Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Proč já, sakra?!

Předvečer svátku, tak si dnešek může představovat stav mého krevního cukru. Ano, zítra je den, kdy se má svět podrbat za ušima, rozhlédnout se a postesknout si, že máme kdekdo cukrovku, údajně především z přežírání a nezdravého životního stylu.

Na cukrovku mám já osobně pifku z několika důvodů. Snad nejdále mohu sáhnout do trudného zkoušení na zdrávce, kde jsem slízla kouli jako hrom. U milovaného internisty! Jéžiš, jak mně bylo šoufl… Copak  nějaké to peklíčko doma, to by se dalo nějak přežít. Nebyly žákajdy, čtvrtletní kličkování rodičů mezi pedagogy v nedohlednu, ještě jsem to mohla nějak zprůměrovat. Jenže zklamat skvělého pana doktora! To byla sakra těžká hrouda. Abyste věděli, potkala jsem v životě několik pedagogů, ke kterým jsem přilnula hned a kterých si vážím dodnes. Pořád si vybavuji jména i tváře, od první třídy. Když vyjmu jen pány učitele, první byl pan Kumpe, potom Dvořák, Lacek, Bystroň.

Jméno toho posledního zná mnoho pacientů v Chomutově. Na zdrávce totiž učili lékaři místní nemocnice a MUDr. Bystroň trval na tom, že budeme znát interní choroby a jejich léčení odshora dolů a zase nazpátek. Měl skvělý smysl pro humor a velice bystré oči. Prostě nomen-omen. A já ho zklamala naprosto totálně!  Co bych předstírala, poznámky v sešitě jsem měla mizerné a učebnice mne v otázce cukrovky nijak neoslnila. Prostě mi zrovínka tohle nelezlo do hlavy, ani když jsem se odhodlaně chtěla dřít.

Brzy jsme při praxi dostaly na chvilku úkol vyklidit kousek skladu, kde byly staré brožurky pro pacienty. Mohly jsme si něco vzít a co myslíte, já jediná si nabalila letáků jako pro půl třídy. Věděla jsem proč, asi čtyři letáky a brožury byly o cukrovce. Už jsem věděla, že pokud mi něco neleze do hlavy z jednoho zdroje, musím si najít jiný. Fungovalo to. Všechno se spravilo, průšvih s koulí jsem stihla nějak zmírnit, takže mamka při následných třídních schůzkách běsnila kvůli čemusi jinému (i kdyby to byla maličkost, věřila, že řádně husté výtky musejí být, aby ze mne něco bylo) a když jsem slavnostně maturovala z odborných předmětů, co myslíte, že jsem dostala? Cukrovku.

Pan primář se vyděsil, protože si asi vzpomněl na můj totálně oknovitý, vysklený výkon, ale já hned hbitě všechno jmenovala, sypala ze sebe, jen aby viděl, že jsem se polepšila. Ani mne nenechal domluvit, ale byl spokojený. Uff, tohle šlo. Vyrazili mne docela rychle, protože jsem během krátké chvíle u přidělené pacientky stihla zjistit, že je negramotná, což přítomné ohromilo a jednička byla na světě.

O nástupní praxi, což je  první půlrok v práci se závěrečným zhodnocením, se někdy říkalo, že je to další maturita. Houbeles, může být horší. U mne to bylo tak, že jsem věděla, že přijdu před „komisi“ a oni se zeptají. Bez přípravy, v praxi vám taky nikdo nedá čas na taháky. Co myslíte, že měli na srdci? Ovšem, diabetes prvního a druhého typu. Cha, to mne zlomit nemohlo.  Pohodlně jsem se usadila, něco vychrlila a zase mne vyhodili.

Potom mi umřel strejda Šoch. Měl jenom dietu, prý. No, měl… Měl mít je přesnější. Určitě po něm chtěli i zobání léků, ale na to moc nedal ani jeden z nich. S tetou byli jako pohodové dvě kuličky. Nebo svítíčka, na těžkej život byli pes. Teta skvěle vařila a když nás s mamkou pohostila kachnou, tak ta plavala v tuku přesně tak, jak se to píše v knihách. Ježíš, to byla dobrota! Staročeský oběd včetně kdejakého porcelánu, olizovala jsem se ještě po týdnu. (Pra)strýček miloval život a rozuměl všemu, na co sáhl. Bohužel strejdovi selhaly ledviny v době, kdy se na dialýzu dostali jen lidé do určitého věku. Bylo mu prostě už přes sedmdesát, bylo zbytečné se s ním párat a do tří čtyř dnů bylo po všem.

Potom jsem se v práci točila kolem starších lidí s problémy. Tu bércáky, tam uřízlá noha, zelený zákal, mne se ovšem osobně nic netýkalo, cukrovku a podobné radůstky měli spíš v manželově rodině. Dělala jsem jako drak, prala se se školami, kurzy, musela stíhat kdejaký termín v práci, samozřejmě se starat o domácnost a díry v ponožkách… Někdy v pátém roce permanentního studia jsem začala nějak zvláštně odtávat. Jasně, neměla jsem ani moc pohybu, co jsem čekala? Pořád jsem někde seděla, doma u počítače dělala internet do práce, přípravy a psala, abych se odreagovala.

A najednou jsem ji měla. Stresovou, takže lítala a držela se zakousnutá nad desítkou, až mi i inzulín hrozil. Navíc se spolčila s tlakem. Bylo to i na zamyšlenou, jestliže mám ráno před odchodem do práce přes sto čtyřicet a o víkendu svůj klasický nižší. O hladinách cukru nemluvě.  Dobrá, zkusila jsem být hodná, pila vše bez cukru i sladidel, jedla víc zeleniny a zdravých věcí, než dřív (i tak jsme jedli hodně zdravě)  – a ono nic. Proč já, sakra?! Proč se to nelepší?! I pohyb jsem si začala dopřávat v míře větší, spíš násobné, než dřív. Změnila jsem práci – tlak se ustálil, ale mrcha krevní cukr ne.

Zároveň, když běhám do rodin, vidím, že jsem na tom dost slušně. Je to útěcha slabá, protože s cukrovkou jsou spojeny slasti vzniku Alzheimera a ty vidím v terénu také.  Ano, mohu porovnávat stav svůj a stav vrstevníků, dokonce i mladších. Vymýšlím si obezličky, jak si občas dopřát „sladkost“. Sladím banánem, jablky, mrkví a hruškami třeba pečivo, letos se mi podařilo zavařit jakýsi klever nebo skoropovidla, aniž by to zlobilo. Ta slast, namazat si „povidla“ na chleba! Moje běžné jídlo v dětství.

Má to smysl, ale pořád je ve mně ta pachuť trpkosti, že mi moje tělo vyvedlo takovouhle věc. Ano, mám štěstí, že až v době, kdy jsou lepší léky, kdy mají lidé k dispozici pera místo stříkaček a kdy jsem už dávno směla zapomenout příšerné tabulky s informacemi o inzulínech, době nástupu a účinku, vhodných kombinací.  Jenže muset denně něco zobat?! Já se snad hrnula do stresu, do některých konfliktů?! Pořád je to ve mně smíchané s pocitem nespravedlnosti a ty chvíle, kdy cosi zkouším vymyslet, třeba müsli tyčinky, rozhodně nevítězí stylem „hurá, další výzva!“ Spíš vyhrává utahanost. Den co den je nutné myslet na to, co jím, kolik se hýbu, příšerně to obtěžuje.

Někam jedu – prášky s sebou. Něco se slaví – bacha, trochu si holt zahřeš, ale neurvi se! Jak víte, člověk snadno chytne slinu. Třebaže po nahořklé neslazené všednosti třeba cukrová poleva nebo marcipán mohou být až nechutné, ono se něco v chuťových buňkách a mozku rychle a potměšile přešaltuje a rozjede se to jak divoká mašina. Ne uždíbnout kousek a nic. Kdepak! Narvete do sebe kusanec nebo dva, co by běžně zasytil zdravého. A to už není legrace. Podobně i s milovanými brambůrky. Vždyť jsem je sama o brigádě smažila! Jenže ten tuk tam je a nejen sůl. Dnes jsou tak vyčůraně ochucované, že opravdu nevydržíte a neodložíte pytlík, dokud není prázdný. Glutamáty, cukr nebo sladidla se cpou do všeho, aby lidi víc jedli, včetně aspiků. Vážně, teď jsem  objevila cukr ve složení velmi drahých chipsů.

I ta moje cukrovka čtrnáctého slaví. Možná ale moje snaha (většinou) vydržet a být na ni hodná patří k cestě, kdy si uvědomuji, nakolik se znehodnocuje  kvalita potravin kolem nás. Jak nenápadně rizikové jsou věci, které jsem dřív milovala a mohla jíst beze strachu. Vždyť i to „zdravé“ vícezrnné pečivo se dnes barví karamelem! A z čeho jsem karamel dětem dělávala? Z cukru, samozřejmě… Nejsem fanatická biožena, ale často mi nezbývá, než leccos splichtit a udělat si doma. Jako teď. Převařím několik druhů ovoce na rendlík kompotu a protože ho dobře osladí hrušky, udělám ze šťávy  ovocné želé na sváču. Jak jsem tak psala o dobrotách, to víte, člověk má hned  chutě.

Nejste v tom sami. Nedejte se, má smysl měnit, co se dá.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama