lavičkami to zatím není tak plošné, jak bych lidem přála.  Lidi lze ponoukat, podpořit, zúčastnit se sousedské akce. Nyní se třeba hodně lidí ve skupinkách i jednotlivě pouští do úklidů a sběru odpadků. Do této oblasti můžete zahrnout opravdu leccos, od neformálního poradenství během svých volnočasových aktivit až po zmíněnou podporu dobrých nápadů v okolí, spolupráci se spolky- dokonce i přednášky na témata kolem sociálna se líbí a jsou žádány.

Jenže všeho do času a musíme umět hodit všechno za hlavu a být jen pro sebe, pro svou rodinu, umět odpočívat. Což patří mezi úkoly  z nejtěžších. Několik let jsem v té otázce sama hanebně selhávala a trvalo mi skoro čtyři měsíce, než jsem se naučila přes víkend pro svého zaměstnavatele  a klienty nehnout prstem. Jde to.

Mělo by tu být také nějaké slovo o tom, jak se ukazují profesní organizace, které za nás jednotlivce vyjednávají, jenže já se soustředila na nás, obyčejné jednotlivce, co svou káru táhnou  a koukají okolo. Možná bych měla zmínit, že spousta lidí, co se do sociální práce  vrhla, nějakou nelehkou sociální událost  poznala na vlastní kůži. Mnozí se třeba ve svém problému zorientují právě během práce, která jim až podivně vyhovuje. Co tím myslím? Zažila jsem, že se dvě kolegyně postupně  identifikovaly a také začaly léčit s vlastními rodinnými problémy, z nichž jedna zažívala skutečně drsné domácí násilí. Mezi klientkami  pochopila, co se děje, že nejde o úděl ani boží zkoušku, a postupně narovnala záda. Nestal se zázrak, nedostavil se okamžitý efekt, ale během několika měsíců dokázala přijmout změny ve svém životě a dalších deseti roků ji vídám spokojenou, omládlou (pořád) a plnou chuti do života.

Co říci závěrem? Konference, kterou nám připravili MPSV a Univerzita Karlova, probrala historii i současnost, snažila se ukazovat někam dál. Je dobré hledat a zmiňovat kořeny, z nichž vyrůstá dnešek. Samotné moje zkušenosti z vlastní praxe mi během debat ukazují, že se přece jenom dostáváme do situací, kde znovu koukáme s obdivem na své čerstvě nakreslené kolo, zatímco v minulosti by kolem běžně svištělo i kolo závodní. Potřebujeme vědět a vidět, že naše práce vychází z podobných situací v terénu, jaké znaly naše předchůdkyně. Máme návody, jak dál, zároveň výhodui zkušeností z celého světa, které můžeme přizpůsobit vlastním podmínkám. Vždyť to zase říkám – dobrodružství učení a vědění, prospěšné nám všem. Vzhůru do dalšího století!

 

 

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama