Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Jdem dál

Jdem dál – anebo klopýtáme, prostě a jasně nám stejně nic jiného nezbývá. Nelze jen stát a koukat, nejméně čas do nás ducne a hotovo. Ani jsem nevěděla, co bych sem napsala, odmlčela se. Bilancovat nechci – až jsem dostala pořádnou herdu do zad. Nehodlala jsem přispívat vánočním a silvestrovským jančením, dodělávala jsem k termínům, co bylo třeba – a náhoda mi přihrála dialog s mladou ženou.

Ve zkratce popíšu: Přítelova soběstačná matka šla do nemocnice na drobný zákrok, chytla covid.  Z nemocnice si ji měli propustit domů, samozřejmě věděli, že bude nutná větší pomoc. Připravili se tedy i s tím, že budou ošetřovat a léčit dekubity na několika místech a že je paní naprosto slabá, ležák. Pravda, zarazilo je, když paní přivezla sanita a zdravotníci ve skafandrech ji šoupli do bytu s tím, že covid do půlnoci pomine. Jenže žádné testy, nic se nedělo, praktik trochu dělal mrtvého brouka, ani homecare nenapsal, zřejmě se mu nechtělo rodině vysvětlit, nakolik sklouzla do maléru. Pilně maminku ošetřovali, sháněli další informace – a třetího dne mladá žena ztratila čich, v noci horečky, ráno jen 38,5, takže zatím dobrý, říká. Její přítel se izoloval ve vedlejším pokoji, kašle, sotva popadá dech. Tříletá holčička má problém, kdo z rodiny se o ni postará? Kdo bude po 3 hodinách polohovat tu nepříliš starou paní?

Příběh dnešních dnů s otevřeným koncem. Stovky kilometrů daleko, ale může být i za humny. Zápasy, o kterých nic nevíme.

Napadá mi, že přes to uzavření naopak potřebujeme vědět co nejvíc o lidech v naší ulici, vedlejším domě, v celém vchodě paneláku. Oni to mnozí známí lidé teď říkají ve svých novoročních projevech, ale zkusme si představi své konkrétní okolí. Koho vídáme, o kom co víme, kdo uvítá donesení nákupu nebo třeba uvařenou polévku?  Rozhlédněme se a rozhlížejme dál.

Hodně věcí se sebralo, dárky potěšily děti pod stromečkem a také samoživitelky tam, kde se nestyděly a ozvaly neziskovkám – jsem ráda, že se vyrojily, aby podržely samoživitelky a samoživitele.  A ještě víc mne těší, že s Vánoci to nekončí, že jsou to pomoci průběžné. Jenže, jak říkám, ne každý najde odvahu přiznat, že vyškrabuje z posledního, že nemá rezervy. Když se rozhlížíte, nevidíte takovou rodinu, která padá na hubu – nebo člověka  s dluhy, který je rád, že má aspoň na brambory?

Velkým darem pro děti  je hra společná. Dětem lze ukázat, jak se staví sněhulák nebo sněhová pevnost, vzít je do lesa kvůli nadílce starých jablek ze sklepa a mrkve pro zvířata,  sypat do krmítek a třeba říct o ptácích, co sami rozeznáme. Vzít je na procházku a povídat si i v těchto dnech. Stejně potřebujeme pohyb a na vzduchu je celkem bezpečno – přinejhorším se dá vzít ta rouška nebo omotat šálou. Ať si od nich na chvilku doma oddechnou a udělají čas jen pro sebe – nebo jdou s sebou.

Vyplnit samotu svých blízkých umíme, voláme si, mailujeme – zapojte do toho co nejvíc lidí! Také mám sestřenku, která o počítači nechce ani slyšet, ale mail na dceru dá, aby měla čerstvé zprávy a hlavně fotky a videa. Jen víc, houšť a větší kapky!

Bývalo „dobrým“ zvykem kašlat na každého, kdo se snažil sám uživit a zrovna jsme ho nepotřebovali.  Jen kadeřnice jsou hodně žádané, ale třeba pomluva umí škodit i tady.  Pomozme jim přežít, jak jen se dá. Objednat výrobky, třeba do foroty – ony jsou pořád nějaké narozeniny a svátky, nakupovat alespoň drobnosti, pochválit zboží a obsluhu, šířit to. Jakmile se jen trochu uvolní nesmyslné zákazy, podepřít, co se dá. Je přece dost šílené chodit kolem pustých výloh. Tady u nás vznikl nápad, že by se v takových výlohách prezentovaly alespoň spolky a koníčky, ale nepovedlo se prý jednání s majiteli prostor. Asi čekají zázraky… Už tomu bude rok.

Jsme to my všichni, kdo potřebujeme jít dál. Podpořit i ty, co nám dnes moc sympatičtí nejsou, ale jdou nebo se šourají vedle nás a zítra můžeme nějak potřebovat my je. Nebo jsou nám putýnka,  míjeli jsme se. Jenže cokoliv malého, co uděláme, aniž bychom jako ten Ivánek z Mrazíka mysleli, že tohle je ten pravý dobrý skutek, pro někoho znamená strašně moc. Mně se to tak občas vrací, i v případě pouhých několika obyčejných slov.  Jenže pro toho člověka to znamenalo: Někdo si všiml! (i když netušil, že je dotyčný zrovna až kdesi u dna).

Rozhlížejte se a učte přitom vidět lidi kolem sebe. Lepší radu pro příští měsíce nemám. Jen ještě tu, že vždycky se něco dělat dá. Co nás nezabije, to nás posílí – což říkám i s tím, že jsem taky v rizikové skupině, zkrátka babča.

Pojďme to zvládnout.

PF 2021

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama