Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Vichrno

Za okny máme pěkně větrno, do domu táhne skulinami, o kterých jsme neměli tušení. Začal podzim a dává o sobě pořádně vědět. Hodně mi připomíná barevný život kolem nás, včetně očekávání a představ, které pořádná fujavice lehce otočí naruby.

Možná by bylo dobré, kdyby odvála také nánosy líbivých pozlátek, která se nakupila jako barevné listí na zmoklé zemi. Týká se to snad všech oblastí života kolem nás. Od očekávaných voleb až po vybíjení osobních strastí v agresívních poznámkách na jakékoliv téma.  Protipólem jsou stará moudra o tom, že lid chce být klamán, leckdo nechce vyjít ze stínu a radši se schovává za záda jiných. S tím, že přijme za nějaké to pohodlí i detaily, které se mu příliš nezamlouvají, ale celkově to prý ujde.

Mám v poslední době  náladu, odpovídající posmutnělému jevu padajícího listí. Setkávám se s mnoha lidmi, kteří se podíleli na malých dějinách oblasti a hlavně v posledních letech se doslova vrhli na to, co mohli spojit, dělat jinak, vytáhnout na světlo minulost, strkanou do šuplíků.  Nemusela být zamykaná, stačilo ji zavřít a nikdo si netroufl víc, než nahlédnout. Pokud ho vůbec podobná příležitost napadla.

Podávali ruce, stavěli základy toho, jak by chtěli vidět zítřek. Pohnuli lhostejností, ukazovali mladým, že leccos má smysl, že mají hledat kořeny, že odvaha a osobní statečnost  neznamenají hloupě vystrkovat hlavu, aby se dala srážet.

Jsou tady mezi námi, již leckdy dýchaviční, s bolavými klouby, na prahu pochybností o smyslu všeho, čemu věnovali svůj čas. Pamatují mnohé a někdy s trpkostí sledují pomalost Božích mlýnů, vytrvalost škodičů, kteří se jako to listí neodpoutali a drží se větví, vichr nevichr.

Je mi ctí potkávat osobnosti, k nimž mne dosud život blíž nepouštěl a přitom se ve mně něco svírá, jako když se nádherné barvy podzimu proměňují do zániku a tlení den po dni, hodinu po hodině. Ale víte co? Na rozdíl od mnoha jiných jsou tito lidé nejspíš jako listy ořešáku. Voní, nažkoutnou, ale trvají. Stárnutí je nevratné, ale listí ořešáku ještě na jaře drží pohromadě, i když je zhnědlé. Má s našimi osobnostmi společného ještě víc, protože listí ořešáku má výrazné účinky protizánětlivé, čistící.

Vichr teď přece jenom rozehnal mraky, stromy dál spokojeně žloutnou a červenají, pronikají do různých druhů zeleně. Život je barevný právě tak, včetně zanikání. Jenomže si málokdy připouštíme, že při odcházení Těch málo nápadných a skromných lidí „drobné práce“ potřebujeme cosi převzít, pokračovat, následovat. Dokud máme co a koho.

Je podzim. V krušném předjaří a po prudkém kolísání projevů počasí v letošním  roce nás mnozí známí nebo jen povědomí lidé opouštěli. Mnohdy náhle, nečekaně – jenže s dalšími poryvy pomyslného vichru nás ještě mnozí právě nyní opět opouštět budou. Dušičkový čas je tím pověstný. S některými z nich jsem si mohla podat ruku, jiným z povzdálí vyjádřit uznání.

Co víc? Co já a co jiní? Snad jsou to správné otázky, ale měly by následovat odpovědi, z odpovědí by se měly vylíhnout  alespoň malé události, setkání, malé nebo větší radosti a potěšení. Je dobré je tady mít, ale ještě lepší by bylo ukázat jim, že vidíme, co a jak změnili. Dokud s námi ještě jsou.

Také se kolem sebe rozhlížíte? Víte o nich?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama