Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Zoufalá těhule, mamina v presu

Koukám jenom občas na blogy, na stránky maminek a čekatelek radši nechodím. Snad i proto, jak moc dobře si pamatuju, jak mi kdysi bývalo úzko. A docela mne štve, že tu velkou úzkost mnohde vyčtu i dnes.

Byla jsem už máma znalá a lecčeho vědomá, čekala jsem třetí mrně. Ano, byla jsem poněkud zaskočená, protože tohle dítě se naplánovalo jaksi samo tak o rok dva dřív, než jsme si říkali a ke všemu jsem se ještě neoklepala z předchozích bitev s dětskou poradnou.

Byl rok osmdesát osm, třetí dítě na cestě tehdy už zavánělo lidem jakousi nezodpovědností a podivnou zálibou v množení. Což jsme ovšem podporovali my oba takovými poťouchlými poznámkami, jako že není důvod počet dětí omezovat, větší rodina je větší kupa radosti. Moje maminka donesla ze své práce poněkud znepokojeně vzkaz jejich (jinak rozumné a solidní) uklízečky, která měla děcek velikou kupu. Paní totiž pravila, že jsem holka šikovná a leccos umím, takže se o mne nebojí. A pokud chci pro děti to nejlepší, tak jedináček je sám, což jsme rozumně překonali, dva se poperou, ve třech se dva spojují proti jednomu, u čtyřech je to už klidnější, ale teprve u pátého se to všechno tak dobře mele, že tomu rodiče jenom velí jako partě a vždycky ty děti mají, na koho se obrátit. Ale to už je taky lepší barák, aby se naučily hodně pro život a bylo, kam je z bytu vyhodit…

Takové podpory ale bylo dost málo, ani mezi kamarádkami jsem jí ve svých stanoviscích neměla. Já totiž zavile kojila, jak to jen šlo. Ne sice dlouho plně, protože jsem občas poslechla  poradnu s příkrmem (a poté dostala od druhé doktorky vynadáno), potom zase třetí prcek ustřihnul mlékotvorbu předchozímu vlastním vývojem, ale skandálně to tehdy vypadalo ažaž.

Reklama

Kdepak, neproducírovala jsem se nikde s vyvaleným ňadrem, i když jednou nějaká matróna nakoukla do auta, zkušeně odhadla, proč se tak divně skláním nad miminkem, načež pohoršeně odtáhla nic nechápající rodinu o pár metrů dál. Já hlavně chodila do poradny a trnula, jak mi zase budou vyčítat, že mrňous nepřibírá tabulkově, protože ostatní stejně staré děti byly sunarovými vepříky o kilo a víc těžšími.  Také zkušené ženy předchozí generace si nemohly vynachválit flašku, pohodlí a pěkně zachovalá prsa.

Sice už mohlo být těm našim (prý bezdětným, dost mladým) doktorkám jasné, že se moje děti jinak vyvíjejí dobře,  ale stejně jsem do poradny pořád chodila s obavami, co si zase najdou. Umíme dobře barvičky? Umíme říkanku? Umíme stavět, běhat, chodit podle tabulek?

Začala jsem se kulit k dalšímu období nesmírné prudy a měla strašlivě nahnáno. Připadala jsem si jako naprostý pitomec. Abyste věděli, byla jsem tehdy zdravotní sestra se slušnou praxí na kojeneckém,  dokonce jsem jeden čas vedla i kojeneckou kuchyňku pro několik klinik. Co je však nějaká sestra? Tam v místě jsem už ani v oboru nedělala.

Proti doktorkám v jiném městě, jejich zastřeným i otevřenějším hrozbám sociálkou a postihy jsem byla naprosto bezmocná. Ani jsem si netroufla o své praxi špitnout. Co mi bylo platné, že mi fandila třeba zubařka? Na tu před třemi lety, jako na medičku, nějaké důchodkyně zavolaly hlídku VB. Budila veřejné pohoršení kojením děcka na Karlově náměstí. Ano, v parku, v zákoutí živého plotu, kam se prý extra šly baby podívat. Opravdu prý na místě vyslechla mravoučnou výtku, ale na otázku, kam se tedy měla uchýlit, jí ti mladí příslušníci neuměli odpovědět…

V tomto rozpoložení jsem si troufla napsat profesoru Švejcarovi. U nás na klinice se o něm hovořilo dost, ostatně i tu potřebnost mateřského mléka nám lékaři dost jednoznačně vysvětlovali (na některé semináře jsme dokonce my sestry  povinně běhaly a sedávaly tam s mediky), byl to náš nestor pediatrie. Naprosto upřímně jsem se ho zeptala, jak to tedy s tím kojením je, když se bojím  znova vlézt do poradny.

Obávám se, že pana profesora málem klepla pepka, nicméně mi ještě v dubnu odepsal. Velmi rozhorleně mi sdělil, že moje poznámky o vypitém mléku a podobně můžu akorát vyhodit, protože s příkrmy jde o kojení minimální, ale ať, proboha, koukám tentokrát vydržet a nepohnojit správný proces. Posteskl si, že právě ty mladé lékařky jsou v tom snad nejhorší. Doznal, že to byl on, kdo udělal propagací flašky ohromnou chybu a děsil se, že následky do smrti nenapraví. K dopisu přiložil výňatek Praktického lékaře  č. 3 ze 12. února 1986 se článkem „Některé nové nebo opomíjené znalosti z metodiky výživy kojenců“, dokonce připojil milé věnování.

Věřte nebo ne, ta moje drzost, zoufalství i podpora páně profesorova byly vskutku osudové. Před těmi pětadvaceti lety si nejmladší potomek usmyslil, že se vtiskne ještě do oslavami narvaného konce června a narodil se o něco dřív, mírně nestandardním způsobem,  pod dohledem nezkušené lékařky, která experimentovala. Uškodila nám oběma, ale přežila jsem, to bylo v tu chvíli hlavní.

Dopis pana profesora i ten článek byly hodně často čtené, protože než se po třech měsících zjistilo, že je brouček ochrnutý, hrozily  mi dámy v poradně i odebráním dítěte, protože jsem odmítla přejít na umělé mléko. Snažily se mi vnutit, že mám mléka málo (kontrovala jsem každodenním odstřikováním půl a více litru), že tedy nejspíš pro výdělek nebo slávu šidím vlastní děcko (dávala jsem mléko sousedce zdarma), že je slabé (sousedčin prcek byl silný a zdravý), že když krmím  podle chuti děcka i desetkrát, tak jsem unavená při dalších dvou dětech a Feminar nebo Sunar mi pomohou udělat  řád dne i pro ostatní děti (ten byl velmi pravidelný, protože jinak bych to fakt nezvládla) – a nakonec mne obvinily, že se děcku nevěnuju, když nepoznám, že je jako hadr a bez vlády…

Faktem, který odhazovaly jako mou blbost a nejspíš zfalšované záznamy (musela jsem dokonce projít kontrolami, občas kojit dítě přímo na místě, kde si to samy před a po zvážily, že nekecám), byla skutečnost, že dítko bylo spokojené, smálo se, dokonce přibývalo víc, než jeho sourozenci toho věku z menšího množství. Vážila jsem, chudáka, každou chvíli, protože jsem potřebovala argumenty. Už jsem byla tak zblblá, že i pro sebe.

Konečně nás předhodily doktorky rehabilitačce. Ta odsunula zprávu o nespolehlivé a vzpurné matce a začala se mnou mluvit  jako s normálním člověkem.  Najednou všechno bylo správně, kojení chvályhodné, starší děti byly vzorné a šikovné. Cvičili jsme, až se z nás kouřilo, nejmladší brouček se stihnul přesně v poslední tabulkový den sám otočit. Potom už jel jako střela, v roce už nepotřeboval být v  rehabilitační evidenci, protože pohybově ostatní předhonil. Dokonce jeho příklad táhl příbuzenstvo dalších dětí, aby vytrvali a rehabilitaci případně nezakazovali.

Neuroložka podle mých vysmívaných zápisů  zjistila (psala jsem si i popisy vzhledu v porodnici), že šlo o nitrolební krvácení, vzniklé při porodu – a docela syčela, když jsem jí dění popsala.  Moje praxe holt nebyla tak zbytečná – u nás se lékaři vždycky ptali na detaily porodu, takže jsem prostě popisovala… Dokonce i dlouhá bdění mých potomků tahle paní doktorka uznala! A po přestěhování mi další lékařka sdělila, že záznamy o narození všech dětí jsou hodnoceny jako porody bez komplikací. Ani to jedno kříšení tam nebylo! Holt mělo to porodní oddělení krásné tabulky bez kazu.

Teď tedy občas trnu a dost soucitně se probírám stesky maminek, které chtějí být úžasné a vzorné a třeba se děsí samy sebe, že jaksi hned po narození miminka nevzplanou onou knižní a bezbřehou láskou k drobečkovi. Jsou vůbec správnými matkami?

Objevují se deprese, pocity selhání, že už v šestinedělí nemají vypulírovaný byt a nestíhají to či ono, že by sice chtěly kojit,  odborníci však radí to či ono jakožto kvalitnější, zaručené, sterilní. Na jednu stranu bych nad těmi zoufalstvími spráskla ruce, na druhou si moc dobře vzpomínám, jak jsem se snažila v okolním tlaku přežít. Manžel mne skvěle podporoval, ten se naopak velmi divil, že se kolem toho vůbec diskutuje. Další podpora se potom zvedla z okolí, od dalších mamin, když se ukázalo, že pravda byla jinde. Jenže to největší trápení se už stačilo odehrát a vtisklo do mne pochopení pro všechny nejistoty současné.

Moc těm dnešním těhulkám a čerstvým maminkám držím palce, aby tenhle nápor tisíce odporujících si rad zvládly, aby zachovaly klidnou hlavu. I kdyby si je děcko místo láskyplného broukání změřilo se znatelným  despektem, jako to naše nejstarší mne pár hodin po porodu. Nekoukalo moc nadšeně, opravdu ne.

Holky, věřte si, věřte své dobré vůli a věřte ve své děti. Pro naději vám všem svěřím i prozatímně dobrý konec pohádky. To moje nejmladší prtě je dneska holomek o hlavu větší a praštěnej ajťáctvím.  Slušný výkon na drobečka, co mu na začátku hrozil kojeňák s odbornou péčí…

Pane profesore, děkuju. Vám stejně jako všem dalším rozumným, kdo  dokázali a dokážou podepřít.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama