Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Hlediska

Můj známý sdílel zajímavé video: Kdosi tam kradl v marketech a cpal do různých batohů potraviny všeho druhu, potom kdosi další (myslím, že to byla ženská postava) v rukavicích mazal nakradené plátky chlebů a postupně plnil pytlíky, aby zase někdo další házel balíčky s jídlem a malé pet lahve s vodou bezdomovcům. Měli jsme potom spor, tedy já a známý: Proč se mi to nelíbí?

Ona to z jeho strany byla trochu provokace, ale já mám pocit, že na takové krádeži zůstává stín. Možná je to zábava pro nějaké razantní mladé bouřliváky, nebýt načapán a zažít dobrodružství, dělat „dobro“. Jenže škoda tu něčí je a nemusí to být krádeže ve velkém obchodu, který může být pojištěný (což by asi u leckoho přece jenom prošlo), ale třeba u menších prodejců. Naskytla se mi tam nabídka z mého přesvědčení uhnout, vždyť Jánošík a další brali bohatým a dávali chudým, že. Kdepak, to je romantický závoj, realita byla jiná. Ani jako symbol to neberu. Nakonec jsem už neodpověděla na nápovědu „Z hlediska vyššího principu mravního“. Bylo mi v té diskuzi popřáno, aby moje činy měnily svět.

Vzpomněla jsem si na svoje těžké doby. Manžel v nemocnici, brzy už zaplaťpánbu srůstal, tři děti, nejstarší šel do první třídy, od poloviny června jsme byli bez příjmu. Přídavky přesně stačily na splátku domu. Měli jsem jednu z posledních socialistických půjček… Byli jsme oba začátečníci OSVČ (práce nebyla), ze své cesty mi měl manžel dovézt zásoby a peníze na měsíc. Nedovezl, zato mne odpoledne navštívili policisté a aspoň dokázali říct, že přežil a je po operaci. Vezl mne tam soused. Na další vyřizování jiný. Během týdne se stavila paní, která také měla obchůdek, a nabídla mi cestu do Prahy, když jí ukážu sklady, kde bereme zboží – byli jsme vyhlášení nižšími cenami. Lidé byli zvědaví a běhali a jezdili k nám na kopec a nakupovali, tak jsme se domluvily. Ve velkoskladu drogerie u Prahy mi pan prokurista pomohl jediným způsobem, jakým mohl: Dal mi fakturu s odloženou platbou. Další velkosklad vyslal do našich končin Avii a spolumajitel řekl, ať si naberu zboží, co můžu, že prostě zaplatím, až to prodám. Tohle všechno bez telefonu, na ten se jezdilo do města do budky.

Moje maminka přijela, půjčila mi tisícovku, hlídala děti, protože já jednou týdně o půl druhé v noci jezdila vlakem do Chebu, tam čekala přes hodinu na další spoj, dojela do Sokolova, doběhla do nemocnice, měla půl hodiny na to, abych navštívila manžela, běžela na nádraží a od dvou jsem už zase prodávala. Chodila jsem nebo jezdila na kole do města, protože v obchodě měli včerejší chleba za korunu.Vlakem ne, to by stálo další dvě koruny…

Za tři měsíce jsem i díky lidem, co nakupovali, třikrát znásobila objem zboží a začala fungovat v normálnějším režimu. Synek nastoupil do školy vybavený, já splácela faktury včas. Dokonce jsem zvládla objednat a zaplatit uhlí na zimu. Složili mi ho do vrat, jel kolem pán zdola z vesnice, zahnal mne k dětem, chopil se vidlí a složil to do sklepa. Přijela známá z autoškoly, dotáhla mi dovnitř pytel s povlečením a řekla, ať to užiju, ona si pořídila nové. Jestli se tedy neurazím… Kdepak, už vysychala studna, to znamenalo prát jen nejnutnější, ostatní suché na dva měsíce do pytlů a do komory. Když se muž vrátil, zastavila se ředitelka kulturního domu z vedlejšího města, jestli bych na půl úvazku nedělala redaktorku. Později jsem zjistila, že mé zaměstnání musela dost obhajovat před radními, neboť jsem byla kapitalista. Z tohoto důvodu nebyl nárok na nějaké dávky, pomoc od státu, byli jsme hnusní kapitalisté oba. Jen  900 na  děti, co jsem potom musela vrátit. Další známá mi sehnala úklid v Německu. Sama se tam trochu rozhádala, takže vedoucí brzy doporučila na „mé“ místo svou kamarádku, ale já stihla vydělat na ojetou škodovku. Vlastně jsem měla najednou tři práce, ale zvládli jsme to. Včetně plateb mínusové nemocenské až do konce roku. Manžel musel platit 500 pojištění a dostával 140 korun. Byly to úplné začátky nové éry. Redaktorku jsem položila, když se opět začalo po dvou letech probírat, že jsem kapitalistka. Někdy jsem postavila i víc, než půlku čísla (byli jsme tři), ředitelka za mne opět bojovala, ale proč jí dělat těžký život, už to bylo skoro dobré.

Později nám farář dovezl zánovní bojler ze zrušené německé školky – prostě se odněkud doslechl, že ten náš skončil a z Německa to vzal rovnou přes nás.  Řemeslníci nám zapojili jeden radiátor a o placení mi zakázali mluvit. Jeden den za druhým jsme se prodírali drsným dobrodružstvím, ale platilo, že pokaždé, když jsme počítali koruny a potom jsem třeba sedla a ušila nějaké tepláčky, přišli lidé a byla tržba. Dali mi vydělat. Nebyla jsem to tedy já, kdo by měnil společnost nebo svět, ale okolí, ačkoliv mi to lidi moc nechtějí věřit. Zdejší obyvatelstvo je prý společenstvím rozhádaným a povýšeným, přesto jeho podpora možná dost změnila nás.

Když jsme byli víceméně v pořádku, zase pro nás bylo normální podržet jiné lidi v nouzi. Dát práci, podělit se o to, co zrovna potřebují, doučit děti. Stejně tak moje děti, pomáhaly mi postupně v azylovém domě i domově pro seniory (třeba výběr vhodné televize, levné a s dobrým ovladačem pro staré necitlivé prsty plus instalace), není v tom žádná věda. Proti zmíněnému videu však rozhodně platí, že rozdáváme ze svého a pokud bychom potřebovali něco navíc, nejdřív koukáme, jak na to vydělat. Nebo se snažíme požádat o pomoc ty, kdo mají lepší možnosti. I to se osvědčilo, třeba v rámci osobní záruky za někoho a za jeho dobrou práci.

A onen vyšší princip mravní je podle mne právě v tom. Nezapomeň, co jsi dostal a zapomeň, co jsi dal. Tím se řídíme – a tak ode mne nečekejte nějaký seznam dobrých skutků. Vím jen rámcově, že tohle do mého života patří. Do našeho, protože v tom jede celá rodina.

Pevné zdraví a zásady do dnešní těžké doby přeji.

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama