Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Bláhovost, neřešitelné potíže.

Opravdu tomu tak je? Prostituce je nekonečná, neřešitelná? Staronová otázka, problém, zvednutý z prachu Piráty. Co kdyby prostitutky platily daně? Nechala jsem přešumět všechny výsměchy posledních týdnů, zatímco nebylo lehké vyhodit  z hlavy spousty obrazů a výjevů. Sestavím je chronologicky. Nikoliv v obecném čase. V mém vlastním.

Snad první setkání bylo v našich šestnácti. V mém městě se stavělo, byli tu mladí muži z Jugoslávie, tedy ze země velmi žádoucí, na pomezí s kapitalismem. Byli placeni valutami, takže se stali středem zájmu. Valuty, to znamenalo Tuzex, džíny, navíc to byli kluci jako lusk, veselí, od moře. Jééé. Bývalá spolužačka, které se rozpadla rodina ještě před koncem základky, prostě chtěla žít. Jinak a líp, být také žensky žádaná. A byla, v podstatě na ubikacích chvíli bydlela. Dozvěděla jsem se to, až když se všechno provalilo: V rámci družby občas něco zajímavého štípla, zavřeli ji do pasťáku, pustili domů porodit. Ani matka jí nedokázala s miminem pomáhat, šlo do adopce. Všichni ohrnovali nos, ale já si pamatovala, jak se propadaly s mámou do nedostatku, jak šla dolů se známkami, s kým se dala do party. Holka, pár let úspěšná v rámci republiky! Přesto nezájem, když padala. Později jsem ji potkala jako normální mámu. Léta letí.

Na prvním pracovišti jsem potkala paní se zakázanou Prahou. Říkalo se, že to s výdělečnou činností poněkud přeháněla, občas se vrátila z výletu se zraněním. Včetně gynekologického, mezi ženskými se nic neutají. Zvláště ne v době, kdy se dotyčná měla dobře i na místní poměry, vdaná za muže ve vyšším postavení a s šikovnými dětmi k tomu. To jsem se rovnou dozvídala celé romány! Některé cizince prý radši nebrat. Dnes sice mluvíme o harašení a mítúvání, ale když chce nějaká šikovná žena povýšit a zná předem cenu, kterou  hodlá platit, aniž by si z toho dělala hlavu? I to je prostituce, nebo ne? To už byla jiná dáma v mém okolí. Stala jsem se mlčenlivou vrbou, přitom hodně holčičí, vykulená, s gustem tedy vychovávaná a poučovaná zkušenými dámami o temných stránkách okolních životů.

V Praze jsem brzy věděla, kam kdy nechodit. Prý jako zdravotní sestra mohu být dost vyhledávaná pro přístup k antibiotikům – co holka chytne, zdravotní sestra si vyléčí. Jenom je riskantní, že když začne šlapat, čichne si k hezkým hadrům a utrácení a vykašle se na práci. Brácha mi vysvětlil, že on se to dozví a běda mi, protože Praha je jen větší vesnice. Když jsem potkala na starém filmu Hraběnku, dostalo se mi hodně dlouhého kázání. A my si tak hezky povídaly… Ne, že bych se úletům kolegyň divila, sester byl nedostatek a dřely jsme jak koně. Pacient není břemeno a patnáct kilo už nemá ani tříleté dítě. Už jsem tu někdy vzpomněla sesterský těhotenský test? Když sestra sama zvedala kyslíkovou láhev, aby ji vyměnila, těhotná potratila. Pokud mám shrnout dojmy z té doby o prostituci, stavím na rozšafných řečech několika pánů kolem bráchy: bylo fajn sbalit sestru a bylo blbé, že když ji rozmazlili a nechali, začala šlapat a brzy by si o ni kolo neopřeli. (Jak jsem byla v Praze, už jsem se s jeho známými nesetkala.)

Bylo to tu zkrátka vždycky a po následování manžela jsem se opět setkala se ženami, které si vylepšovaly pracovní hodnocení vyhrnutím sukně. Včetně velice mravokárných dam. Nedělám si iluze především o těch, co hlasitě zvedají štít mravnosti a ctných postojů. Čas se pohnul, už přicházíme k Sametce a televizní diskuzi o tom, že profesionálky by neměly nic proti živnostenskému listu – naopak by se ještě předháněly, která platí vyšší daně. Dáma, která žádala registraci, sama vydělávala dost ve svém apartmá. Prý potřebují zákonnou ochranu, být samy za sebe. Což se mi dost drsně připomínalo po přestěhování do pohraničí. Vídala jsem ženy mlácené i v obličeji, léta pozorovala známé postavy, jak se mění jejich oblečení. Byly na nich vidět doby chudé i bohaté, měnily místa nabízených služeb. bylo snadné poznat, které štafly nesou víc. Dnes se s nimi setkávám i jako se zoufalkyněmi. Jsou prolezlé venerickými chorobami, na hmotné nouzi, neschopné čehokoliv, s mizející sebeobsluhou. Na straně druhé je naprosto neuvěřitelné, na co ještě a kde zákazník vlezl, pánové prominou. Dokázali spořádaně čekat v autě před panelákem, až se uvolní postel (a děva). Stačilo šikovně odhodit vložku a pán si užil na hnisu (téměř cituji jednu matku klanu).

Byla tu vždy i prostituce skrytá, vydržované paní a dívky přítelem dobrého postavení nebo kýmkoliv ze zahraničí. Po uvolnění hranic byl i plat německého dělníka tak dobrý, že si mohl dovolit další „rodinu“ zde. A jak padly textilky, nebyla práce. Našlo se také dost pánů, co chtěli ženy čisté, pořádné, byť jen na legraci. Převážně po setmění nebylo radno chodit po ulicích, nákupní taška byla znakem slušné paní. Auta přibržďovala, pánové kynuli… Sousedka mi docela vyděšeně ukazovala mladý pár s kočárkem. Pán před chvílí prý nabízel na parkovišti obchoďáku svou manželku pánovi v bavoráku. Jako redaktorka jsem vyslechla příběh manželství v bytě tchýně, z něhož jiná paní i s dítětem utekla za hranice. Češky leckdy udělaly i štěstí, protože si vážily úžasného vybavení domácností s moderní automatkou, myčkou a kdejakým mixérem, o elektronice a výprodejích nemluvě.  Naopak na našem území Němci a Turci rádi pomáhali vybavit chudé domácnosti žen jakéhokoliv věku. Byly tu, samozřejmě, i hezké dlouhodobé vztahy. Akorát sousedovi z Bavor  nebylo vůbec rozumět, když se chlubil úlovkem hub.

Sledovala jsem přeshraniční skandály, i mordy se objevily, krádeže nepočítám.  Znala jsem bordelpapínka, který spolupracoval s policií, protože nesnášel prodejné puberťandy. On byl čistý, chlubil se tím, jednou i mediálně. Při práci v azyláku člověk na leccos narazí, pasáctví se někdy míchalo s domácím násilím. Věděli jsme tu o podnicích, kam si přijížděly vydělávat dívky z vnitrozemí na víkendy a někdy s nimi byla těžká práce, protože si rozmazleně vybíraly a odmítaly zákazníky – peníze prý nejsou všechno. Což je věcí nového tisíciletí, v devadesátkách byly holky u silnic těmi nejpracovitějšími zaměstnanci.

Když jsem studovala, otevřel se mi další svět, prolejzala jsem antikvariáty a knihovny. Objevila jsem časopis Reportér se sociologickým výzkumem z let 67-68, prováděný na venerologii v Praze. Objevilo se tam leccos, co mi přesně zapadalo do školy života. Hodně děvčat uteklo z domova před sexuálním násilím, včetně incestů. Pro mne poněkud nepochopitelně dokázaly žít v šedé zóně i několik let, aniž by o nich esenbáci něco věděli nebo jim dělali potíže. Prostituce byla tehdy hodnocena jako příživnictví a trestána i vězením.  Mohla jsem předtím občas prolistovat aktuální Kriminalistické sborníky, bylo tam toho nemálo. Nyní jsem je kvůli škole začala sbírat, dost jsem z nich čerpala pro seminárky. Mám i takové legrácky, jako esej o boji s Americkým broukem. Tím spíše jsem jen kroutila hlavou, jak bylo možné stát se neviditelným v zemi, kde se zakládaly  osobní spisy už u děcek v šesté třídě (v 70.letech).

Průběžně jsem se s problematikou děv lehkých i nuceně prodejných setkávala, diskutovala, uznávám terénní práci a vidím, jak těžký byznys se na prostituci nabaluje. Byla jsem u shánění informací o ženě, která trousila HIV pozitivní děti po kojeňácích ve všech výdělečných krajích. To jsme tehdy žhavily dráty od Ostravy přes jednotlivé okresy severních Čech až k našemu západu.  Na legalizaci často myslím – jak by co mělo vypadat? Jak vymezit sledované služby? Nebála bych se toho, rejstřík poradenství a koučování je dnes tak široký, že cudné odmítání názvu prostituce je už spíš přetvářkou. Pouliční holky podle mne  mají víc důstojnosti, než leckterý vážený muž, měnící své názory podle nadouvání konta. Stačily by děvčatům zdravotní knížky? Povinné prohlídky? živnost si už dnes leckdo nazve různě. Jenom s EET to vidím divně…

Faktem je, že prostituce ničí životy a zdraví především v těch nejnižších patrech, u „sexuálních pracovnic“ a zákazníků.  Ničí životy naprosto nevinných, tedy dětí, které se mohou narodit s vrozenými nemocemi, zažívat drsné dětství a stát se zbožím na lecjaké použití. Pedofilové je moc rádi a ochotně pohlídají.

Lechtivé téma si nezaslouží posměšky. Je to výzva, která zatraceně silně patří k dnešnímu svátku. Nakolik se v téhle oblasti daří ženám být někde výš a dál? Je to přece základní část života každého člověka. Dopadáme dost mizerně, co říkáte?

Přeji příjemné oslavení Mezinárodního dne žen.

Reklama

(Značka pro uličku lásky v Aši, vymyšlená zastupitelstvem kdysi dávno. Stále kradená, nápad brzy vyšuměl.)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama