Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Malé vítězství

Když jsem kolem osmé ráno přešlapovala na stanici metra Vltavská, uvědomila jsem si, že mám před sebou cosi velmi podobného Schrödingerově kočce. Což mne skoro nadchlo, protože co se pamatuji, ve fyzice jsem neplavala, nýbrž se topila a Schrödinger byl špičkový teoretický fyzik. Člověk z jiného světa, což v mém pojetí těchto tvorů nijak neovlivnila ani Teorie Velkého třesku. Můj kdysi až zoufalý profesor fyziky by byl ohromen.

V sázce nebylo zase tak málo. Stála jsem v hrozivém, temném stínu minulosti. Moje maminka totiž byla úžasná neurotička. Dělala leccos nepříliš zábavného. Běhala hodiny od okna k oknu, protože „věděla“, že se něco špatného děje. Se mnou, třeba. Nebyly telefony a zbývaly jen její vnitřní obrazy příšerných hrůz – a mně pouze ujel autobus. Nejvýraznější vzpomínky mám na to, jak ji občas nebylo snadné odtrhnout od  dveří. Zamkla, zacloumala, potom já, popošla tři kroky, vrátila se, zacloumala (někdy znovu odemkla a zase zamkla), já po ní, potom se vzdálila víc, zpytavě se na mne podívala, jestli přece jenom bylo cloumání důkladné, a protože mi nevěřila, začaly jsme znovu.

Když už máme ten osmičkový rok, sluší se dodat, že nejhůř dopadaly srpnové dny sedmdesátých let, kdy se všichni někde rekreovali a ona byla pověřena hlídáním podnikového ředitelství. V daný den (21.8.) nebo celý víkend (ano, velice často to padlo na ni a nebylo obrany, když všichni věděli, že je doma) musel někdo sedět co nejdéle v kanclu nebo několikrát přijít budovu kontrolovat, aby protirežimní síly, hnusáci jedni podlí, nepřišli nějak škodit. To jsme se vracely i z půlky cesty domů.

Nikdy jsem pořádně nevěděla, co by mohli živlové provést. Nevěděla to ani maminka, zvláště, když sousední budovu obývalo oddělení VB, ale nesla statečně svůj kříž. Neměla za sebou ani Stranu ani se neschovávala za něčí široká záda, byla rozvedená a s děckem.  Ideologií prodchnuta nebyla, naopak viděla zblízka leckteré soudruhy a nedělala si iluze. Vlastně ano, v budově byl strategický materiál: rozmnožovna se strojem a blánami.  Už nevíte, o co šlo? Pokud bylo nutné udělat více kopií čehosi důležitého, napsalo se to strojem na blánu. Co nejpečlivěji, překlep byl neopravitelný. Blány byly evidovány a pod zámkem jak čisté, tak použité. Při poškození blány se sepisovala celá událost. Kdyby se takhle někdo rozhodl vyrobit protistátní leták, to by bylo zle! Vzhledem k nedostatku telefonních linek by však asi bylo dostupnější z podniku někam zavolat a kout pikle.

Maminka byla navenek klidná, rázná, uměla se přísně kouknout, až i mnozí hulváti mluvili spisovně. Však také hlídala jejich peníze, tedy mzdy. Jenže pod tlakem bývala příliš rozechvělá uvnitř. Zvládala katastrofy, avšak nutkání ne. Desetkrát se přesvědčit, ujistit a protože jde o  rutinu, znovu a znovu si nevěřit. Rozumím jí tím víc, že mne nakazila. Žiju si celkem běžně, ale pod tlaky a stresy také nebývám jistá, co jsem udělala a co ne. Řeším to předem zvýšenou pozorností jednotlivým krokům, kdy skutečně už napoprvé vím, že je zamčeno, tohle dáno sem a tamto tam. Pomůžou poznámky, krokové scénáře.

Považuji za celkem běžné ve shonu něco opomenout a již dávno si kvůli tomu nervu vlasy a nemám nervy v kýblu, jak to uměla maminka. I ona se po většinu času dokázala ovládat a říct si, že to či ono se nezblázní. Jsou ovšem jisté rituály, které většina dalších lidí dodrží. Jedu-li na nějaké místo kamsi daleko, vezmu si pozvánku, například. Pokud se courám po zemích českých častěji, snadno přece spletu místo a hodinu konání.  Ano, tušíte  správně, opět se mi podařilo tento základ vynechat.

Stála jsem na Vltavské a krotila vnitřní běsy. Mám na stole tři pozvánky na školení. Něco se koná jinde. Dnešní pozvánku s sebou nemám. Od pondělka byl týden nacvakaný skoro neuvěřitelně, na pozvánku jsem si vzpomněla kdykoliv, když jsem byla mimo svou židli. Potom už ne. Takže: Jedu správně nebo to je na tom místě, kde jsem ještě nebyla?!

Běsy jsem krotila od večera, už jsem se však naučila odložit šílení a věc řešit až v čase, kdy to má smysl. Podařilo se dojet brzy, nařídila jsem si neblbnout a vytipovala relativně klidné místo pro telefonát.  Na dobrém uzlu MHD, stranou od lidí. Co dál?

Nejdřív jsem se ujistila, že pochyby o místu určení jsou hodně, hodně silné. Přecházela jsem a vážila, nakolik mám zavoláním „zaříkávat“, jak to taky dělala maminka, když se „jenom“ někde ujišťovala. Nakolik jsou vlastně moje pochyby oprávněné? Stále byl čas zavolat kolegovi, ať se mrkne.  Já místo toho obkráčela celé prostranství a náhle se rozhodla:  Schrödingerova kočka! Dokud nedojedu na místo, kterému důvěřuju nejvíc, pravdu znát nebudu. A nebudu vyšilovat, nýbrž se statečně pokusím dělat, že se nic neděje.

Rozhodla jsem se na sebe být aspoň tak přísná, jako mamka, když zle koukla na soudruhy. Právě přijela ta správná tramvaj, nastoupila jsem – a protože jsem na sebe opravdu přísná, vylezla jsem o stanici dřív, abych se na místo „M“ dostala tak právě včas. Vadilo mi, že se do mne zakusuje dědictví a že si myslá, že mu nešlápnu na krk. A podívejme! Mlhy nervozity se rozplynuly, já si jasně vybavila papír, na kterém bylo zřetelně napsáno, kam mám jít. Já v tom frmolu včera už nervozitu řešila předem – podívala jsem se, kam a kdy, abych si naplánovala další možnosti. Nejen to, vzpomněla jsem si na vlastní slova o chvíli později, kdy jsem někomu pověděla historku o bazárku kousek odtud.

Rázně jsem tedy nakráčela, kam jsem měla a bylo to právě tak. Zatímco jsem se uvelebovala ke kafi do křesílka v odpočivné zóně, pozorovala jsem dvě tři kolegyně, jak zmateně hledají správné dveře a stále nervózně kontrolují papír, jaký jsem já zapomněla včera strčit do tašky.  Myšlenkový experiment starého vědátora jsem poslala do paďous a uvědomila si další pravdy, které na běsové dědictví používám jako bič i meč.

Nadechnout se a uvolnit.

Jen málokdy je věc tak strašlivá, aby nešla napravit.

Vždycky jsou možnosti v záloze, kterými leccos napravím.

Za případnou blbost se platí a zvorat cokoliv je hluboce lidské.

Jsem tedy normální.

Nyní si mohu užít výzvu a vyrazit do boje s nepříjemnou okolností.

Na něco zapomenout znamená, že den bude dobrý.

Den bude dobrý, protože jsem se tak rozhodla.

Ano, od teoretické fyziky se opět dostávám k běžné magii všedního dne. Co jiného čekat od ženské, která se definitivně rozhodla zadupat na jakékoliv stíny a užít přítomného okamžiku? Hm, napadlo mi v tom křesle, že v tom jednom výkladu měli fakt pěknou halenku a já budu mít čas  cestou zpátky tam zaběhnout. A co myslíte? Počkala na mne.

A to mi ještě vykládejte, že oblasti lidského vědění a poznání jsou tak různé, že se nemohou běžně potkávat. Přinejmenším krocení těžkých běsů, disciplína, magie a teoretická fyzika při střetu zabraly sotva pár minut a výbuch se nekonal.

Hezký den a nedejte se!

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama