Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Poznamenání Angelikou

Máme trochu chladněji a odhaduji, že se nám v televizi zkoušejí trošku rozhicovat noci sladkobolně ztvárněnou Angelikou. Pár vášní a vzpomínek vzbudila, což o to.

Bylo nebylo, dávno tomu. V sedmdesátých letech se na nás snesla Angelika, dávaly se pořád romantické francouzské filmy s Honzou Marešem (Jean Marais pro neznalé) a v reálu se klubal začátek poněkud důkladnějšího párování. Angeliku film i knihu jsme pomalu vstřebaly a nastoupily na střední. Doba báječného holčičího snění o tom, co teprve všechno přijde, naplno rozkvetla.

Nějaké Angeliččiny starosti s Peyracem a harantíky nás už tehdy moc nebraly, my radši hned kováře, než kováříčka. Král Slunce! Versailles! Jééé… O moc víc, než z několika obrazů a filmů jsme rozlehlé sídlo ale neznaly a ani znát pořádně nemohly. Neměly jsme k dispozici žádný plánek, půdorys, prostě nic. Ba ani povědomost o nevýskytu záchodů nás nedostihla. Jen to pozlátko a fontány a róby a balety. Jenom jsme tušily, že tam bylo vzácné ptactvo (Jířa o tom měla encyklopedii) a po kanálech se jezdilo v krásných loďkách. Prolezly jsme kvůli tomu i Dumase a nějaký materiálek se přece jenom slepil.

S drzostí pubertě vlastní jsme si začaly skládat příběh o proniknutí tajemné, poněkud nadpřirozené  krásky do Versailles a o tom, že by se jí, vlastně nám (čistě ze zvědavosti, stejně to měl kluk v popisu práce), tak trochu Ludvík usilovně dvořil. To byla věc! Toho sladkého rozechvění a přemítání, jak se neztrapnit!

Šly jsme na to fikaně. Z Monte Christa jsme štíply Haydée, nejen pro to hezké jméno. Jak je známo, Haydée byla i dostatečně exotická a krásná, tudíž slibně využitelná pro náš plán. Šouply bychom ji díky nějakým těm kouzlům s časem, patřičně vybavenou technickým zázemím, přímo do zahrad. Prostě by se někde trochu bokem na jezírku nebo kanále objevil ostrůvek a dokud by k němu nepřišel Ludvík, před vetřelci by vyrašily z trávy tak dvoumetrové tepané mříže. Drzounům by i ránu elektrikou švihly. V altánku  si spočívala naaranžovaná Haydée. rekreovala by se tam v krásném prostředí.

Byla pod dvacet a courala by se díky nám staletími, která by se nám zamlouvala. Já už pro ni měla vymyšlenou i Atlantidu s čarodějným učencem, ale to byla pouze moje soukromá iniciativa. Mojí kamarádce Jiřce bohatě stačily Versailles, protože strašně chtěla vyzkoušet, jestli by jí byl ten královský proutník sympatický. Ona ráda zkoumala takovéhle borce, protože se jí jako na potvoru dost líbili a přitom koukali po jiných, mizerové.

My se tudíž o Haydée sestersky dělily. My se do ní obě vtělovaly a vymýšlení fungovalo na principu režírování filmu. Nakonec jsme si sesadily nejlepší scény, které jsme si povyprávěly a shodly se na tom, že tohle je tedy to pravé, krásné, nejlepší, co bychom si měly i někam poznamenat. Bohužel jsme na to neměly čas, protože to muselo být velice tajné.

Tušily jsme, že bychom zažily výsměch, pokud by se něco proláklo. Navíc Jiřka disponovala mladší sestrou, což znamená jasné nebezpečí.  Já zase měla občas nemilosrdně prometená šuplata rodičovskou mocí. Naštěstí už existovala tajná abeceda, kterou moje kamarádka velkoryse hodila do placu. Psala si v ní původně na základce se sousedkou v lavici a i když jim kluci občas psaníčko štípli, nedokázali to celé rozluštit. Ono se občas vynechalo poslední písmenko ve slově a tak jim ani nějaký ten roztržitě připsaný háček nebo čárka nebyly moc platné. A to jsme měli ve třídě opravdu chytré kluky!

Musela jsem přísahat, že abecedu nevyzradím a nebudu ji mít ani nikde rozepsanou v klíči. Slavnostně jsme tedy sepsaly šifrovanou první kapitolu velikého románu o snových událostech ve Versailles, kterým po odeznění ani sám Ludvík neuvěří. Tak jsme to měly vykoumané, abychom náhodou neťáply do historie. To se nesmí, víte? Ovlivňovat. Nebyl extra krasavec, ten Ludvík XIV., ale ušel, sebevědomí dělá hodně. Bylo mu tehdy tak pětadvacet, zahrady rostly do krásy… A víte, že jsme se celkem trefily? Bez slušného přehledu skutečné historie, skutečně tou naší dobou už byly zahrady zhruba v tom stavu, jaký jsme si malovaly.

Tou zapsanou první kapitolou ovšem veliké dílo skončilo. Bylo dosněno, v televizi začal seriál o Leonardovi da Vinci. Proč se trápit zápisem odeznělého? V seriálu byl moc hééézkej kluk Szalai, který mne osobně nebral, takže jsem tenhle výlet pro Haydée zcela přenechala Jíře. I když italská renesance nebyla zas tak marná, ale Leonardo byl moc v letech a ti ostatní – hm, nic pro mne. Já za Haydée radši mezitím zaskočila u Monte Christa a vysvětlila mu, že nemá být tak tragický. Je to šaramantní člověk, to vám tedy řeknu! Pořád ho mám ráda. Haydée mou výpomoc pohotově zužitkovala a co vím, je jim dodnes fajn.

Potom už na scénu vtrhli kluci živoucí, s ručkami šmátralkami po jsoucích puberťáckých tělíčkách, s pusami sladčími, než jaké jsme mohly zprostředkovaně vychutnávat přes Haydée. Výlet do Versailles definitivně skončil. Prozatím. On měl ke všemu celý slavný Ludvík Slunce totiž jeden veliký nedostatek. Všechno bral útokem, šup do postele a co my tehdy s tím? V tom jsme se my i Haydée jasně shodly, že to tedy ne. Nechat se svádět, okouzlovat, mít brnkáno do ouška a třeba i pár hambatých básniček uslyšet, to ano, víc ani náhodou. Leda tak po způsobu Lišky Bystroušky: nadzvednout sukýnku, zatřást s ní před nosem – a frnk!

Celých třicet roků odpočíval Versaillský sen na konci velice tlustého sešitu s nápisem Čtenářský deník. Když dospěla Jiřčina dcera a jednou došla řeč na tajné abecedy, dívka docela zalitovala, že by se jí cosi takového šiklo. Jířa si vzpomněla, že měla kdysi neprobouratelnou (což si ovšem jenom myslela), ale kde je jí prý konec. Mohla jsem se jenom usmívat. Přišla jsem domů, vytáhla sešit-knihu a podle názvu sepsala klíč. Samozřejmě jsem přitom musela použít i pár vět z textu, byla to docela psina. Božíčku, divím se, že se mi ty staré listy už začerstva samou sladkostí neslepily. Hrůza a běs, ale zase jsem měla před očima ty mříže a Ludvíka na loďce. Byl vlastně docela milý. Následoval takový malinkatý obřad, kdy jsem do Jiřčiny rodiny vrátila k užívání pokládek tajné abecedy. Bez onoho zašifrovaného textu, samozřejmě. Vždyť to je velikánské  a namouduši věčné tajemství mezi mnou, Jířou a milou Haydée!

Uplynuly další roky, na přání několika babiček jsem vlezla za oponu vzniku samotné Angeliky (a některých dalších dobrodružství), dopustila se několika přednášek včetně velkého soucitu a obdivu k autorce. Před chvílí jsem zabrousila i k malé debatě o protagonistech filmu a uvědomila si, jak dlouho tu celou romanci vleču s sebou. Začátek byl tolik nevinný! Jako jediná jsem v šesté třídě nesměla koukat na filmy a tak jsem holt zhltla šest dílů ve slovenštině, co mamce poslal brácha z vojny. Přece jsem nemohla dopustit, abych jediná ze všech nevěděla, o čem je řeč. Angelíno, Angelíno! Před spaním Tě asi ještě zdrbnu s Haydée.

 

 

 

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama