Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Obyčejnost

Šla jsem za krásného odpoledne za jedním klientem a jak to bývá, už znám hodně lidí a oni si pamatují mne. Před vchodem paneláku sedělo několik lidí na plastových židlích a po sousedsku si povídali. Pochválila jsem, jak se hezky vyhřívají.

„To my tady naschvál,“ povídá paní, ke které jsem dřív občas zašla. „To aby se vědělo, že si před barákem chceme povídat. Ona totiž jedna paní dneska nechala naši lavičku odvézt. A my se nedáme.“

Jistě z toho protestu bylo dodneška víc, ale já nestačila kroutit hlavou. Vnitroblok, vchod kousek od dětského hřiště, takže ideální místo na posezení. Samozřejmě i k venčení potomků, co tady po chodnících rejdili na všem možném, co má kola. Ano, o kus dál je také jedna lavička, z níž se dá sedět a koukat, co se děje za plotovým pletivem hřiště. Ale tady je to „doma“ a v závětří.

Nedalo mi a pověděla jsem historku ze života. V Chebu na sídlišti večerní hluk na lavičkách rozčiloval stárnoucí paní a protože měla známé na patřičných místech, jednoho dne přijelo auto, lavičky odvezlo a basta. Paní se všem hrdě chlubila, jak zařídila na sídlišti klid. Netrvalo dlouho a bylo jí nadáváno, protože projít kolem šíleně dlouhého paneláku je pro hůře pohyblivé za trest. A že jich tady stojí dost! Nikde lavička ani třeba zídka, kde by se opřeli. Maximálně budník na kontejnery.

Říkám všem, kdo si stěžují, že se neodváží sami z domu, protože první lavička v okolí je moc daleko, ať se ozvou. Ať dají vědět svým zastupitelům a starostům, co chtějí a potřebují. Podle mne by nezaškodilo takové místo na posezení každých  padesát metrů. A jedno, jestli v ulici s rodinnými domky nebo u paneláků, podél hlavní ulice, u hyper či supermarketů.

Opět se tu trestá většina, jen aby se něco neumožnilo menšině. Že se jakákoliv mládež sejde na lavičkách nebo se tam, ó hrůzo, natáhne unavenec či bezdomovec, to přece není tragédie. Stačí bdělost (aspoň) městských strážníků, u nás máme ještě celkem šikovné asistenty prevence kriminality.

Pokud prozkoumám problém lavičkový do větší hloubky, vyjde mi, že desítky lidí, které znám (to znamená, že mají takové potíže s pohybem, že jim to uzná i posudkář), neopouští celé měsíce dům, protože ujdou jen kousek, tak padesát metrů, a vědí, že nemá smysl se namáhat. Co je dnes v tak malém okruhu většiny domů? Nic, žádný obchod, žádné posezení.

Přitom lavička u panelákového vchodu znamená sousedské setkávání, podporu komunitního života – ba i tu soudnou lavici, kde se občas něco zdrbne. Lidé si řeknou, že je někdo nemocný, že někoho dlouho neviděli, někoho napadne zazvonit, poptat se… Obyčejná lavička znamená úžasnou možnost pro setkávání, poznávání, vzájemnost. Tedy přesně to, co dnes často oplakáváme jako mizející.

Druhou věcí, o níž jsem se už i tady dříve zmínila, je možnost sednout si v mezipatře domu, kde chybí výtah. Vyřazená židle, lavice, ba i křesílko jsem viděla. Vím, že v jednom paneláku se jedna partaj tvrdě vymezila, že se tam pak špatně vytírá – stojan na kytky jí ale nevadil.  Inu, on to pohodlí pozná každý, na to stačí v zimě uklouznout a vyvrknout si kotník nebo prostě jen pořádně nastydnout a neudýchat schodiště. Jakákoliv věková kategorie hned vytuší, jak praktické by odpočívadlo mohlo být.

Pokud ovšem nadále nebudeme přemítat nad strašákem CO KDYBY. Pokud nebudeme přistupovat na vlastní nepohodlí a faktické věznění nevinných jen proto, že se někomu nechce chovat slušně a jiným zase obtěžovat a plnit, co mají v náplni práce. Chcete žít komfortněji, i když nejste ve formě? Ozvěte se a žádejte změny ve svém okolí.

A pokud nevěříte, že posezení i u anonymního paneláku má něco do sebe, vytáhněte si za pěkného počasí ven židličku pro sebe a druhou jen tak. Uvidíte, že se někdo zastaví. Mimochodem, o dva paneláky dál, kousek od onoho vnitrobloku, kde jsem míjela slunící se osazenstvo, už zase k lavičce vytáhli stolek a slunečník.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama