Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Všední gordický uzlík

Holku bolí hlava, nechce pít, ve škole pořád nadávají, že děti nosí málo pití.

Zaujala mne konverzace kolem děcek, co nechtějí to nebo tamto. Skládalo se mi to jako střípky, i když v malé společnosti zrovna souběžně běžela debata o více tématech.  Začala jsem se ptát a vida, vysvitla jistá pitomost reality.

Pěkně od začátku. Děti jsou ve škole několik hodin, to všichni víme. Měly by se tam mimo učení zvládnout najíst, napít, odskočit si na záchod, stát se součástí malé třídní i větší školní komunity. K čemuž slouží z velké části přestávky.

Přestávka je od slova přestat, což znamená přepnout mozek jinam, oddychnout si. Anebo pro  lajdáky narychlo načmárat, co člověk doma zapomněl udělat. Což je dnes těžko zvládnutelné, protože přestávky jsou místo našich dávných deseti-patnáctiminutových a dvou velkých dvacetiminutových ořezané na pět minut a jednu dlouhou. Zdalipak končívají učitelé přesně? Za nás se pár učitelových slov navíc a dvě tři minuty přetažení snést daly, ale dnes? Několikrát jsem tu a tam zaslechla, že učitel vykládal, i když už se muselo jinam.

Reklama

Co tedy dnes o přestávce děti dělají? Sklidí z jedné hodiny, vytáhnou učení na druhou. Leckdy nestihnou odběhnout na záchod, což jen z tohoto výčtu jasně vyplývá. Jenže oni se často, jak jsem už řekla,  ještě přesunují do dalších učeben a kabinetů.  Kdo by v tu chvíli pomyslel na nějakou litrovou lahev s pitím? Nanejvýš jako na blbou zátěž, jako kdyby nebylo dost knížek. Že upitím tíha ubyde, na to není čas ani pomyslet.

Svačinu, tu prý děti nějak zvládnou sníst, ostatně na to někdy učitelé dohlédnou, aby hezky seděly a jedly.  Jenže co se říká o jídle bez pořádného pití? Hlad je převlečená žízeň. Dítě nám dobře jí a ještě lépe jí a pěkně tloustne, ale pití odmítá. Není tu podobný mechanismus jako u dospělých a starých, že když se jí, tak mizí pocit žízně? Že pocit žízně se vykašle na to, aby se vůbec spouštěl, když ho člověk stejně neuspokojí?

Na rodičovském sdružení slýchá ta konkrétní maminka (a další jí přizvukuje), že je učitelé pořád nabádají až plísní, aby děti s sebou nosily dost pití, žádnou colu, ale cosi kvalitního. V družině se na dítě vybírá 30 korun měsíčně, aby bylo zač kupovat šťávu do vody, kterou tam skutečně dětem nabízejí. (Opravdu to dítě spotřebuje? Nesladí jim to moc? Maminky vrtí hlavou – a já taky). Konkrétní maminka tedy dítěti dává lahev litrovou, s různými druhy čaje, ředěným džusem, podle přání dcerky. Po příchodu z práce láhev kontroluje – a stává se, že dítě honem letí k batohu, třeba v sedm večer, a honem cestou „na kontrolu“ plnými doušky pije z dosud nenačaté láhve. A doma mezitím? Někdy si s tatínkem dají kafíčko (on) a čokoládu (ona). Jinak nic, nemá žízeň, případně prý až někdy za chvilku… Zato prášeček na bolest hlavy, to by chtěla hned a durdí se, když maminka přinese hrnek čaje. To přece není lék, co by pomohl jako v reklamě! Zhasnul to světýlko, co bliká na hlavě…

Byla jsem to já, kdo se ptal na dobu přestávky. Vím, že už moje děti ji měly dost okrájenou. Jenže já je naučila přilítnout domů z řádění a udělat si čaj, zapíjet jídlo i čistou vodou, na stole máme sklenky, aby si kdokoliv kdykoliv, jak na ně padne oko, vodu nalil a napil se. Pokud měly děti pocit žízně, bylo pro ně normální se napít.

Naproti tomu jsem se setkala s několika o něco mladšími ženami, které pití považovaly za věc zbytečnou, protože by v práci pořád chodily na záchod a to nejde. Měly a dodnes mají povolené jen nějaké určené pauzy, nemůžou od pásu, pokladny, lepení a vůbec odběhnout kdykoliv a kamkoliv. Dokonce mi prodavačka, vyučená těsně po revoluci, vyprávěla, že je mistrové odborného výcviku přímo učily omezovat pití a vydržet za pultem co nejdéle.

Jak s tímhle „arzenálem“, všemi těmi přenášenými zkušenostmi, necitlivostí k dětským potřebám, sjednat nápravu?  To by byl takový problém uprostřed hodiny zavelet k napití a poté zase k zašroubování lahviček? Dětem jde o zdraví, o zítřejší kameny v ledvinách, o budoucí kruté bolesti při kolikách, o záněty močových cest.

Jde jim navíc také o jejich dušičky. Plíživě se totiž vytrácí schopnost vzájemné komunikace už mezi dětmi. Jak se tak někam přichomejtnu, bylo mi nedávno umožněno vyslechnout debatu  prof. Tomeše s kolegy o tom, jak se puberťáci nějak neumějí bavit tváří v tvář. Upozornil jej na to nějaký pražský vzdělaný rodič s tím, že na facebooku a twitteru si řeknou děcka kde co, ale v reálné komunikaci se nedokážou dost dobře vyjádřit. Radši se vzájemně odkážou na FB za chvíli. Prý by to jistě stálo za výzkum a ověření, nebyla to jediná ani první vlaštovka.

Jen si vzpomeňme, co jsme všechno my zvládli o přestávkách! Divoké honičky, konzultace nad milostnými psaníčky, probrání kdo kdy a kde a s kým, plány na odpoledne, spiklenecké boje holek proti klukům, rošťárny a nachytávky. Od těch zhruba dvanácti roků do konce základky se parta třídy tmelila tak dobře, že se základky setkávají i po pětačtyřiceti letech! Pardon, teď mi jedna paní ukazovala fotky po šedesáti. Spolužáci prořídli, pár přišlo o berlích, ale i když je život rozprášil po republice, po pěti až deseti letech se  scházeli pořád. O víceletém gymplu ani nemluvím, to bývaly hodně pevné vztahy! Kolik se scházívá bývalých spolužáků porevolučních?

Jak obyčejná věc, pití. Základní potřeba, ale vtisknutá do reálných souvislostí najednou znamená mnohem víc. Nakonec souvisí i s tím, zda naše děti dokážou žít s lidmi kolem sebe nebo jen vedle nich.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama