Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Jarní vlání

Už včera bylo dost teplo a vzduch venku voněl. Dokonce i nějaká breberka lítala v povětří. Letos poprvé jsem vyhodila ven prádlo s tím, že hned uschne. (Během zimy jsem sice musela něco strčit naškrobeného do altánu a čekat několik dní, než vymrzlo, to se nepočítá. To není mé běžné prádlo, nýbrž sbírková radost. U té nekleju, když se potom kroutí pod žehličkou.) Jak jen dokáže na slunci a větru vonět! Noční košili jsem si hned večer musela natáhnout a spala jako na louce.

Vzbudila jsem se v divném rozpoložení. Jsem ve věku, kdy vím, jak desetiletí prchají a tady si za chvilku vybijeme kdejakou přírodu. Já sice s chutí vyvražďuju plzáky španěláky, ale budiž mi odpuštěno, když potom skoro zamilovaně vítám na zahradě naše zdejší, původní druhy – které ty potvory totiž taky žerou. Teď ráno venku nadšeně tíkají a cvrlikají jacísi ptáčci, jenže jich je pořád málo proti tomu, jak vyváděli před deseti lety. A o tom, jak zpívaly rozkvetlé stromy v sadu, si už asi opravdu mohu jenom zdát.  Připadá vám to nadnesené a nevíte, jak stromy zpívají? Ve městech asi moc ne, ale tady venku ani nemusíte sedět pod stromem, jen se procházet a slyšíte, jak jsou rozkvetlé větve plné života.  Slyšeli byste.

Přitom již nejméně dvacet roků máme kolem sebe louky, pasou se tu krávy nebo sklízí seno, my na zahradě nepoužíváme žádné pesticidy a hnusy, i ty bolševníky jsme hlavně vysekávali a uschlé pálili. Proč tedy i v našem sadu chybí ty spousty hmyzu a mizejí ptáci?! Za plotem postupně vyrostl remízek a nový majitel pozemku pod námi ho ohraničil houštinami. Bývá tu vidět i zajíc a srny chodí zkoumat, co by mohly v sadu ožírat. Naposledy se loni k podzimku srneček živil hruškami přímo ze stromu. Maminka dohlížela a varovala, ale mlsota vítězila a mohli jsme přijít hodně blízko. Na Ašsku a Chebsku je hodně včelařů, ale nějak se těm včelám nechce lítat až k nám. Vloni ani vos příliš nebylo.

Dnes jsem se dočetla, že právě v Česku máme nejméně ptákú a hmyzu a vůbec kde čeho v Evropě. Čímpak se asi lišíme? Všude se to vysvětluje různě, doporučují se vzniky remízků, dělení polí, aby déšť jen tak nesklouzl po povrchu a nezmizel – přitom pamatuji doby Hnutí Brontosaurus, kdy moravští mladí poukazovali právě na tohle, to teprve mizely koroptve. Kdeže jsou uvědomněle proojektované a vysázené, zhmotnělé tehdejší remízkové sny a meze? Voda je už za těch čtyřicet roků mnohokrát vzala. Pláč nad zmařenými životy a mnoha sny o domovech v troskách  to jen potvrzují. Všechno se vším souvisí a zavřené oči a ucpané uši těch, co to nějak vydrží, aby nemuseli investovat ani myšlenku, evidentně nepomohou. Žijem, co to dá, chemie a výnosy musejí být, i kdyby ani krapet ornice nezbylo a kytky neměly, proč kvést.

Když nám tady zlikvidovali stromy u silnice, aby ji rozšířili a mohlo se tu svištět bez ohledu na uzavřenou obec, zmizely i keře hlohu a šípku. V běžném zahradnictví najdete kdejakou módní pitomost, ale druhy keřů a stromů, co jsou tu doma, jen těžko. Ani ovocné stromky starších odrůd ne. Jenom internet. Na druhou stranu, když je tu tepleji, jak by asi našemu houštinovému okolí slušelo pár trnkových keřů? Kdyby každý trošku… Znáte to.  Pro tohle jaro ještě ne, ale pro ta další se něco zlepšit dá. Vážně se mi po zpívajícím sadu stýská. To bych i konipasovi odpustila, že mu na nějaké moje prádlo ukápne a musí se to vyprat znovu. Jen kdyby byl.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama