Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Pořád je co dělat

Nucený pobyt doma, děti místo školy, to není žádný med. Jenže se to dá obrátit. Kde jsou ty časy, kdy jsem i já mastila kanastu a žolíky! Potom bylo stále méně času, na televizi se dalo koukat a nakonec počítače. K tomu psaní a další – vlastně se divím, že si  kartičky občas stihnu dát na PC. Vnouček mne ale zatáhl ke hrám zpátky, začal mít zájem o pexeso.  My jich máme! Musím je projít, zda jsou úplná, ale jen pro jistotu. Čekala na probuzení pěkně uklizená, převázaná gumičkami. Bude kopec zábavy.

Pokud bych se hodně nudila, je tu zahrada a okolí domu, k čemuž patří i příkop, po zimě docela naditý. Nejen spolujezdci, ale i vítr se postaral. Napadá mi, že vyrazit na sluníčko a do přírody je docela rozumný nápad – i se sbíráním všeho, co vítr, houbaři a lidi pouze blbí (kdo si, probůh, do lesa vezne jídlo s příborem v teplo uchovávajícím obalu?!) v porostu nastřádali. Kolem domu i panelákového lze dělat totéž, někde existují skomírající záhonky, jinde se o ně někdo stará – co se připojit, domluvit, co lze vysadit?

Lid nudící se, otrávený z přemíry koronozpráv (všimli jste si, že prakticky nevíme, co se děje jinde ve světě?), se může pustit do jarního úklidu. Prospívá domu, fyzičce i duši. Od maminky mám ponaučení, že takové drbání schodů rejžákem, to už zachránilo spousty manželství. Já rejžák neuplatňuji, ale ten fofr, s jakým zryju občas záhon, by mi i traktor záviděl. Nyní mám ještě smůlu, v hlíně se drží voda, rytí nelze uskutečnit.  Delší čas mimo společnost umožňuje statečně otevřít komory a různé kouty, na co běžně, ba ani o větším úklidu, není vůle, často ani ten čas. Dětské pokoje je nutno uklízet alespoň zčásti společně, protože  jde o soukromí. to ano, avšak zároveň o nějaká místa nezvládnutelného chaosu. Však sami víme, že se nám do něčeho nechce, věci se kupí a už samo to černé svědomí nás znovu odrazuje. Děti to mají ještě silnější, s mnohým si nevědí rady, chaotická krabice nebo šuple se stávají strašákem.

Rodina může a měla by být úspěšně zatahována do vaření. Honí děti mlsná? Za mých časů se právě děcka věnovala patlání „slavnostního“ občerstvení, třeba slepování sušenek a piškotů, přípravě jednotlivých „dortíčků“ ze sušenek, tvarohu s ovocem a marmeládou. Dnes je sladkých patladel víc. Větší mohou míchat, opatrně smažit, čistit zeleninu, většina dětí zvládne prostřít stůl. Nezapomínejme pít – pití také zmírňuje nálety na lednici, když se neví, co by. Televizní vzdělávání a výuka jednotlivými učiteli po internetu je skvělá věc a funguje, přesto je dobré mít přehled o tom, co se děje, co dítě zvládlo a co pouští jedním uchem tam a druhým zpátky.

Těší mne ta záplava šiček a také těch, které odvážně zkoušejí prozkoumat strojovnu, kterou zatím uctivě obcházely, majíc ji po babičce, mamince nebo darem. Rozhodně to nezlehčuji a těm, kdo nad nadšením obyvatel (I muži se úspěšně tuží!) kroutí hlavou a mluví o přehánění, vzkazuji, že rouška sice stačí, ale musí jich být několik, aby se mohly střídat, na člověka ve zdravotnictví, pořádkových složkách, obchodech a podobně, by jich do úterka mělo připadnout nejméně deset a potom počítejte tak dvě na směnu a něco na cestu domů. Šité roušky nejsou jednorázové, mohou se prát a žehlit, sterilizovat, to je jejich ohromná výhoda. Ty jednorázovky, včetně respirátorů,  jsou jen jednorázovkami. Vyplácají se v krátké době a přednost budou mít jiní, než lidé v civilu. Tudíž zmiňopvané i právě nalezené pomůcky jsou jak plivnutí do moře. A vyhozené zamoří přírodu – známe se, že?

Dnes je již ušito snad na desetitisíce pomůcek, ale i kdyby se stal zázrak a na konci března bychom měli pocit, že jsme vyhráli, nevyhazujte je. Budou potřeba, protože jsme se dostali do doby potvorných virů, které na nás budou vyskakovat ještě dlouho – píšu v množném čísle, protože zatímco se obrníme proti jednomu, on, se, mrška promění, stejně jako chřipka. Což možná proběhlo již v Itálii, ale nemáme ještě přesné zprávy, pouze dohady.  A na chřipku bude zdravé roušky nosit také.

Platí, že pokud polezu z baráku a budu kašlat, smrkat, prskat, bude již navždy vhodné a doufám normální, vzít si roušku. Tak, jako to dělají ve východních zemích. Naučili se ohleduplnosti jiní, naučíme se i my. (Já vím, jsem spisovatelka fantastiky…)

A na závěr parádnický tip: Plátno se různě vyšívalo, například v sedmdesátých a osmdesátých letech především barevně. Časem se prostírání, ubrusy a ubrousky pokapaly, natrhly, ale nevyhazovali jsme, že se třeba hodí. Tedy pokud jksme se nestěhovali. Rouška o rozměrech 20x20cm by se z lecčeho udělat dala. Nebo dětská?  Z jednoho pocintaného ubrusu „šály“ se mi podařilo udělat čtyři, z dalšího přesně dvě, tam byla kapička uprostřed. Pokud to není červenou bavlnkou (některé ještě v 80. letech pouštěly i při prostém namočení do vody), zvládne to i velmi horkou vodu. Věci do sbírky často vařici vodou mořím.  Fleky po červené, z první republiky i po modré, když se spletu,  nechávám vybělit sluníčko, ale žádná sláva… Pokud je pláténko tenké, podložte jiným ( a rouška bude oboustranná, vezmete si vzor podle nálady).

Ještě nám toho nejhoršího omezení zbývá dlouhá doba, ale zvládneme ji.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama