Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Sladkých sedmnáct

Sfouknuto, zhasnuto. Trocha bouří ve sklenici vody, dohady i hraběcí rady. Uplynulo deset dnů a již jen ztěžka dohledáte zprávu o dívce, která se rozhodla zemřít a na eutanázii nedosáhla. Mne se ten příběh dotýká dál. Proč? Protože ilustruje dnešní dobu, ohromenou tím, jak těžké bývají rány na dětské, dívčí i ženské duši. Dobu, v níž se mimo jiné odhalují internetoví predátoři, naprosto zdraví muži, při ochutnávání vzrušujícího dobrodružství mimo dovolené meze.

Po zprávě o dívce jménem Noa jsem příliš komentářů nečetla, nedalo se. Klasické výlevy, vzájemná napomínání, odmítání problémů i vytí o krásných sedmnácti nebo o tom, že čas leccos zhojí. Dovolím si otevřít malou kancelář na uvádění omylů na pravou míru. Snad něco osvětlim všehoznalým pochybovačům. Začnu od začátku.

Šikovná, veselá školačka s výborným prospěchem šla na večírek spolužáků, tedy do bezpečného prostředí, kde se měla dobře bavit s partou, tancovat, užívat si předzvěst zábav dospělejšího věku. Došlo ke zneužití partou chlapců. Nikomu se o tom nezmínila, známe pouze holý fakt. Jenže ta samotná jediná věta dostatečně popisuje tragédii, která se už jen těžko mohla shodit jako hloupá zábava či nedorozumění. Těch chlapců bylo víc, domluvili se nebo na místě zapojili bez ohledu na přání Noy. Přesila znamená ponížení bezmoci, i kdyby ji „jenom“ svlékli a prohlíželi. Pokud ji mohli držet, znehybnět, proč by přinejmenším neosahávali? Bezmoc a ponížení na straně jedné, sledování chtivosti, sobectví, vzájemného podněcování kluků, kteří se pro ni změnili k nepoznání, na straně druhé. Byl tam i některý bližší? Kamarád? Tím hůř, je to také velmi pravděpodobné, avšak tím zrůdnější a děsivější zrada.

K tomu se přidaly další dny, kdy se všichni tvářili, že o nic nešlo. Zrada se tím násobila. Co takové dítě asi prožívá? Obrovský stud a vědomí, jak se všichni mohou znovu proměnit. Pocit vlastního selhání – nedovolila jim to přece jenom ona? Udělala právě ona chybu, vyprovokovala je? Strach z veřejné hanby, pokud s tím cokoliv udělá. Nezapomeňme, že veřejné mínění dodnes z oběti rádo udělá vstřícnou pokušitelku a chudák útočník, on byl jen jaksi přírodně oslabený. Věřte tomu, že by rodiče těch chlapců okamžitě rádi bagatelizovali, alespoň někteří  (a ostatní by mlčeli nebo se přidávali s vírou, že v množství je nejen síla, ale i pravda). Noa prožívala své peklo o samotě, nucená den co den  s těmi ostatními žít. Bezpochyby se hluboce mlčelo i mezi děvčaty, pravděpodobně se jí mnozí a mnohé stranili. Komu ublížíme, toho bychom nejradši vytěsnili ze svého života. Noa se zhoršila ve škole, trpěla depresemi, poruchami příjmu potravy. Pro rodiče se to mohlo spojit s blbnutím holek kvůli postavě, mohli si myslet, že prožívá tajnou lásku.

Měla tato událost vliv na další útok? Je to velice pravděpodobné. Možná to byli zcela neznámí a nevědomí dva muži, možná však byli z okolí školy, bydliště, možná se některý kluk nebo kluci pochlubili. Vždyť se dva roky nic nedělo, Noa se chovala klidně, jakékoliv možné nepříjemné pocity odnesl čas. Samotná Noa tím, jak se stranila okolí, se mohla stát dobře vyhlédnutelnou obětí.  Mnozí agresoři dokážou vytipovat objekt svého sexuálního (ale i jiného) zájmu, stačí na to chvilka  tušení a vhodná příležitost. Nou znásilnili ve čtrnácti dva dospělí muži. Matka se o tom prý dozvěděla až z dopisů na rozloučenou. Noa už byla natolik sama, že stála proti celému světu. Do hry se vložilo i zdravotnictví, které Noa později popsala ve své knize jako psychiatrickou mašinérii, která do ní až násilně rvala povinnost radovat se ze života.

Dospívání je dobou, kdy se dítě vyčleňuje z bezmezné důvěry v rodiče, svět přestává být černobílý. Jedinec analyzuje  dění kolem sebe, nerozumí kompromisům, obává se budoucnosti, hodlá se bouřit. Smrt není hrozbou, je opředena romantickými mlhami, vypadá jako místo klidu, kam lze odejít. Zapojit se do řady těch, kdo to vzdali předtím,  i s tajenou představou, jak alespoň poté okolí zapláče a bude litovat. Hormonální bouře mění chování, vzhled, postavení ve skupině a zároveň v rodině, která je vystavena novým problémům. Mládež kašle na rizika, nemá dost odžito, aby se trápila příčinami a následky.  Pohrdá „zbytečnými“ starostmi dospělých. Chce jednoznačné odpovědi, bouří se i proti rozmělňování oné bezpečné hranice mezi bělostí a černotou.

Pokud sem, do zápasů dospívání, vtrhne jakékoliv trauma, vyroste z něj obrovský problém pro celý život. U dívky Noy šlo o mnoho střetů, které se vršily. Snad jsem osvětlila, že nešlo pouze o fyzické sexuální útoky (i když slovo „pouze“ je velmi rozporuplné), ale také o strašlivou samotu, dlouho probíhající posttraumatické šoky bez pomoci, o očekávatelnou temnou budoucnost, kdy se jí minulost vrátí z okolí pokřivená, výsměšná, ničící cokoliv, čeho by dosáhla. Znenáviděla své tělo, které se již dvakrát stalo věcí pro cizí zábavu. Trestala je hladem, který snad i trochu otupoval bolest duše. Odmítala přijmout, že je nějaký celek, soustředila se pouze na svou duši, která skomírala zašlapaná v koutě. Nikoho nezajímalo, kdo je Noa. Pro okolí byla tělem, které lze použít.  Ostatně mnoho zneužívaných dívek své tělo posléze používá jako výdělečný prostředek, odstoupí od něj, mstí se mu, pohrdá jím i muži, které zajímá. Často i řezání a pálení patří k testům, zda fyzická bolest přehluší tu, kterou nosí hluboko uvnitř. Deprese, které bývají v dospívání spíše vysmívané, jsou stejně mučivé, jako v každém jiném věku. A stejně smrtelnou nemocí.

Co by dívku Nou čekalo? Jak mohla svou budoucnost vidět ona sama? Žila v Arnhemu, velkém městě, kde sice mohla propadnout do anonymity, ale znala i očekávání. Že bude „normální“, že se vyléčí, vystuduje, bude chodit do práce, založí rodinu. Že dosáhne požadované společenské slupky a „bude rodičům pro radost“. Dusila ji možná i ta budoucnost, i trápení rodičů. Byla slabá, nejen tím, jak hladověla, ale i tíhou svých bolestí, které se jitřily každým dalším dnem. Braly jí sílu. Svěřovala se internetu, ale těžko říct, nakolik ji posiloval, nakolik se i tam dostávala do střetů.

Psalo se, že o svém prožívání vydala knihu, která se stala kritikou systému, neschopného jí pomoci. Vyvolala diskuzi a možná se právě tím opět vyčerpávala. Zájem o knihu znamenal další úsilí, předvádět se, být na očích, veřejně promlouvat. Jistě byl o to zájem. Vysilující tlaky, jakkoliv malé, prostě tu byly, kniha přece potřebuje reklamu. Snad došla k závěru, že už udělala dost. Samota v jejím případě byla jistě strašlivá. Rodiče ji mohli milovat, jak chtěli, ale ona zůstala za silnou, neprůstřelnou stěnou. Oni nemohli rozumět, sdílet, když nezažili, co ona. Mohli jen milovat a mít strach – což opět bolí, protože Noa byla tím, kdo jim to působil.

Pokud v šestnácti a půl požádala o euthanazii, nedivím se ani soudcům, že to pro ně bylo nepřijatelné. Jistě dopufali, že se něco změní, že pro Nou vysvitne nějaký hezčí den, že se chytne stébla a pomalu vysune z propasti. Noa možná chtěla i tímto způsobem upozornit na své hrůzy. Společnost a systém ji nechali tonout, nyní se měli postarat o konec trápení. Odmítli to. Noa se tudíž obrátila ke způsobu, který znala. Ona si nezasloužila nějaké fyzicky bolavé drama, krev a okolní křik, oživování a komentáře šokovaného okolí. Měla lidí plné zuby, nejvíc potřebovala důstojnost, alespoň na svém konci. Takže žádné skoky, podřezávání a tak podobně. Hladovět již uměla a také věděla, že takový odchod nebolí. Svým blízkým dala možnost vyrovnat se s jejím tichým zánikem a snad alespoň některým vnímavějším lidem umožnila, aby přestali věřit, že čas něco sám od sebe zahojí.

 

P.S. Pro spoustu lidí je to upozorňování marné, marné, marné. Vysvětlí to za mne povolanější dáma:

Říká se: „Čas vše ztiší!“

Čas nikdy netišil.

Čím starší, tím nabývá bolest,

jak svaly, více sil.

 

Čas je jen zkouška strastí,

na lék, jenž uzdraví.

A svědčí-li ti, svědčí,

žes nebyl churavý.

(Emily Dickinsonová, 1830-1886, překlad Jiří Šlédr, Odeon 1967)

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama