Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Havraň, čas kdysi.

Bohužel se ke jménu obce mého dětství dnes přidala zpráva o požáru v nedaleké průmyslové zóně. Škody jdou prý již nyní do milionů, já vidím problémy se zaměstnaností a penězi pro široké okolí. Mimo jiné je dnes totiž Havraň obcí mladých, velmi pravděpodobně zaměstnaných v této zóně… Držím palce všem, aby je požár a jeho následky příliš nepoznamenaly. A teď se vrátím ke vzpomínkám…

Kousek od Mostu najdete Havraň. Jako jméno bydliště se mi líbilo mnohem víc, než pozdější Kadaň. Možná také proto, že jsem fandila sympatickému Havranpírkovi v době, kdy jsem čerstvě Havraň opustila. Díky Havrani a panu učiteli Kumpemu jsem totiž uměla číst velmi brzy – a se mnou celá naše první třída. Skoro celá, protože jedna holčička přešla do zvláštní školy.

Havraň mi otevřela svět pohádek, filmů a také krásy starých strojů. Ba dokonce mi zachránila jedničku z chemie v osmé třídě – a tím jsem se lépe dostala na školu, která mne ovlivnila dál až ke dnešku a příštím dnům (doufám). Havraň patří k mým počátkům a kořenům a ještě ani po padesáti letech nemohu přesně vyjmenovat a určit, co všechno mi dala.

Když jsem nedávno hloubala nad mapou, uvědomila jsem si, jak zkreslené jsou moje vzpomínky na rozložení obce a vzdálenosti v ní. Ano, našla jsem hřbitov, rybníky, bývalou školu. A také trosky toho, co bývalo cukrovarem. Alespoň, že ta ředitelská vila ještě stojí, i když je očesaná o verandu, kde jsme měli jídelnu a já pár týdnů i dětský pokoj.

Havraňský cukrovar! Kdo něčím podobným neprošel, nepochopí. Byly tu přísné zákazy, které jsem se naučila respektovat velmi rychle. Nesměla jsem tuhle nebo tamhle a basta. Určitě bych nerada spadla do hlubokých otevřených betonových jam, kde se míchala směs, ještě naprosto vzdálená budoucímu hnědému cukru. To, co se dnes prodává jako nerafinovaný cukr za dražší peníz, to je přece jenom upravené, do jantarové barvy to má daleko. Nebo melasa! Domácí perník sirupem slazený, ten mi zavoní z dálky ještě teď.

Cukrovarem se proháněly nádherné starobylé mašinky na úzkokolejce. Já se sice párkrát  svezla, ale můj o osm let starší brácha ji směl tu a tam i řídit! Když na to nedávno vzpomínal, byl zase tím nadšeným klukem, před kterým se otvíral celý svět. Ve svahu nad kolejemi si vyhrabali s kamarádem bunkr a když měl angínu, mazala jsem pod ten bunkr pro ty největší a nejsladší ostružiny široko daleko.

Do továrny jsme nesměli, to je jasné, tím spíš jsem si užila exkurzi se školou. Mám dojem, že mi leckterý spolužák zazáviděl, přinejmenším ty hory báječného medového cukru, co se leckde jen tak sypaly na zem z přepravníků. Člověk byl celý ublemtaný a olepený, ale řeknu vám, když jsem viděla pramínek krystalků při nakládání do vagónu, ráda jsem kdykoliv přiběhla a nastavila dlaně. Sypalo se to jako písek, ale mně se zdálo, že to jsou krystalky drahého kamene, jak dokázaly tu a tam zajiskřit. Dělnice mne hned volaly, ať si naberu jinde, ale  to nebylo ono, sypané, přetékající… Bylo zdvořilé nechat se obdarovat, takže jsem pak doma dostávala vyhubováno, že žebrám, když máme dost. Všichni zaměstnanci měli příděly.

Zřejmě odtud pramení moje slabost pro krásné stroje a zařízení, především z přelomu století. Mašinky, strojní vybavení v továrně, staré psací stroje, lázeňská kamna v koupelně, ale i zábradlí a mříže. Denně jsem cestou k vrátnici přecházela přes koryta, ve kterých se hnala voda s řízky z cukrové řepy, kolem velikého kola. Cesta kolem tovární zdi byla skoro nekonečná, ale někdy se podařilo proklouznout zahradou, tam byla díra ve zdi, to se ušetřilo dost metrů. Myslím, že jsem tamtudy prolézala několikrát s bráchou, když jsme šli zpátky. Je jasné, že pokud bychom ráno neprošli vrátnicí, mohli to hned naši  vědět, vrátní byli velmi všímaví. Prolezeno jsme měli kde co, jen dál k rozvětveným kolejištím jsme nesměli.

Proto se nedivte, že když jsem v té osmé třídě dostala otázku „výroba cukru“, zasvítily mi oči a vylíčila jsem  ji tak barvitě, že část přítomných žáků z 8.A slintala skoro viditelně. Měla jsem průměr přesně 1,5 a kdo byl s takovým průměrem před vysvědčením statečný, mohl se nechat vyzkoušet před druhou třídou a známku opravit. Celé Áčko tehdy souhlasilo, že si jednušku zasloužím.

Co se dalo v takovém cukrovaru dělat? Žilo nás tam několik dětí, bylo s kým si hrát. Vedle naší vily se čtyřmi byty tu byly stavby s kancelářemi,  dalšími byty a ubytováním pro dělníky při kampani,  závodní kuchyně a jídelna, směrem k nám dokonce řada kůlen a chlívků, takže jsem se i na pašíkovi jednou projela. Náš milý pan učitel Kumpe bydlel u nás v přízemí a naproti vile měl seník, kde se volně hemžili králíci. Prostě hrábl do hromady a už nějakého držel. Měl také voliéry s různými zvířaty – jeden jeho dospělý syn byl myslivec. Viděla jsem tedy už jako malá živou kunu, tu si pamatuji nejlíp, lasičky a jiná zvířata a ptáky. Pamatuji se, jak jsem obdivovala taková ta klasická porcelánová sousoší typu „lovečtí psi“ a „na jelínku podkasaná, sedí sobě lesní panna“, která měli v obýváku na skříni.

Táta dostal povolení ohradit kousek volného pozemku, kde jsme také mohli chovat slepice a mamka pěstovala nějakou tu mrkev a krásné kytičky. Bylo to dobré opatření, protože jsem ráno velmi váhavě vycházela z domu mezi slepičince a nebyla si jistá, jak jsou nebo nejsou čerstvé. Získali jsme i dobrý výběh pro naši foxteriérku Ritu, která se moc ráda spouštěla s toulavými psy, takže jsem zažila i příchod štěňátek na svět. Když mi bylo smutno, zalezla jsem si k Ritě do boudy a ona venku hlídala.

Snad se ještě v Havrani najdou svědci té dávné slávy, kdy se na konci školního r. 1966 odehrála závěrečná slavnost v sokolovně, kde jsem já s Ritou vystoupila. Všichni se moc těšili, protože zvěst o psovi, co se nechá oblékat do miminčího a potom vznešeně leží na zádech v kočárku, nedbaje očumování okolí, letěla nejen cukrovarem. Jedno ucho zpod čepičky, tlapky hezky na peřince a jízda kolem půlky cukrovaru. To bylo vždycky pozdvižení!

Pan učitel složil dlouhatánskou báseň o tomto jevu a já ji tam recitovala s Ritou po boku. Měla zelené panenkovské šatičky (protože se mi cestou počůrala, inu miminko a dlouhá cesta pěšky), které honem sehnal brácha od kamarádky. Stála na zadních a já ji držela za packu. Velikostně jsme byly tak akorá k sobě. Jenom ten starosta se Ritě nelíbil, před koncem na něj začala štěkat. Úspěch nám to ale nepokazilo, všichni slzeli smíchy.

Abyste věděli, během první třídy jsme probrali i kus učebnic ze třídy druhé. Paní učitelka nás potom od září dřela domácími úkoly z počtů, denně deset dvacet příkladů. Podle toho, kdo se ulil, protože i já jednou před stěhováním tvrdila, že mi úkol sežral pes a soudružka hbitě přihodila trest. V polovině prosince jsme se přestěhovali do Kadaně, do paneláku. Rita musela zůstat u dobrých lidí v Havrani, prý statečně hlídala a měla spousty dalších krásných štěňátek.

Soudružka učitelka té městské sídlištní školy, kde se muselo učit na směny, mne hned první den před třídou vyvolala, ať ukážu, kam jsme na té vesnici došli v početnici. Byla velmi odměřená. A já listovala a listovala. Nerada zjistila, že opravdu umím. Že prý se musím vrátit a učit znovu s ostatními. Řekla to tak kysele, že si to pamatuji dodnes. Byla zvláštní, dost mladá a naštěstí mi nestihla do léta ublížit víc, než zvládla. I maminka si později vzpomněla,  že nad ní ohrnovala nos a byla studená jako psí čumák. Od třetí třídy přišla učitelka jiná, výborná.

Dodneška si pamatuji své znechucení, že jsem se musela vrátit k otravnému sčítání a odečítání přes dvacítku. Šestnáct a devět a tak podobně. Jak já to neměla ráda! Běs – ale ještě v pětatřiceti jsem sčítala dlouhé sloupce jako nic a vždycky věděla, kolik mám v peněžence nebo kase i bez přepočítávání. Inu, vesnická škola, řeklo by se, jedna přísná učitelka – jenže to nebylo pouze zásluhou téhle paní. Naučila jsem se na začátku školních let mnohem víc. Vždyť co se pamatuji, nečetla jsem v naší první třídě nijak výjimečně, bylo nás takových skoro půlka. Jinak by nás pan Kumpe ani paní Štovíčková (?) nedotlačili v učení tak daleko.

A přece mne paní zástupkyně ředitele teď v Kadani vzala do devítky, abych předvedla, jak se čte neznámý text. Byla jsem snad krapítek  komediantka, ale pan Kumpe mne dobře učil, jak se čte a recituje. Jeden žák náhodně vybral kus článku a já začala. Plynule jsem jim četla bez škobrtání, rovnou s odlišením přímé řeči a nebozí deváťáci se divili. (On to není velký kumšt, prostě  mluvíte pomaleji a během toho čtete dopředu, stihnete i měnit hlas.)

Havraň zkrátka nebyla jen tak obyčejná vesnice. Myslím si, že i když se můj cukrovar propadl do hloubi dějin, podle stránek obce a sem tam nějakých zpráv není „moje“ Havraň obyčejná dodneška. Jen si vzpomeňte třeba na sedláka, co statečně bojoval proti zničení úrodných polí!

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama