Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Vězněm svého domu

Potkávám lidi a tím se rozšiřuje mé povědomí o důsledcích víry ve vlastní věčné možnosti. Nebo o splněném snu o majetku, nezávislosti, touze po jistotě. Například mít vlastní byt, dům, zůstat až do konce života tam, kde jsem doma. Včetně širokého okolí, místní komunity.

Už několik let se k veřejnosti dostávají doporučení, aby lidé nejpozději kolem padesátky koukali po místě, kde budou moci dožít jako co nejdéle samostatní. Ano, už se staví i bezbariérové komplexy, jak je známe  ze západních zemí. Pro většinu ale nejsou dosažitelné. Pokud přijde nějaký pohybový malér, náhle zjišťujeme, že nelze jen tak vyjít na ulici.

Setkávám se s lidmi, kteří v nižších panelácích prožili celý život, vychovali děti, usadili se natrvalo zakoupením bytu a leccos vylepšili. Sousedy by neměnili, dokážou si pomáhat. Jenže dům nemá výtah. Stačí málo a schodiště se stává překážkou pro obyvatele jakéhokoliv podlaží. Byty tu totiž nejsou ani skutečně přízemní, neboť dole bývají „sklepy“, prádelny, sušárny.  Potkávám lidi ve vyšperkovaných vilkách a rodinných domečcích, kam vedou žulové schody, dva, tři i víc, dokonce ani cesta k vrátkům není rovná, nějaký ten stupínek se najde. (Vlastně k nim patří i můj vlastní dům, zahájila jsem už jednání o snížení počtu bariér.)

Vídám často lidi, kteří se dostanou mimo dům plazením a šplháním za pomoci zábradlí, jsou podepíráni, strkáni, taženi, vlečeni a vynášeni dolů a zase nahoru. Stačí tři schody bez zábradlí a dotyčný skončí svou pouť před prahem nebo nad ním. Kdo jim pomáhá? Velmi často ženy. Manželky, dcery, sestry, družky. Někdy lékař napíše sanitu, jindy se k doktorovi prostě musí a dokonce jsou tak laskaví tahači (tahačky), že nutí dotyčné potřebné k pohybu mimo dům, protože se prostě mezi lidi musí.

Co když udřený tahač a poponášeč sám onemocní? To bývá chvíle, jak se říká, na modlení. Pokud se podaří alespoň načas dostat do LDN, je problém s pohybem krátkodobě vyřešený. Opečovávaný člověk se potom rád vrací domů a navíc si svého pečujícího o něco víc považuje. Návrat zakládá důvěru v návraty další a ubyde trochu stresu, strachu a depresí z „odložení“.

Ovšem, nějaké schodiště pomůže zvládnout plošina, schodolezy, pojízdná sedačka. Jenže k tomu vždy potřebujete další osobu. Někdo manipuluje, spouští, přesazuje… Ceny se pohybují kolem statisíců, i když přispěje stát. Pomůcka musí být využívaná, jinak chce stát peníze zpátky.

Týká se tento problém jenom starých lidí nebo těžce postižených? Kdepak. Stačí úraz, záchvat artritidy nebo dny, cévní problémy nohou, otoky – a bolestí se skoro nehnete. Jenže někdy se ven z bytu musí. Co s tím? Vidím kolem sebe spousty nešťastných vězňů, co by už byt i vyměnili, prodali, šli do podnájmu, jen aby jim ze života ubyly schody. Jenže takové byty nejsou. Tam, kde byste třeba v paneláku podobný přízemní byt našli, případně ve staré zástavbě, nastupují obavy ze snadného vykradení.

Jakmile se nemůžete pohybovat tak snadno, jako dřív, najednou se svět změní ve výčet překážek a nedostatků. Najdete každých pár kroků lavičku nebo zábradlí? Zvednete se vůbec z takové lavičky, hluboké a bez opěrky? Ba ani mnohé obchody se bez stupínků neobejdou.  V supermarketech je rovná podlaha super, dokud nezjistíte, že by bylo dobré se nejen o vozík opírat (což spousta lidí oceňuje), ale také ho moci zabrzdit. Třeba kvůli spoustě natahaného sněhu nebo vody zvenčí. Dlaždice klouzají ostošest. Jak nastoupit do autobusu, vlaku? Důvěrně vám prozradím, že nasednout do mnoha typů automobilů je pro člověka s nemocnou kyčlí nebo kolenem také vyšší dívčí nebo obtížně splnitelné přání. A co třeba v bytě, vysoké vaničky sprchových koutů? Pro máchání prádla jistě přijatelná náhrada vany. Ale pro lidi, co potřebují pomoc? O samotné vaně nemluvím, uvízlých (a zdravých!) lidí je stále dost a dost.

Mám v souvislosti s překážkami malý tip na ukrácení dlouhé chvíle: pokud si představíte, že nezvládnete ani jediný stupeň vyšší deseti cm, do kolika objektů ve své ulici byste se bez problémů dostali? (Pokud je svažitá, pravděpodobně ani do jednoho.) Představte si třeba měsíc omezené hybnosti a třeba jen s dovozem obědů. Přežili byste? Jak?

V té spoustě výhrad každodenních překážek jsem přece jenom objevila jedno plus. Snad jediný zdejší člověk s potížemi (hlavně ssebou tahá na vozíku kyslík) měl štěstí. Nedávno se upravoval jeho panelák a když onemocněl, má vyhráno. Jedněmi dveřmi do domu vstupuje, druhými vychází, sjede výtahem vždy do jiného podlaží.

Proč o tom píšu? Z jednoduchého důvodu. Každý jeden z nás chce být doma tam, kde je mu dobře. Do toho spadá i pocit bezpečí a málo omezených možností v mnoha ohledech. Je tedy na každém, aby se rozhlédl, přemýšlel, navrhoval a vymýšlel, co s tím. Děláme to pro sebe – i v případě, že podepřeme někoho, kdo se sotva vytáhne stupínek po stupínku do autobusu.

Přeji vám příjemné bezbariérové dny.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama