Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Dědictví Dia Hromovládného

Často přemýšlím o dnešním světě. Možná právě proto, jak se stále setkávám se zatvrzelým a nemizícím světem maskulinního páníčkovstva. V jedné příručce pro snoubence a novomanžele ze sedmdesátých let se dělili partneři do několika skupin s tím, že jedna byla vyhrazena mužíčkovi, co vnímal domácí práce jako především podřadně ženské a trval na stálé obsluze, hospodyňkovství ženy a svém pohodlí bez ohledu na manželčino zaměstnání. Prý je to (tehdy psáno) vymírající druh, neboť přežívá z kapitalismu a osvěta ho vymýtí. Houbeles. Otevřeně se celou tu „osvícenou“ éru mluvilo o třech směnách manželek a matek. Což ovšem neznamenalo, že by se jim ulehčovalo. Jen se jako obdivovaly.

Moc dobře si vzpomínám, jak jsem měla svého ženského údělu plné zuby už někdy od dvanácti, kdy jsem pomáhala nemocné mamince s praním. Měli jsme bubnovou pračku, takže nejdřív maminka nalila vroucí vodu, pralo se bílé.  Ve vaně jsem měla napuštěnou vodu a to bílé pomocí vařečky přetáhla do kbelíku, ten jsem donesla do kuchyně, kde byla tancující ždímačka. Tu spouštěla mamka, neboť přístroj kopal.  Voda se nalila zpátky do pračky, prádlo se vysypalo do vany, mezitím se protáčelo barevnější, ale stálobarevné, dnešní generaci by to připadalo jako na 60°. Vymáchala jsem velké bílé, dala do umyvadla, ke ždímačce… Postupně došlo na barevné, tedy tepláky. Sobotní extáze.

Starší a už dospělý brácha byl buď na tenise nebo na vojně nebo jinde, táta někde volnočasově. Chlapské věci. Jednou za čtvrt roku jsem kartáčem a octovou vodou vyčistila celý koberec v obýváku, hezky po kolenou, ten se ven netahal.  Bylo na mně i žehlení a úklidy schodů a luxování, kytky a pomoc v kuchyni a tak. Nechápala jsem tu nespravedlnost, že se někdo narodí k otročení a a má z toho snad mít požitek či co.

Osvícení mužové už dávno uznávali, že na těch ženských něco je. A nemusíme chválit pouze fintu Lysistraty, která vyhlásila „Nedejte jim, dokud nebude mír!“ a sexuchtivým válečníkům zatrhla tipec s couráním do bitev. Už tehdy se vědělo, že pokud někdo ponižuje ženu, je to stejné, jako když prcek nutí koně pokleknout, aby se dostal do sedla.  Poníží totiž většího. Kdysi byl v Paříži „úsměvný“ rozdíl mezi budoucí Madam Curie a její vzdělanou sestrou v tom, že fyzička neměla ani páru o tom, co se dává do polívky.

Proč to ve mně bublá? Navazuji na článek o tangách. Však jsem slíbila, že slovo dodržím a kdo mne zná, tuší již pár let, že neslibuju planě.  Ono je sice jednoduché zvolat něco ve smyslu „Ó dobo, ó mravy!“, ale mne vždycky zajímalo, PROČ. Na pomoc mi přispěchal i ženský časopis Lada (myslím), kde jsem se dočetla o tom, jak je středostavovská žena pěkně utahaná, když musí zabezpečit vše kolem domácnosti a nikdo jí nepomůže. Ano, dvacátá léta. Chudá tak, že na služku nezbylo, děti však potřebovaly vzdělání, aby se měly v novém světě lépe.  Muselo zůstat navaříno, naklizeno, dítka mrskla učebnicemi do kouta a vypadla ven.  A maminka do tmy šila, spravovala, točila se kolem jejich pohodlí.  Však tu a tam ještě najdeme v učebnicích ódu na matičku, co u petrolejky a tak podobně ještě šije nebo cosi tvoří.

Tehdy se vybojovala nějaká ta práva, ale teprve začalo ulehčovat (však to taky byla ženská, kdo vynalezl moderní ledničku), rozhodně se však neubíralo z představ, co je na ženě a co na muži. Z těch časů mám také zachycený další časopisecký postřeh – mladé ženy chodily do práce a když se vdaly, buď je měl živit manžel anebo vydělávaly do chvíle, než čekaly dítě. Potom však jeden plat nestačil a mladí se často stěhovali k rodičům. Občas se zcela rozešli, protože to v moderním pojetí nějak nefungovalo. Po rovnoprávnosti  ve vztahu nastoupil starý model. Mladé ženy měly rázem přistřihlá křídla. A to si pište, že se taky ošívaly!

Jen se podívejte na předválečné filmy, jak nenápadně podstrkují starý „osvědčený“ vzorec.  Dívčina si študuje, ale je otázkou, jestli z té septimy či oktávy neodejde, protože se vdá. Ano, někteří pánové chtěli, aby tu maturitu udělala a hned potom… Obvykle se vdávaly za dobře situovaného muže. Když Ducháček zařizuje, nabízí zamilovaný právník zchudlé šlechtičně „doživotní zaopatření“.  Advokátka Věrka sice dostudovala a začíná s praxí, ale je nutné jí napravit hlavu a nasměrovat ke správnému vnímání světa. Lízinka sice nachází štěstí, ale mladý lékař potřebuje otevřít kliniku. Může ji milovat sebevíc, ale chce k sobě zdravotnici, nikoliv operní divu. Několik mladých hereček (jejich příběhy jsou dobře viditelné právě dnes) také v té době opustilo kariéru, aby měl manžel klasickou domácnost. Většinou byla pánova kariéra ta hlavní.

V čem je zásadní problém? Určitě v posunu  ve vývoji, ve vnímání – a zároveň setrvávání.  Myšlenky a ideály by byly moderní, vyprané fusekle a předložená teplá flákota jsou stejně vyžadované dnes jako před staletími. Dobře ošetřovaný a zabezpečovaný muž, ať manžel, syn, otec nebo kdokoliv další, bude všema deseti pro kdejaká práva, neboť je v teplíčku, huba z toho nebolí a samozřejmě se jedná o všechny ostatní domácnosti okolo. Kdepak, ono se nám to netrhá na dva protiřečící se světy právě dnes a v tuto chvíli. Ono je to pouze mnohem zřetelnější.

Jde tady především o respekt k jedinci a je jedno, zda mužského, ženského nebo jiného (jak je módní uvažovat) pohlaví. Pokud někdo v partnerském svazku vymáhá podřízenost a nikoliv spolupráci a rovnost, vyvyšuje se. Často využívá slušnosti, zamilovanosti a dobré vůle toho druhého (on či ona se změní, to je jen jakési nedopatření) a když přidá manipulaci, může si užívat pomyslného trůnu. Píšu obojetně, protože tady se vyskytují vychytralí jedinci na všech frontách. Včetně svazku lidí s oficiálně stejným pohlavím. Povaha a chytráctví se s určeným pohlavím prvním, druhým ani dvacátým nespojují.  To jenom ti, kdo na sebe berou zajištění základních potřeb hnízda, na sebe převzali punc vykonavatele někdejších „ženských“ oblastí vztahu, hospodaření a výkonnosti.

Můžete se cítit pod psa kvůli práci, životním smůlám, jenže právě domov je tím hnizdem, které vás může vyhojit a postavit na nohy. Nikoliv tím, že aspoň doma zase já udělám ostatním peklo, že aspoň tady něco znamenám.  Proč, sakra?! Vždyť je to důležitá primární smečka, která mi dává vědět, že mám místo, kam patřím, kde mne přijmou, jaký jsem, kde mne přesto berou – a chrání. Jednou uspěje v okolním světě jeden, potom ten druhý. Jednou nadávám na povětří v práci já, podruhé vyslechnu a polituju toho druhého. Koučujeme se a provázíme navzájem. Podepřeme se, uděláme tomu druhému radost, aby měl hezčí den a on to přijímá, protože chápe, že je mu darován i ten jemu skrytý čas a dobré myšlenky předtím.  Umět přijímat a dávat jsou veliké úkoly, které se stále učíme provádět a také upevňovat. Vědět o potřebách a třeba i snech okolí a respektovat jeho víru, že nám tohle udělá radost nebo pomůže.

Děti vidí respekt nezi partnery a dokážou ho nasát hlavně během předškolního věku. Nechápou to, ale když spolu rodiče vycházejí, dávají jim příklad v tom, jak se k sobě mohou dospělí chovat a jak bude moci jednou dítě zvládat vlastní partnerství. Na což dnešní rodiče bohužel hromadně kašlou. Do sedmi let věku dítěte se jich spousta rozejde. Po hádkách, naschválech. Ano, takto jednoduše ničíme schopnost dalších generací prožít pevný a dobrý vztah. Už vůbec nechci mluvit o srážení sebevědomí a zadupávání dětské dušičky. Jak může někdo vést dítě k osobnímu růstu, když se sám plácá v malosti?

S tím přímo souvisí současná nejistota v mužské roli. Vždyť i v reklamách je kdejaký mužský naprostý trouba, který nedokáže umýt ani pekáč. Kolik generací nám vychovaly převážně ženy? Kolika generacím chlapců a děvčat svištěly kolem uší řeči o neschopných chlapech, o tom, jak je líp bez nich? Není potom divu, že ze „ženského“ světa přejímají mnohem víc hajzlíkovin, než kdy pobral bájný Zeus (vychovaný ženskými a v jejich područí, vítězící hlavně podrazy na každý způsob) a z mužského bezohlednost, násilí a touhu ovládnout především to, co nechápu. Být MUŽEM jako za starých časů – ovšem bez toho, aby byli schopni téhož výkonu, rozhledu a zodpovědnosti.

Zkrátka a dobře: šance na změnu roste v tom mrněti, které jsme přivedli na svět a určitě mu dokážeme vytvořit bezpečné hnízdo. Nebo ho do svého hnízda přibereme a budeme každé brát takové, jaké je. Protože ono změní i nás, protože se pro něj naučíme leccos ubrat ze svého pohodlíčka a jáství.  Protože tohle je nejdůležitější, ohromná a skvělá souvislost, která mění náš svět celé věky.

Na kterou poslední desetiletí důsledně kašleme.

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama