Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Hrdina

Jak všichni říkají, důchodci prý nevědí, co roupama a jsou strašlivě zaměstnaní. Nechtěla jsem se vyhnout obecné pravdě a (určitě jen pro legraci) dosud přehazuji knížky v knihovnách. Vytahala jsem již ty nejstarší, přesunula do nových prostor, zkatalogizovala je, nyní přišla na řadu sbírka učebnic. Což znamenalo uvolnění dvou polic jen pro ně a pohyby v několika dalších. Uff. Samozřejmě došlo i na to, že člověk vezme nějakou knihu do ruky, otevře, pohladí starého kamaráda, někdy si dá za úkol zase přečíst, jindy se podiví.

Nevěřícně jsem zírala na knížku z roku 1951. P. Žurba, Hrdina. Sovětská, až z ní hvězdy lítaly a srp s kladivem je sráželi. Kristova noho, jak jsem k tomuhle přišla?! Užuž bych ji odložila, ale rozevřela se u třetího listu. Dva řádky psané rukou, datum. Z věnování jsem si doslova sedla. „Vezmi si dobrý příklad z této knihy kterou Ti věnuje táta. 28. 9. 1952“ Takže je maminčina? Ale že ji neznám? Stála sice vedle Arkadije Gajdara, ale nic mi neříká. Příběh Alexandra Matrosova samozřejmě znám, ale odjinud, jen jako zkazku o chlapci, který zalehl střílnu nepřítele, aby ostatní mohli útočit a vyhrát. Je ovšem také možné, že jsem ji schroustla ještě v nějakých devíti-desíti, kdy jsem četla všechno a půlku zapomněla.

Seděla jsem a přemýšlela, co se asi tak mohlo stát, aby knížka v tomto dni a roce byla darovaná mým dědou, legoionářem, který bránil Transsibiřskou magistrálu. V Praze byli s babičkou na barikádě, zažili všechno možné kolem osvobozování Prahy. Mamka se potom stala zapálenou svazačkou, jedny prázdniny si vymohla cestu do Lidic, které pomáhala v šestnácti stavět. Potom jí zemřela maminka a ona se doma i ve škole nějak dusila. Měla pocit, že musí budovat nový svět, zamilovala se do krásného zapáleného svazáka, vdala… Právě v čase darování knížky byla v šestinedělí a už věděla, že hodně šlápla vedle.

Věděl to i dědeček, samozřejmě. Měli zvláštní vztah, těžko ho popsat. Z prvního manželství měl děda dceru, krásnou po zemřelé mamince, moje babička i moje mamka se cítily druhořadě. Babička se odmítala i fotografovat, že není hezká. Dědu prý však dokázala jemně dirigovat, skvěle hospodařila se skromným příjmem, ještě zbývalo na nějaké tancování a biograf. Maminka vždycky toužila svého tátu víc „získat“. Vyprávěla mi, jak skládala před porodem uhlí a doufala, že se strhne a tátovi dá vnuka přesně k jeho narozeninám. Dědeček celý život marně toužil po synovi, ale babička neměla zdravé srdce, lékař jí po mamince další dítě zakázal. Ona to stejně zkusila, jenže toho chlapečka nedonosila. Ani teď se mamce nepovedlo dědu oslnit, i když se narodil kluk. Sestra ji o týden předběhla.

Přesto si dědeček dal práci a sehnal tohle (dnes podivné) poděkování. Věděl, že mamce udělá radost. (Tetu by tím rozhodně neoslnil.) Zkusil mluvit její řečí a dát najevo, co neuměl vyslovit? Možná tušil, že mamka bude potřebovat v životě dost odvahy a síly, což se potvrdilo ještě za jeho života.  Ta kniha je ušmudlaná, hodně čtená, rozevírá se na stránce s věnováním. Kdo jiný ji asi četl, když já snad jen jedinkrát?  Hledávala tu mamka ozvěny tehdejších časů, sílu, víru v dědečkovu lásku?

Krátké věnování přede mnou rozehrálo dávné scény. Ti dva se míjeli. Vždyť děda ani neučil mamku cosi z řemesla, přitom býval vyhlášený mistr krejčí.  Jak by se to mamce hodilo! Vím to, protože se učila šít na mně. Hodiny špendlení, až mne nohy bolely… Nepomohl jí, ani když u nás občas bydlel. Jen několikrát si mamka zažila a později mi popisovala, že na ní dědovi nějak záleželo, že pro něj přece jen něco znamenala. Jenže hned to bylo pryč, průšvihářská starší sestra dokázala na sebe strhnout veškerou „tatíčkovu“ pozornost, stále potřebovala něco vyřídit, další peníze… Vzdor, odhodlání a následky mamčina zeleného mládí potom drtily a semílaly její okolí. Nejvíc však ji samotnou.

Když se ohlížela zpátky, až někdy po sedmdesátce dokázala říct, že dělala chyby, to či ono měla udělat jinak. Jenže na „kdyby“ život nehraje.  Platila hodně a často zbytečně. I ten kluk v knížce (hrdina SSSR) se často rozhodl tak, jak mu okolnosti podstrčily – nezrale, neznale. Viděl děda tyhle paralely? V onu dávnou chvíli věnování už byla mámina soukromá vojna v plném proudu. Obětí bylo hodně, šrámů a jizev také. Přece jen však tatínka poslechla, protože nakonec užívala časy vítězství, svobody, uznání. Před několika lety se s ní, právě v prosinci, přišly rozloučit desítky lidí.

Knihu vracím zpátky. Vděčně, že takovou památku mám.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama