Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Palachování

Pročítat zamyšlení a komentáře k zoufalému výročí je poučné, rozčilující, objevné a rehabilitační – když kroutím hlavou. V mnohém je dobré zrnko, dvě, někdy hrst. Nesoudím, nehodlám dělat chytrou. Jen si dost pamatuji ten rok 1968 a to, co následovalo, pohledem devítiletého prcka, který dělil svět na černý a bílý, nic mezitím. Rok šedesát osm byl po srpnu z tohoto hlediska divný. Adorovaná Rudá armáda byla najednou vetřelecká, všichni nešťastní a přitom jsme se nijak nebránili. „Než bych Rusům vejce dala, radši jsem se oběsila“ byl nápis na jednom z mnoha plakátků. Ve škole jsme měli nakázáno se k vojákům nepřibližovat a nedat se fotit, aby nemohli poslat našemu milovanému prezidentovi Svobodovi fotku, že je máme rádi. To bylo první varování na začátku školního roku. Nechápala jsem, jak může všechno fungovat jakoby nic, ale dospělí dělali přesně tohle. Jakoby nic. Jenom nadávali, většinou mezi sebou. My děti si říkaly protiruské vtípky a upozorňovaly se navzájem, že támhle rozhazovali vojáci bonbóny a měli bychom se jít podívat, jestli tam zase nezastaví. Na stranách paneláků podél dlouhé třídy Svobody pořád byly nápisy v azbuce, aby šli Rusáci domů. Člověk si pod vlivem každodennosti a poklidu zvykne i na rachot pásáků na asfaltu.

Potom jednoho dne při tělocviku zazněl ředitelský příkaz, abychom uctili minutou ticha památku Jana Palacha. Učitelka potom vysvětlila, že ten mladík přinesl hroznou, strašlivě bolestivou oběť, aby probudil národ, ale nemělo to už příliš smyslu. Tak si to pamatuji, tak jsem tomu rozuměla. To jméno jsem už znala, ale dny předtím, nějaké rozrušení mezi dospělými, to ve mně nic nezanechalo. Jenom ta minuta ticha a slzami zastřený učitelčin hlas.

Vrací se mi to již několik let, vždy u starých novin, fotografií z té doby. Když jsem se porůznu bavila s vrstevníky o té době, o tom, jak se kolem mne mlčelo, začala jsem si (byla to již doba po listopadu 1989) připadat jako nějaká divně skleníková. S kdekým prý rodiče mluvili, vysvětlovali, přede mnou se ale mlčelo nebo vykládalo o skvělé svazácké minulosti mamky (stavěla v šestnácti Lidice a zápal z ní zmizel, až když jejího švagra „Karlovarské gestapo“ před sebou kopalo celou ulicí. Užil si potom Jáchymov). Čekala mne doba velmi proměnlivá, ale všichni byli toho názoru, že když se chci zapojit do SSM, je to dobré pro budoucí život, kariéru. V tom smyslu nebylo žádoucí vědět, že máme někoho na Západě, i když šlo o velmi  vzdálenou přízeň.  Prostě byla témata, u nichž bylo správné přede mnou mlčet a příbuzenstvo tuto rodičovskou cenzuru respektovalo.  Jeden dospělý, co bych popírala, se dokonce hlásil k vlivu na mou uvědomnělou výchovu, čímž si pomohl v kariéře. Já totiž strašně ráda soutěžila a dokázala se naučit všechno pro zápas místních škol na téma „Co víš o volbách“ nebo „Co víš o SNP“. Dnes je proto diagnóza „užitečný blbec“.

Rok 1989 mne k Palachovi vrátil. Leccos se provalilo i v mém soukromí, včetně té cenzury ve smyslu „nechte ji tomu věřit, ať má snazší život“ a aniž bych chtěla jeho oběť snižovat nebo se k ní přilísat, hodně jsem s ním soucítila. Vrátila se mi ve vzpomínkách celá ta další doba, plíživé dušení, podřizování se, srážení normalizace. Už někdy v šestnácti jsem si udělala poznámku, že je okolní život jako stojaté vody, nikomu se nic nechce brát vážně, jako bychom neměli nic před sebou. Platilo to o holkách a klucích kolem mne, jako kdybychom se plácali v mlze a bahýnku a nic nikdo nebral doopravdy. V tom jsem byla za trubku, přiznám bez mučení. Já pořád chtěla, aby se něco pohnulo, abychom se mohli nějak rozmáchnout… Jenže i když bych byla pro zanícené konání a budování, do vymezených mantinelů se mi nechtělo. Tedy nějak hlásat dobro komunismu a směřování. Spíš mne zajímaly možnosti zlepšení života kolem a osobního růstu – i na to byly vědomostní soutěže dobré, musela jsem se učit to, co mi škola nemohla dát. O architektuře, hudbě, filmu… Termíny jsou fajn a hmotné ceny taky.

Po škole jsem dobře rozeznávala stopy živoucího dění a zápalu v okolí. Jojo, to ještě před deseti roky tady bylo i ochotnické divadlo, lidi se spojili a udělali to či ono. A prý, že nikdo ani neví, proč to všechno chcíplo, slýchala jsem. Nedávala jsem si řeči do hlubší souvislosti, kdepak. Tak dobrá prostě nejsem. Bylo mi toho úpadku líto, vždyť bych se moc ráda dostala mezi lidi v tom vzedmutí! Žila jsem těsně vedle a to byla studna marnosti. I když -bylo mi náct a bavila jsem se a randila a konečně si mohla také něco koupit za svoje, tehdy slušné peníze. I v Praze mi však často připadalo, že mi něco protéká mezi prsty a pokud něco zachytím, jsou to jenom kapky.

Změnilo mne mateřství a cena života, která moc pochopení pro zánik, pro jakkoliv ohromující obětí, nemá. Tahat děti z malérů, přežít skoro navzdory. Postupem let se mi leccos vrací ostřeji, včetně přemýšlení o jeho cestě k dobrovolné smrti. Překvapivě do mých úvah souhlasně zapadají poslední zveřejněná svědectví o Palachově životě, o revolveru, o divokém dětství. Palachův obraz je náhle plnokrevný, živý, pochopitelný. Stejně jako současné váhání a převalování události mezi lidmi, kteří diskutují, hodnotí, diví se. Dostalo se mi výsady příliš si pamatovat, uvědomovat a vnímat tu dobu, i když jsem byla mrňous? Mívala jsem prý už tehdy některé nepříliš dětské způsoby.  Nebo šlo o tak ohromující záležitost, že ani nezbylo nic jiného, než navždy o Palachovi vědět? Ani jméno Zajíc mi zcela nevypadlo z paměti – ano, špitalo se o řetězu obětí, byly výzvy, snad v rádiu nebo televizi, to už nevím, aby už nikdo další, aby dali přednost životu. A potom nastalo dlouhé, hluboké ticho.

Spory a pokusy o postoje vůči obětem, které přinesl Jan Palach a další lidé, vidím jako potřebnou součást přezkoumávání vlastních hodnot každého, kdo nevydrží mlčet a musí něco sdělit. Svůj názor, třeba ojedinělý, negativní. Každý v Janu Palachovi řeší vlastní osobní vítězství, prohry, nedostatečnosti, více nebo méně zajímavý život. Jeho oběť před každého staví veliké otázky po smyslu života, bytí, schopnosti stát na svém.

Nechme patosu. Život je groteska. Jan Palach leží na všetatském hřbitově. Před několika lety jsem fotila pro někoho detaily jeho rodné vísky (to už jsem si vzala Palacha do huby v jednom článku a nevyšel moc dobře, z maminkovského pohledu) a chtěla jsem se podívat i na hřbitov, kde by mohl ještě být hrob rodičů dotyčného známého. Kolemjdoucí mne odkázal na hřbitov všetatský, kam se odjakživa pohřbívali všichni z okolí. Opravdu jsem se tam dostala, hledala starší hroby, fotila je – hřbitov jako kdyby si pro sebe zabrala především jedna rodina, ta, co mne zajímala. Prolezla jsem ho dost – a Palacha si tam nevšimla! Až nedávno, když se Všetaty dost zmiňovaly, mi to došlo.

No tohle, držela jsem se za hlavu! Fotky jsem předala, už je nemám a ani v detailu na nich tohle odlišné jméno nebude, nepláclo mne přes oči.  Od dávné minuty ticha v bílém tričku a modrých trenýrkách jsem  roky baletila a klopýtala kolem spousty souvisejících detailů až po chvilky, kdy měl hřbitov udělat radost. Udělal. Možná i tohle nějak souvisí… Anebo jsem nebyla hodna si všimnout?

Žijeme, chceme žít. Snad to dokážeme tak, jak by se nám líbilo. I s tou ctí a zdviženou hlavou.

 

 

 

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama