Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Padlí v této válce

Název je poněkud laciný, nepopírám. Válka je, když se bombarduje a střílí. Dnes se však plive „jenom“ jedovatými slovy (hladoví umělci tvoří líp, OSVČ si nakradou jinde) a závistí (zase by chtěl někdo peníze a já nic) nebo nedomyšlenkami (na co je kultura, tu nepotřebuji).  Je to tu zase: Kdo se dosud udržel na nohách, nyní počítá, kdy skončí. Nebo naopak kloní hlavu na pracáku, protože to od srpna už zabalil a není naděje na návrat. Čert vem v této chvíli teze a spory, zda prožíváme válku či nikoliv, doba je to prostě truchlivá.

Teď je mnohde pozdě bycha honit, ale mezi základní neopatrnosti lidí, co se sami živí, patří neplacení pojistného. Na nemocenské se ještě něco vyškrábne, ale na sociální? Proč krmit státní potvoru, kterou ždímou obratní, aniž bychom je dokázali zastavit?! I námi placení úředníci jim jdou na ruku, pozmění hravě možnosti na dotace i z EU, které by jakoby neměly bolet – ale řadoví občané je potom splatí v odvodech právě té EU, co zamýšlela podpořit malé a střední firmy, nikoliv molochy (a nejde jen o Agrofert a přímé spřežence).

Znám dost lidí, co se na sociální pojištění vykašlou. Oškrábat daně není tak jednoduché, finančák moc rád dělá kontroly právě u menších (snad aby jim potom kamarádi velkých nenadávali), ale  u „zbytných“ plateb je to jednoznačné. Ano, mnozí sponzorsky podporují místní sportovce, farmy s programy pro děti, útulky pro zvířátka, ba i zařízení pro seniory, hospice. Chtějí dát peníze přímo tam, kde pomůžou, beze ztrát ve státním systému. I proto se na postižené jedince, na jednotlivé příběhy, složí rychle spousta lidí. Protože vědí, že po těch penězích nikdo sprostě nehrábne.

Druhou stranou mince je ovšem fakt, že neplacením pojistného SOCIÁLNÍHO sobě a členům rodiny zadělávají tito lidé na maléry v budoucnu. Někteří si nevytvoří ani záchrannou síť v úsporách, protože se peníze zkrátka potřebují točit a věřte, že pamatuji sama moc dobře, jak se mi peníze, strčené do podnikání, protože je zrovna skvělá příležitost, nikdy nevrátily. Nebo jen malá část, protože na skvělou příležitost se nabalila další a další. A to jsem na okrese byla první hospodská (mimo jiné činnosti) – a možná jediná, kdo hospodařil sakra prozíravě a skončil s hospodou bez dluhů, vyrovnala jsem se s pivovarem odvozem prázdných kegů. Jen noviny jsem doplatila dva měsíce po zavření (jiného) obchodu. Měla jsem několik provozoven.

Nicméně, jak nastínil článek předchozí, pojistné se u nás vždy platilo. A když jsem v r. 2004 nastoupila do azyláku jako animátorka, už jsem se s následky neplacení setkala naostro, vyřizovala jsem pomoc matkám. Otec neplatil pojistné, zemřel, družka sice neměla nárok na vdovský důchod (to víte, láska přece nepotřebuje papíry, že), rodina ji vyrazila (byla potřebnější než cizí ženská přece), přišla i o zařízení bytu a mnoho osobních věcí (láska nepotřebuje ani účtenky, chápejte), děcko mělo s sebou sotva jednu dvě milované hračky (v rodině jsou potřebnější děcka a všechno přece kupoval jejich drahý zesnulý), ale hlavně – dítě nemělo ani nárok na vyplácený sirotčí důchod.  Z relativně zajištěného života se rázem ocitli na dávkách. Ani na azyláku se moc peněz sehnat nepodařilo a přitom si matky musely platit ubytování a z něčeho žít. Darů moc nebylo, zvláště těch potravinových ne. Také ne vždy se podařilo sehnat pro maminky práci, aby se brzy nějak postavily na vlastní nohy.

A podívejme se na lidi pracující: Nikoho nenapadne, že jak tak pilně běhá, pracuje a zařizuje, může přijít náhlá a krušná nemoc. Stává se to moc rádo po padesátce. To tak jednoho zdatného zedníka, kterému pomáhala manželka jako podavač a tak, doslova srazila díra v žaludku. Vřed, na který moc nedával pozor. Náhlá příhoda, nemocnice, operace, po týdnu mrtvice. Pojištění neplatil nikdo z nich, pán pouze nějaký čas v Německu. Bohužel pracovní poměr ukončil necelý měsíc před událostí, poté neplatil, nepřiznali mu nic. Naprostý ležák, neschopen se domluvit, rodina se snažila pomáhat, ale nestačilo to. Měli už dluhy, přišli o opravený činžák, kde pronajímali byty. Paní kvůli dlluhům již před malérem prý „malinko“ hrála a jenom prohrávala, nebyly tedy ani rezervy. Prý si to tehdy mohla dovolit. Přece postavili ještě dva domy… To už ale bylo pryč, oba dřeli jako mourovatí na splátky. Což vycházelo, do oné náhlé příhody břišní. Příspěvek na péči dostali nízký, neodpovídající, odvolání ho zvýšilo – ale jenom na krátkou dobu, neboť tu jsou velmi přísní posudkáři. Paní se manželovi skvěle věnovala, opravdu ho do čtvrt roku rozchodila, ale za další tři měsíce už byli na ubytovně. Stav paní se také zhoršil, přece jenom její kondice nevydržela poponášení manžela a psychika se také hroutila jako domeček z karet. Nyní jsou na dávkách, neschopni práce, bez dosažení důchodového věku, pán s nevypláceným invalidním.

Další byl podobně mladý stavební dělník, kterého postihl infarkt. Jeho paní již byla v invalidním částečném důchodu po těžké dřině ve strojírnách.  Další zaměstnání nezkoušela, práce nebyla, leda domácí, ale nezvládla by si pro ni jezdit s vozíčkem, byla daleko a ona sotva zvládala schody. Pán také pracoval v Německu, příležitostně, ale vydělával dobře, koupili si svůj byt. Neplatil sociální vůbec, nemocenské jen občas. Po infarktu žili skoro rok ze svého, měli úspory, i když je poněkud vysával nepracující nejmladší syn. Najednou přišel konec, pán stále nebyl schopen práce, a nic jiného neuměl. Že by synek vzal vozík a dojel pro domácí práci, to po něm přece nemohl nikdo chtít! To by bylo pod jeho úroveň, podobně jako jít na pracák. Staral se, jak si obstarat cosi na pohodu a občas se mu povedlo střelit něco z bytu. Když bylo už hodně zle a nebylo na drahé léky (dostali jen symbolický příspěvek na péči), půjčili si a přišli o byt, jsou na dost bídné ubytovně. Pán má nárok na nevyplácený invalidní důchod, ale už nepotřebuje tolik péče. Paní se rozhodla přece jenom něco zlepšit, protože známý se zbavoval stánku na rychlé občerstvení (část peněz za byt to spravila) a uvolil se občas stánek převézt, město dovolilo parkování, lidi si dobré jídlo moc pochvalují. Manželé byli známí jako velcí a poctiví dříči. Teď také přestávají zvládat, stav pána se už nelepší. Synek je někde u nějaké přítelkyně, v podstatě bezdomovec.

Neplacení sociálního pojištění znamená současně neodpracované roky do důchodu. A malý základ, z něhož by se důchod mohl počítat. Manželka  podnikatele, jednoho z prvních a úspěšných,  až pozdě zjistila, že pokud nechce brát jen tři a půl tisíce, musí ještě do práce. Zažila jsem ji jako pomocnou sílu v kuchyni. Jinde ji nechtěli, byla stará pro „mladé kolektivy“. O jiných manželkách, co měly zůstat doma, jsem již porůznu psala a vyprávěla. Ono je to s nimi jako přes kopírák.

Nyní se tedy objevily dvě oblasti, pro něž jsou tyto kauzy důležité: Ombudsman by rád zamával s odpracovanými roky ve prospěch těch, kdo nepřispívali do systému. Můžete být udiveni, kde je moje sociální cítění, ale mně se to nelíbí. Buď jsem si sociální platila, i když skoro nebylo co do huby, nebo jsem holt vydržela „ostudu“ na pracáku, ale byla krytá. Nebo jsem holt měnila profesi a když to šlo, hupla jsem na školy, abych měla kvalifikaci. Já totiž mohla na školu už v hezkých čtyřiceti a něco, ale neexistovalo, jak se tam dostat. Tak tedy až v r. 2006 a pokud bych šla letos učit, tak klidně znovu, udělat pajdu na „své“ předměty, za rok se otevírá poblíž.  Ale jsem stará. A na magistru už jsem uznatelný jazyk stejně prošvihla.

Jsem tedy proti. Platit sociálku šlo i v mých podmínkách, byť jsme  nedokázali dětem dopřát prázdniny u moře. A taky jsme pomáhali, sponzorovali, pokud na to bylo. Navíc jsou zchudlí lidé zabezpečení dávkami, měli možnost srovnat vztahy v rodinách a je normální, když jde první pomoc v maléru právě z rodin. Když se to vezme kolem a kolem, měsíčně lidé, včetně seniorů, kteří potřebují dávky, mohou pobírat víc, než by do systému tehdy vložili. Je mi líto, ale čísla jsou jasná. Když jsem seděla po r. 2000 na pracáku, platil za mne stát celkem skoro tři tisíce na obojím pojistném. Na hmotné nouzi a existenčním minimu tudíž dnes dostanete víc, než bylo tehdy nejnižší sociální. K tomu jsou příspěvky na bydlení, okamžitá hmotná pomoc (na pračku, lednici,…), u nemocných s potřebou péče nepojistné dávky – příspěvek na péči,  na mobilitu, průkaz ZTP nese i finanční výhody, příspěvky na zvláštní pomůcky (přestavba bytu kvůli vozíku, auto, transportní zařízení, další pomůcky pro slabozraké, nedoslýchavé…). Stát by neměl nesmyslně vyrovnávat až takové osobní jednotlivcovy nezodpovědnosti na úkor těch, co pravidla dodržovali. Užil sis? Bylo ti přáno. Jsi přesto podpořen, ale holt přijmi, že nedosáhneš průměru, pokud ti nepomůže rodina.

Druhou oblastí je současná podpora všech, co se utápějí „díky“ státním opatřením, aby se nešířila nákaza. Jsou teď tak šikovně nastavená, aby z nich nevyplýval nárok na státní podporu. Ty peníze, o něž se navyšoval schodek předtím, bude přece nutné rozdělit si mezi jiné, ty mocnější.  Vadí mi, že jsou tu další zástupy těch, co se musejí bát zítřka a ještě se nad nimi mává rukou a plive, jak jsem psala v úvodu. Znám hodně statečných, co se doslova rvou za každý den, včetně neziskovek. Nikomu nic nebude dáno, ale ani se nepodrží ti, kdo pomáhají ostatním. Včetně sociálních podniků – to jsou provozy, které dokážou zaměstnat lidi, co chtějí pracovat, ale pro své postižení jen tak práci nenajdou.

V kolika oblastech budeme sčítat všechny padlé?!

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama