Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Za to můžou Češi – a skvělí k tomu.

Kdysi dávno rozdělil jeden vzdálený poloostrov tlustý provaz, kterým se vyznačila hranice mezi jihem a severem.  Demarkační linie tomu říkali. Nyní existuje knížka, silná jako ten provaz, plná fotografií. Moc jsem si nepočetla, je v korejštině, ale...

Bylo- nebylo, dávno tomu. Po válce, kterou známe ze seriálu Mash 4077, byl  Korejský poloostrov rozdělen  na kapitalistický a lidově demokratický. Vznikla dozorčí komise z neutrálních států, v níž se vystřídalo do r. 1993 i několik set Čechoslováků.  Pouze tři první skupiny se ale mohly procházet po celém poloostrově, přecházet přes čáru. Obě strany rozdělené země se tehdy shodly na Československu, Švédsku, Švýcarsku, Polsku.

V amerických kantýnách bylo leccos, co v padesátých letech začínalo citelně chybět. Češi si hned nakoupili fotoaparáty, kamery a kvalitní filmy a jak se vrátili těch pár metrů na sever, hned fotili a natáčeli. Viděla jsem třeba  dlouhé záběry mořského příboje, aby doma jednou všichni viděli tu krásu i syrovost  vln, narážejících na kamenitý břeh. Dotyčný kameraman měl pravdu.  U moře jsem byla a přesto mne záběry nenudily.

Na vernisáži černobílých a barevných snímků ze severní Koreje, jaké u nás nikdo zatím  pohromadě neviděl, jsem slyšela tenhle příběh pokladu i úvahy nad tím, jak je to možné. Na světlo světa vylezly z krabic a skříní fotografie míst, které celá desetiletí nikdo mimo uzavřené Severokorejce neviděl. Češi zachránili světu kus paměti, který s nadšením vítají odborníci mnoha profesí i lidé, kteří ta místa strašně dlouho neviděli, ale znali je jako svá rodná. Třeba.  A za to všechno můžou naši lidé.

Reklama

Hm, proč ne kdokoliv jiní? Rusové? Tedy alespoň na severní straně? Ti měli strach z čistek, určitě. Poláci? Možná Poláci by to mohli zvládnout, ale ti na focení moc nebyli. proč se tomu nevěnovali Švédové a Švýcaři, by  asi líp vysvětlil někdo z nich. Zato Češi s jejich středostavovskou náturou, kteří už za první republiky i soukromně natáčeli kousky rodinných životů, ti se prý zřejmě ocitli v pravou chvíli na pravém místě. Fotili všechno, svoje ubytování, práci, auta, okolní památky, trh ve městě, rolníky, ulice, modlitebny. Na snímcích často vlaje sympatická tříbarevná vlajka nebo aspoň praporek. Prý kolem tří stovek našich se tam vystřídalo- a většina tam řádila s kouzelnou krabičkou v ruce.

Proč tolik jásání? Prťavý kousek země, nějaké staré fotky. Tak to prr! nevyjmenovávala jsem to zbytečně. Historické památky zaujaly odborníky z Jižní Koreje- mají doklad, že tehdy stály a vypadaly takhle, že se některé proměnily nebo zachovávaly v rozmezí několika let. Z fotky terénní tatrovky byli nadšení naši vojenští historici, prý i sám generál Picka. U nás už se nevědělo, jak vlastně vypadala. Všechno vojenské holt bylo tak tajné, že se leccos nedochovalo.

Tohle všechno a ještě víc jsem se dozvěděla v Unijazz čítárně (Praha, Jindřišská 5).  Sedmého října se mi podařilo dostat se na vernisáž fotografií s promítáním zmíněných filmečků.  Seděla jsem jako pěna a tiše naslouchala  našemu velvyslanci panu J.Olšovi a hrdinovi večera, synovi hlavního fotografa Jaromíra Švamberka. Ten během  let spoustu fotek ze soukromých škatulek a skříní získával, nechal zkopírovat – a také zachránil i před úplným zničením. Lidé nejsou nesmrtelní a nějaké fotky a filmy po dědečkovi dneska nikoho nezajímají, neoslovují. Co počít se záběry vojáků, krajiny se spoustou šutrů a cizích měst? jednen třeba schovat, budiž, ale krabice?! Občas, bohužel, nestačil pan ŠVamberk na schůzku doběhnout.

A co ta knížka o tloušťce provazu? Věřte, hodně uctivě jsem ji držela v ruce. Ne, že bych se bála, že rozsypu ten čaj na obálce. Jenže přece jenom, když víte, jak vzácný obsah má (a že si stejně nepočtete, protože ani věštění z čajových lístků neovládáte), jinak to nejde.

Na předsádkách je vyfocené jedno a totéž místo. Cedule o tom, že na druhé straně je jiný stát. Na přední předsádce je cedule v čaji a angličtině, aby si mohli počíst Američané. Na zadní předsádce je fotografie ze druhé strany. I s lidově demokratickým vojákem. Na ceduli jenom korejština. Říkali ti, co si v tom i počtou. Uvnitř knihy fotografie  – nádherné!

Povídalo se i o tom, jak málo zmínek o Koreji se u nás najde. Jak dnes, tak v minulosti. Po návratu domů jsem schválně zkusila prolistovat dva časopisy z padesátých let, vždy celý ročník. V době, kdy slavila výročí Lomonosovova univerzita, byla tam zmínka o korejských studentech. Na sjezdu demokratické mládeže také byli- ale mnohem větší pozornost se věnovala Němcům, Polákům, Indům, Bulharům a jiným národům, Korejci slízli sotva větičku. Jedinou fotku jsem našla – několik tanečnic národopisného souboru písní a tanců. Přitom se o jakýchkoliv vzdálených (a tuplem exotických) soudruzích psalo velmi rádo. O Indii byste si početli, jéje!

S knihami to není lepší. Zahanbeně doznávám, že Japonsko, Vietnam, Čína, o těch se v naší knihovně něco najde, ale Korea? Ani náhodou. A to jsem koukla i do několika naučných výtisků o vědě a technice… Nesmějte se, vždyť tam nemuselo být nic třeba o korejském Žárovkinovi, ale naopak o tom, že severokorejští soudruzi o takovou či makovou technologii projevili zájem. Nic. Ani ve starších věcech. Leda že by v mé knize od Eskymo Welzla něco bylo o té jeho korejské hospodyni. Budu ji muset vykutat z polic potomka, už se nepamatuji. Snad přitom najdu a prohledám i staříčké výtisky cestopisů Širým světem. Co potomstvo schvátí, předlouho nenavrátí.

Prozatím tedy zvonec a pohádky je skoro konec. Zbývá  držet palce panu Švamberkovi, aby snímků získal a zachránil ještě víc. Aby pokračoval v práci, která přináší radost a uspokojení lidem na druhé straně zeměkoule. Aby tahle česká záchrana kousku korejské historie nezůstala u jediné (symbolicky tlusté) knížky fotografií.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama