Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Den první zbytku let

Budík je vypnutý. V mailu mám několik blahopřání, v kuchyni se pohled mazlí s milými drobnostmi od kolegů. Je to zvláštní směs pocitů, od nechuti cokoliv dělat až po vědomí, že na všechno, co bych ráda, příliš času nezbývá.  Důležitá je však moje nezvyklá svoboda.

Můj čas je jenom mým (a rodiny, samozřejmě), tedy především ve smyslu nemuset. Nic mne netahá z postele s hloupým pocitem stihnout autobus tak šikovně, abych ve tmě svítila jako stromeček. Přesto mne může sundat auto, které prolítá zatáčkou bez ohledu na omezení rychlosti. Nic mne doma netíží, nemusím myslet na to, že zavřu dveře od práce a tím tam chci nechat, co bylo. Ono mne to poslední dobou vlastně příliš netížilo. Bylo na mne za poslední čtvrtletí naloženo tolik, že jsem doma jen dýchala, vycucaná a vyždímaná. Byla jsem jako v rozvodněné řece, během té doby jsem několikrát chytla nějaké to břevno nebo kládu a na chvíli se cítila, jakože leccos zvládám. Plzeňský Svět knihy, několik cest do Prahy – včetně semináře, zaměřeného na prevenci vyhoření, a HorrorConu. Ano, o něm jsem tu již psala. Zapůsobilo naštěstí také vědomí, že se žene konec. Že spokojeně odejdu před velkými změnami, které nebudou pro kolegy nijak přijemné. Jejich ponechání na divné lodi mne malinko trápí, ale prý se ukazují možnosti, jak se odrazí někam za lepším i oni.

Dnes je tedy můj první den, první pracovní den „v luftě“.  On se mi manžel už ve středu smál, že jsem se vychloubala, jak budu o posledních dnech dovolené válet se  a odpočívat, ale hned jsem žhavila plotny, prala, myla okna  a tak dále. Hm, opravdu se nijak neválím, nějak mi to nedá, nejsem zvyklá. Vím, že na mne spíš leccos čeká a mám nejvyšší čas se pustit do tohohle nebo tamtoho. Například již v říjnu jsem objevila zmínku o osobnosti Antonie Krkoškové a na tom i zůstala stát, protože se nad ní zavřela voda. Nepatří mezi osobnosti Nového Jičína, rodná obec je zřejmě přejmenovaná – a nevědí o ní ani tam. Příliš „obyčejná“ paní s neobyčejnou vervou a výdrží.

Ano, na tohle se opravdu moc těším: Dokážu opět pořádně studovat zdroje informací, které se netýkají dosavadní práce. Přečtu si jakoukoliv knížku, dokážu se na ni soustředit. Půjde to, cvičím se úspěšně na reportážích v „N“ Deníku a Respektu. Navíc mne namlsalo další moje povalování – pilně jsem dva dny přesídlovala knihy do dodělávaného obýváku, pár desítek jich bylo. Měly to být hlavně knihy, které dlouho nikdo číst nebude, ale zjistila jsem, že po nich určitě sahat budu. Podmínkou však bude pár schůdků, asi budu shánět dřevěné.  Ani zahrada se neobešla bez mého flákání. Další záhonek zrytý, hlízy vytahané a zkontrolované cibulky se snaží udělat mi příští rok co nejvíc radosti.

Spánek je prý základem všeho. Na ten první den jsem spinkala po dlouhé době bez jediného probuzení. Začíná to ze mne opadávat a věřím, že až se prodrápu prosincem, bude za mnou leccos vidět.  A přede mnou? Inu, musím si sestavit třeba nabídku pro školy, připravit prezentace na přednášky v knihovně, prolézt materiály k příběhům, co mi leží v hlavě a síly nebyly. Plánů by bylo hodně, ale nic se nemá přehánět a hezky jedno po druhém. Jako vždycky.

Zhluboka se nadechuji.  Svoboda!

Tak dobrá, jásání bylo ažaž. Je to jenom důchod. Jdu pověsit prádlo a kouknout do mrazáku, co budu zítra vařit.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama