Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Igelitování

Během nedávného povídání v hranické knihovně o dobývání vesmíru přišla řeč také na spousty vynálezů a patentů, které patří do našeho současného života. Výzkum vesmíru a lítání na orbitu a dál sice stojí hodně peněz, ale leccos s ním spojené používáme denně, aniž bychom se nad tím více zamýšleli. Zmínila jsem i vývoj různých materiálů, například polykarbonát a protože nejde jenom o přednášku, začalo se povídat o dalším, o petkách a igeliťácích.

Při podobných zastaveních jen kroutím hlavou, jaká jsem už pamětnice i v rámci  prkotin. Padla tu historka o  jedné mamince. Někdy v osmdesátkách dostala od sousedky při nákupu igelitový sáček, protože se jí něco trhalo a rozpadalo. Byl velký, pevný, ale ona ho ani nevyprala, nýbrž jako nezkušená mladice hodila do kamen. Sousedka jí to dlouho nemohla zapomenout! Ó Bože, jak já hned věděla, o co jde! Ovšem ne všichni lidé v publiku, takže bylo zvláštní vysvětlovat hodnotu „blbého igeliťáku“. V tu dobu jsem, samozřejmě, také já nijak pytlíky a igelitové tašky nevyhazovala, nýbrž schraňovala, naučená z domova. Vybavuje se mi i tchýně, s jejím dosavadním speciálním šupletem na složené igeliťáky. A co bych zapírala, i dnes mají naše nepotrhané sáčky svou šanci na další použití.

Často mám drsné dilema: Jak a kde koupit pár deka sýra, když bývá v Bille a Albertu na polystyrénové desce, v Tescu v polystyrénové vaničce, v běžném regálu deset deka v zataveném obalu anebo  občas v kousku fólie. Fólie je fajn, ovšem většinou větší kusy, často víc, než potřebuji. A ty malé jsou prdelky, kde se rychle objeví plíseň. Byl by ideálnější papír? Pokud si nechám nandat u pultu sýr nebo salám, často mi ho dají do pytlíku, maso vždycky. A pokud je s kostí, spotřebuje se jich hned několik, kost  fólii propichuje. Nebo je tu potištěná náhražka pergamenového nebo podobného papíru, plastová, samozřejmě.

Na rozdíl od vaniček se placaté obaly na sýry a uzeniny běžně nedají využít a zároveň jsou snad nejobjemnější. Navíc se do nich neobratný člověk ani nedostane. Senioři se nedali, často na ně vyzrají nožem a celá ta paráda o opakovaně použitelném obalu, který se uzavře po odebrání jednoho plátku, se stává zbytečnou a drahou. Podobně vaničky s čímkoliv. Sice jsem nahradila třešně  ze sadu, letos obrané pernatými zlodějíčky,  jenže za cenu pro mne jinak nepoužitelných děravých krabiček. (Náš jeden hyper-super všechno chladí, potom to v regále rychle odchází, takže zlevňuje a pokud spadne půl kila na deset korun, nekupte to, aspoň neslítnu ze stromu.)

Hodně nám to zbytečné plácání igelitu (a odvozených současných umělotin) omezila síťovka, do níž byly zabalené jakési sportovní boty.  Jenže to jde u některého ovoce a zeleniny, pro chleba a další to neplatí. Na pečivo bývá k dispozici papír, jenže tam se často celofán od papíru odlepí. Hm.

Nejvíc mne ale štvou ty tenounké sáčky, byť jsou různých velikostí a kvality. Dokážou se poměrně rychle na slunci rozpadat na šupiny. Volně v přírodě degraduje lecjaký materiál, i silnější obaly, třeba na prací prostředky, se časem, po roce dvou, lámou. Občas pěkně nadávám, když to sbírám po lese a příkopě poblíž domu. Jo, kde jsou ty staré pevné igelity, co ještě občas najdu pod mechem a drží? Dnes zkouším nezapomínat na vynechávání plastů, všechno ovoce a zeleninu hážu po zvážení do jednoho pytle. Jenže zároveň mi běhá mráz po zádech. Za jeden nákup já sama sice nepoužiju třeba pět pytlíků,  ale hned vedle v krámě mi i přes protesty zabalí kus čehokoliv (už zabaleného) od lahůdek ještě do čistého pytlíku, neb to mají nařízeno. V pekařství už se naučili, že slané chci já i další do jednoho, ale pořád mi po vyložení nákupu zbývá halda šustivého potvorstva.

Nemluvě o pocitech, kdykoliv se rozhlédnu. Jedna paprika – jeden sáček. Dvě jablka – další sáček. Protože je to hygienické a protože si lidé připadají komfortněji. Jsou to již další generace od půlky  devadesátek, kdy do Česka vtrhly hyper a super, kde si lidi odtáčili praktické pytlíky do kapsy, protože zadarmo! Tehdy se doslova rozhučel vír nadšení  a opojení z toho, že lze mít stále cosi nového, pěkného a šetřit nebo opravovat se nic nemusí. Takhle jsme bláznili my, což teprve lidé, kteří jinde vhupsli do takzvaného západního komfortu z bídy, jakou si neumíme představit.

Probouzíme se z divokého večírku na smetišti, které za nás jen tak někdo neuklidí. Slýchám povzdechy, že tam či onde už není tak čistá pláž jako dřív. Mnozí se vysmívají pokusům o nošení vlastních sáčků nebo síťovek: Ty to pořád taháš a ten blbec u vedlejší kasy si nabalil pětkrát víc igelitu, než by sis vzala ty! Jenže on by si je vzal tak jako tak. A pokud strkám do mrazáku kelímky tak dlouho, dokud slouží, pořád mám lepší pocit, než kdybych všechno používala jednou a dost. Nedávno jsem zjistila, že do popelnice vlastně dáváme poslední dobou hlavně plasty.

U nás je systém povinné platby, ať popelnici  necháme vyvézt nebo ne. Někdo z hygieny prý už kdysi spočítal průměrný odpad z domácnosti (prý i venkovské) a přes to vlak nejede. Roky už tak platíme i za ty paneláčníky o kus dál, co mají u kontejnerů stálé skládky. Dá se říct, že pokud vysbíráme tašku bince po okolí, aspoň je, co vyhodit. Teď mám ovšem dilema: Pokud poslechnu lékařské doporučení a budu chodit se psem na procházku, plánuji pravidelnou trasu ke kontejneru s tříděným odpadem. Dobrá, ale co potom budeme vyhazovat do popelnice?

Je to hloupá otázka, měli bychom třídit a třídit, samozřejmě. Být rádi, že máme k diospozici tolik rozkošných vaniček a krabiček, z nichž lze za pomocí dalších umělin, spousty času a úžasných návodů vyrábět roztomiloučké ptákovinky, veskrze jakoby praktické a prý vkusné. Hm, třeba dostatečně zblbnu, tohle je vyhrazeno jiným, mám jiné koníčky. Jenže otázka umělotin je všudypřítomná a stálá. Dokonce i v rámci reminiscence – odolné pytlíky se socialistickými potisky národních podniků již patří  mezi ceněné artefakty.  Taktéž mi jich je několik záviděno. Mohu jít ještě hlouběji, až ke střední, kde pan profesor hřímal nad bláznivým světem, v němž se kupčí s igelitkami ze Západu. Slouží přece jako reklama těm značkám a obchodům, zatímco my, hloupé husy, je draze mezi sebou kupujeme a šmelíme. Inu, byla to značka, ale naše osobní, že nejsme dvojka máslo a dostaly jsme se k něčemu „přepychovému“ – a rozhodně hezčímu, než taška  od zelinářky.

Umělé hmoty všedních dnů se nám cpaly do života postupně, nenápadně a vytrvale, ale jak moc dobře víme z platných úsloví, čeho je moc, toho je příliš. Všeho moc škodí. Dobrého pomálu. Takže je to věc osobní, kohokoliv jednotlivě i skupinově. Jak jsme se jeden každý roztančili a rozdivočeli, měli bychom podobně jeden každý kouknout sám na sebe, poškrabat se za uchem, podrbat ve kštici a začít. Pánbu pomáhej!

 

 

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama