Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

O lidech služebných

Trochu jsem se zapotila už kvůli nadpisu. Vybrala jsem tenhle, protože obsahuje všechno: službu, obsluhu, sloužení i lidi.

Seběhlo se mi to dohromady, z několika úhlů. Služba toaletářky, obsluha v restauraci, pečovatelství i služba zdravotních sester. Těch profesí je, samozřejmě, mnohem víc. Všude tam, kde se dělá s lidmi a pro lidi, jde o službu, i kdyby šlo o call centrum kvůli elektronice. Z těch dostáváme hlavně takové ty legrační záznamy o hovorech s nešťastnými zákazníky. Dokážou kolovat a bavit mnoho let.

Ke mně spíš připluly dojmy, týkající se lidí, sloužících nám v oblasti hygieny, jídla, podpory v nesnázích tělesných a zdravotních. Pominu teď profesionály, co zrovna nemají extra náladu na hosty, klienty nebo pacienty. Zajímá mne spíš to nutkání a potřeba chovat se právě k nim jako debil nebo buran, případně ještě hůř. Když se chce, rád si leckdo vyskakuje i na službu jiného druhu, třeba policii, učitele, úředníky, ale to dnes nechme trochu stranou.

Scénářů je několik, ale prolíná se jimi pověstná červená nit společného základu: ve chvíli potřeby jsme většinou pokorní, poté výbojní. O samotě sotva kdy vypískneme, před svými lidmi, svou společností, ukazujeme jakousi moc a sílu. Načechráváme si sebevědomí v oblasti bezpečné, kde vždycky můžeme spustit křik a myslíme si, že ve vlastním zájmu s námi budou dotyční jednat schlíple.

Reklama

Opravdu nemám na mysli obranu oprávněnou, když profík cosi odflákne. Mám na mysli především tu podivuhodnou potřebu dopřát si seřvání a ponížení někoho, kdo to musí v té chvíli strpět. Onu zvláštní potřebu být pro tu chvíli lepší a mocný a borec, protože můžu. Protože je mi zcela nepochybně slouženo nebo posluhováno tak, jak se to dřív panstvem vnímalo jako velice podřízené. Však víte, služky nočníkářky a nosiči jídla.

Nejde o tedy novou záležitost, nejde o region. Je to nabubřelá člověčina napříč kulturami a vrstvami společností. Jakýsi nedostatek slušné výchovy nebo spíš popuštěná uzda někde, odkud se mi to nemůže vrátit? Možná všechno dohromady. Sem vlastně patří i vyřvávání trollů na internetu a sprosté anonymy vůbec.

Hned po revoluci k nám přijíždělo dost lidí  levně se najíst, napít, pobavit, nakoupit. Běžně jsme kroutili hlavami, že co u nás, v Německu by si nedovolili. Tam byl třeba turecký gastarbeiter, tady dělal obsluze naschvály, protože měl marky.  Prodavačka v drogerii platila škody, protože nepříliš bohatě oděné paní z Německa jí vystříkávaly spreje a odmítaly je koupit. Ty, co byly napohled dámamy, to nedělaly. Ty buď byly spokojené se vstřícnou obsluhou nebo naopak do obchodu příště nevlezly. Nebyl to jeden obchod, nebyla to jediná hospoda, nebyli to jenom návštěvníci Čech. Také jsem si užila práci za hranicí. Lidi jsou různí a všude.

Z jiného, leč podobného soudku. Po revoluci byly u nás třeba diskuze o sexu pacientů ve zdravotnických zařízeních s tím, že pánové stejně plácají sestry po zadku, tak co.  Pokud chce nějaké oddělení vyjít vstříc někomu, aby měl  pomůcku nebo u něj proběhla extra služba, do toho se plést nebudu. Jen mne zaujal výše řečený argument z diskuze, který se objevil opakovaně.  S tím, že si leckterý pán rád sáhne, se objevují potíže v různých formách. Jsou tací, kteří neskrývají, že by si žena mohla ještě považovat takovéhoto zájmu, když už po něm uklízí „všechno“. Zájem o její postavu ji  přece  povyšuje mezi žádoucí objekty, že. „Vždyť jsou to jenom takový uklízečky,“ slyšela jsem. Stejně jako o „blbý hajzlbábě, co měla kydy, když měla uklízet“.

Samozřejmě, že se mnohému čtenáři hned v hlavě rozsvítí signalizace, že o tomhle  přece pojednává ten či onen známý spis renomovaného vědce. Že jsou to věci staré a známé. Možná nás budou provázet do skonání světa. Jenže je tu ještě další hledisko. V době liberální výchovy (nebo spíš výchovy nezájmu?) se nám to nějak množí. Jestliže dnešní dospělí potřebují předváděčky, ale byli kdysi po nějakou dobu aspoň trochu vedeni ke zdvořilému nebo dokonce vstřícnému vystupování, co potom ti dorůstající, které jsme tak hezky naučili vykřikovat slovo „právo“?

Takže se to množí a může přerůstat přes hlavu. Máme nějakou šance na změnu? Snad. U sebe totiž potřebujeme začít. U těch klasických a nudných pravd, že každá práce má hodnotu a čest a tak podobně. Že za tou prací jsou lidé a za každého neznámého číšníka, servírku, ošetřovatelku, zametače, prodavačku můžeme v duchu dosadit tvář někoho svého blízkého.  Žádná práce není ponižující v tom smyslu, že by dala komukoliv právo se povyšovat, že dělá něco lepšího. Konstatovat a hodnotit druh práce můžete, ale kopat přitom do jiných? Ne.

Náš letitý odvozce fekálií má svou práci rád a za nic by ji prý nevyměnil. Při pohledu zdola, od „hovínek“, prý je leccos vidět přesně takové, jaké to je. Práce mu i voní, umí o ní mluvit květnatě. Člověk si prý na dobré zvykne, i když holt někdy i načichne.  Lidi moc nerozděluje a nesoudí, i z těch nepříjemných má on užitek a ve finále  ještě každý z nich pohnojí půdu. Patří mezi nejpříjemnější lidí, které znám, nikoliv ale mezi takzvaný výkvět města. Nežiju v žádném Zázrakově.

V téhle vzpomínce jsem se dotkla asi toho pudlího jadýrka. Člověk, srovnaný sám se sebou, nepotřebuje berličku předvádění se. Ano, jde opět o starou známou klasiku. Co odborník a kapacita, byť v oboru ne zrovna slaveném, to je jeden  vedle druhého člověk celkem skromný, přístupný k debatě s kýmkoliv, rovný mezi rovnými.  Jsou místa a setkávání, kde si toho ráda užívám. Jsou lidé, kteří naopak pochybují, že pokud se k nim někdo chová jako k sobě rovnému, zda je opravdu takovou hvězdou, jak se říká.

Napadá mi, že jsou ti významní a nadále „normální“ lidé asi vzácnější, než by se zdálo. To by ale byla veliká škoda! Byla by to silná mizerie, žít ve společnosti, kde se musí dávat najevo, že je jeden „lepším člověkem“, aby si to na úkor druhých aspoň chvíli užil. Dokážu vysvětlovat, napomenout, mírnit projevy, ale je faktem, že mi leckdy padne čelist a nereaguju nijak hbitě. Mám tu (mně) nepříjemnou vlastnost, že se stydím za toho dotyčného „nadčlověka“ a prožívám trapnost chvíle hodně vydatně. 

Začalo jaro, leccos leze  na světlo, snad tedy i mezi lidmi přibyde příjemnějších setkání. Stačí jen trocha vlastní vůle. Úsměv se odrazí ve tváři toho druhého a zlepší náladu několikanásobně víc, než seřvání nebo kopanec. Máme-li na to.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama