Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Paní Petře a těhulkám

Pobývala jsem ve spřáteleném vesmíru a unikla mi promluva paní Petry v rozhlase. Zastříhala jsem ušima, když jsem v Respektu objevila text Petra Třešňáka. Oba mají svou pravdu a oba neúplnou.

O co jde? (Považuji malou rekapitulaci za nutnou, neboť sama nesnáším řeči na téma, o němž přeci všichni musejí povinně vědět.) Paní Petra čeká další dítě a byla jí sdělena vysoká pravděpodobnost narození mrňouse s Downovým syndromem. Zaskočil ji soustředěný nátlak zdravotníků na to, aby těhotenství ukončila. Odolala, o postižených dětech ví informací dost a jistě se shodujeme v tom, že „downíci“ jsou sluníčka. Znám je v různém věku a v různých rodinách. Nadhodila téma, nakolik se společnost ochuzuje o svou pestrobarevnost a také obohacení, pokud ženy podléhají tam, kde se ona rozhodla být silná. Procenta se navíc nemusejí naplnit, jedna z mých přítelkyň se rozhodla brát po vymodleném početí dítě jako dar a je obdarovaná víc, než snila.

S Petrem Třešňákem se shoduji v tom, že téma je pouze nakousnuté a končí u rozhodných postojů známé spisovatelky.  Nevytýkám jí tvrdost vůči „těhulkám“, které se dítěte vzdaly. Rozumím, tomu, že vše logicky vyplývá z toho, co o její osobnosti tuším a také toho, co právě prožívá. Nemůže jinak.

Nabízím pohled z jiné strany. Pokud se podívám na rodiny, které navštěvuji, jsem svědkem mnoha zápasů. Pokud bych šla kdekoliv do minulosti, uvidím náhodu nebo přání jít bez ohledu na rizika za vysněným vlastním děťátkem, za naplněním života. Protože ať jsou ve společnosti jakékoliv módy a hnutí, příroda má v popisu práce popohánět ženy k naplnění mateřské role. Ať se jim to líbí nebo ne, ať se rozumově rozhodují pro jinak naplněný život, občas od té přírody ponoukání v různé síle zažijou.

Říkávám, že každá žena má právo porodit dítě, byť by to nevyhovovalo okolí. Je to základní právo její existence, nikoliv nutně povinnost. Jak toto právo vypadá v praxi? Podívejme se na fráze mužů, jak mi je tlumočí ženy:

  • Já děcko nechci, mám rád svobodu bez závazků
  • Já děcko nechci, mám je z předchozích vztahů
  • Jedno děcko stačí, jsou drahá, snižují náš komfort
  • Nejsem dost silný, abych zvládl péči o postižené dítě
  • Chci normální dítě
  • Nehodlám se v sexu omezovat, zařiď se podle toho, další děcko mi domů nesmí

Samozřejmě žena nežije ve vakuu, takže se přidá generace rodičů:

  • Nevíš, co to obnáší
  • To nezvládneš
  • Nemáš rozum
  • Lékaři vědí, co je správné
  • Věř odborníkům
  • Nečekej, že ti s tím budeme pomáhat
  • To v naší rodině nikdy nebylo
  • Kdo za to může?!

Kamarádky jsou na tom podobně, dokážou útočit se stejnou silou, argumentují příklady z okolí. Drsnými a pravdivými. A jaký bývá výsledek? V rozporu se základní tezí, že žena má dítě donosit již pro samotnou podstatu svého zdraví, právě zdravotníci směřují ženy k ukončení těhotenství ze zdravotních důvodů. Pokud nejde „pouze“ o vyvolání předčasného porodu, je pro další zdraví ženy kyretáž rizikem. Proto byly, koneckonců, hodně propagovány miniinterrupce v 80. letech. Zapomněli jsme tehdejší argumentace lékařů?

Znovu musím zmínit přírodu a její potměšilost. Rve po početí do žen jiné rozpoložení, změnu výkonnosti (proto se v NDR oplodňovaly gymnastky a poté „včas“ posílaly na kyretáž), většinou i těšení nebo alespoň poklid, že všechno nějak dopadne. Pokud se proces násilím přetrhne, přichází trest v rovině fyzické i psychické. Pokud těhotenství umlkne nebo dojde k potratu spontánnímu, bývá úraz především psychický. Každé z těšených dětí zůstane vskrytu tam, kam nemohlo přijít. Matka i po letech ví, co by tak zrovna asi mohlo dělat, třeba by mělo před maturitou.

Bohužel jsme nedospěli ani tam, co dopřává třeba japonská kultura. Tamější ženy mají možnost vzpomínat a loučit se s nenarozeným dítětem dostatečně dlouho, přinášet mu obětiny. U nás je nutné mlčení, ono se to nějak samo přejde, nejsi jediná, jiné to taky přežily. Ba i o nadšeném vítání rozumné dívky v kruhu rodiny a přátel jsem slyšela. Oslava zabití prý byla hodně chutná – a pro dotyčnou nezapomenutelná.

Každá naděje je jedinečná, každá ztráta bolí, každé mlčení ubližuje. Plané útěchy, korespondující s výše uvedenými body nátlaku nejbližšího okolí, jsou podkreslené spokojeností, že „rozum“ zvítězil, že vlastně vyhráli – a tím hůře se (ne)matka vrací do své rodiny, k partnerovi a přátelům. Ano, často může sklonit hlavu, kvůli dosavadním vazbám a rodině prostě prodýchá následující týdny a měsíce. Možná se dokonce odváží dělat statečnou, jak se jí ulevilo. Pravda zůstane ukrytá a těm, co si kolem oddechli, ji těžko kdy sdělí. Ona na rozdíl od rodičů, partnera, kamarádek a třeba i zaměstnavatele neměla „problém“, ona čekala dítě. Máme sice první stopy v poušti, provázení těch, kterým čekání neskončí zdravým, živým dítětem – výsledkem jsou nerozpadlé vztahy, pevnější rodiny.  Jenže. Podpora týmu stojí peníze a podpořit ženskou, co má přijít o dítě? Proč?!

Po přírodě a psychice následuje další fakt, velice krutý. Chtěla jsi dítě? Tak beze mne. Tohle jsem nechtěl. Ano, přesně tak reagují dříve či později partneři, ať manželé, druzi, milenci. Matka s postiženým dítětem se stává samoživitelkou. Většina matek s postiženým dítětem žije sama, alespoň první roky po odchodu otce. (Znám jen málo původních rodin, které zvládly tlak okolí. Ti chlapi jsou skvělí. Častěji narazím na nového partnera, který se snaží, dokonce se založí rodina s dalším dítětem, zdravým.) Tato hrozba, někdy vyjádřená partnerem již před narozením očekávaného postiženého dítěte, patří k obrovským, snad největším tlakům při rozhodování o tom, zda se dotyčná postaví na zadní a obhájí své těhotenství před celým svým světem. Navzdory hrozící samotě a neschopnosti společnosti pořádně podpořit lidi, klesající pod vyčerpáním z jakékoliv péče.

Dítě je totiž dar a stále vzácněji mezi nás přichází, víte? Přirozených otěhotnění je stále méně, zdravých těhotenství také, o porodech a zdravém vývoji nemluvě.

Dostáváme se k tomu, proč společnost chudne ve své rozmanitosti, jak o tom mluvila paní Petra a také pan Třešňák. Je to pouze tím, že se rodí méně „nevhodných“ dětí nebo celkovým ovzduším, manipulacemi kolem těhotných? Odstraňováním kazů na kráse světa, uplatnění své pravdy a síly, snad dokonce byznys? Nejde o ztrátu vnímavosti problémů druhého – jak vidno, k té vnímavosti jsme se pořádně ani nedostali. Jde o vydírání osobnosti, znejistělé celým společenským povětřím, oslabené a postupně vyděšené reakcemi těch, kdo by měli být oporou.

Skutečně u nás mají všichni stejná práva a povinnosti? Pokud myslíte, že ano, ukažte mi ten ráj. Vládne JÁ a MOJE potřeba MÉHO přehledného, bezporuchového světa.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama