Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Právo na názor

Když umře někdo slavný, bývá zvykem se zviditelnit, ukázat, že já ho taky znal anebo něco o něm vím. Samozřejmě je přesně ten správný čas povědět svůj názor na jeho život a práci, protože to v někom bublalo celá léta, ale možná se nechtěl dotknout slavné osobnosti nebo ji naštvat. Čemuž se nedivím.

Možná jsem na tom podobně, protože jsem nedávno psala o Honzovi a Janě. Snad se přeci jen mohu z předchozí ironie trochu vykroutit, jestliže to jsou moji milí. Byli. Rodina, kterou si člověk během let sesbírá a chtěl by ji kolem sebe udržet navěky.  Některé skutečné příbuzné můžete mít rádi a milovat i v tom případě, že je vidíte jen zřídka. Stejně tak přátele.

Dost lidí, včetně přátel, rozrušil článek v LN o zemřelém umělci světového jména. Dílo Miloše Formana prý postrádalo dobro. Mimo jiné povídánky, které tam byly. Některé hlasy všechna tvrzení odmítly jako poprskání památky (ne-li hůř), jiné rovnou útočily na pisatele, další nacházeli argumenty proti útočícím – a nebylo to jen někde vlevo dole.  Celá vřava mi připomíná válec vířící vody pod jezem. Jen všechno rozemele a zabíjí.

Nebudu dál skuhrat. Chci se podívat pouze na jednu složku onoho hodnocení člověka a díla. Asi opět platí, co si říkávám již dlouho. Dílo nemůžeme posuzovat jen ze svého okamžitého pohledu a rozpoložení. Vzniklo v určité společnosti, v její části, za nějakého stavu, nálady, v historických souvislostech. Vyšlo z konkrétních momentů, které umělec obrátí naruby a zase znovu zpátky, prozkoumá svým citem a dá jim podobu, kterou cosi potřebuje sdělit. Tak se hasičům z „Hoří, má panenko“ lidé z města smáli, jaké tam režisér ukázal vidláky. Smáli se také ti, kdo nemohli připustit, že vidí vlastní odrazy. Jiní byli dotčení, co a jak ten tvůrce ukazuje pokřiveně, jak zesměšňuje poctivý pracující lid. Některým je předvedená komika velice hořká, další se smějí tomu, že si někde přečetli, že to směšné je.

Pokud se tedy podívám na konkrétní film, uvedený do kin v roce 1967,  je zřejmé, že byl natáčen v době nadějí, oživení společnosti, ve víru snů o tom, že lidé zvednou hlavu, budou zase i trochu čestní a stateční, jak tomu bylo u mnoha zabitých o pouhých dvacet a více roků dřív. Po přikrčeném Protektorátu a strachu padesátých let lidé opět objeví, co schovali do šuplíků a komor. Opět dokážou myslet na nějaké vyšší ideály a cíle, že nebudou jen citovat hezká hesla s vědomím, že tím je splněno.

Umělecká hodnota, jak ta se váží, přeměřuje, hodnotí? Na straně jedné pompézními nebo jen slavnými cenami, na straně druhé tím, že stále oslovuje, že má, co povědět. Že zabrnká na nějaké struny uvnitř a vybudí člověka ze všednosti. Že dílo provokuje k přemýšlení o světě, sobě samých. Rozjitří skryté rány a vedou k (alespoň na chvilku, než se z toho jeden vyspí) k pocitu, že je nutná změna nebo náprava. Pro mne je hodnotné dílo živoucí i po staletích – třebaže je současníci je přehlédnou, jindy se bojí nebo nad dílo musí povýšit sami sebe. Ceny jsou tedy zajímavým bodíkem při hodnocení, ale ne nutně zásadním.

Formanovy filmy mne bolí. Moc se jim nesměju, mám husí kůži. Znám mnohé situace, znám mnohé lidičky, znám následky podobných příběhů. Podobně jako u Papouškovy série o Homolkových, i když tam cítím laskavý nadhled. Mnoho let jsem špatně snášela sledování děje, musela jsem odcházet a „vydejchat“, kde se jiní bavili. Způsobovala mi to mnohá díla z oné hvězdné éry uvolnění. Příliš detailů jsem v nich poznávala a nedovolovaly mi „koukat a bavit se“. Včetně povědomí o hrůzách krutých lékařských terapií. Včetně dřevního prostředí na psychiatrii, kde jsem jako sestřička začínala.  Děsila mne samozřejmost her se životy jiných, jakou jsem kolem sebe často viděla – a nešlo o francouzskou šlechtu. Zvůle moci, k níž si někdo přičichl, běsnění právě povolené, pod aktuálně správnou vlajkou.

Moc si toho beru osobně, vycepovaná přemrštěným důrazem na to, že mimo bezchybný výkon existuje již pouze trapas nebo druhé pořadí, o němž se radši nemluví. Styděla jsem se potom osobně i za ty druhé. Vždyť často stačí tak málo! Jen vystoupit z řady, dát najevo nesouhlas – a jsem opravdu jiná, než ti předvádění, nesplynula bych s davem, nadšeným společnou silou a beztvářností?

Je v hořkém obraze například hasičské tancovačky, bálu se slavnou tombolou, nějaké dobro, jehož absenci pan Joch vyčítá celé tvorbě pana Formana? Soudím, že ho lze přinejmenším vydedukovat. Nebo nalézt, jako ve chvíli, kdy přede dveřmi pohlédnu do zrcadla. Prokazuje mi neocenitelnou službu, protože vidím alespoň zhruba, co tomu chybí, co urovnat a změnit. Sice je to odraz, převrácený a někdy  tím lichotivější, ale poslouží, když si to uvědomuji. Každodenní veliké dobro. Každodenní spokojenost, s níž mohu vykročit z domu. Když se díky tomu usměju, můžu malinko měnit den komukoliv dalšímu.  Mizí jako nejmenší vlnky kol na vodě, ale je přítomná. Zrcadlo, jeho obraz, který přijmu a zařídím se podle něj, je tudíž velmi užitečná věc. Stejně jako názory, které pomohou pochopit, že takové zrcadlo máme.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama