Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Tři kamarádky a sto šedesát roků poté

Jak jste si již mohli všimnout, když se u nás někdo snažil, začaly se dít věci. Někdy se na ně pozapomnělo, jindy práce pokračuje dodnes.

Na počátku příběhu českého řádu Šedých sester byly dvě sestry „rodné“, Marie a Anna Plaňanské. Jako by je ta křestní jména předurčovala k nějakému významnému poslání, co říkáte? Jistěže šlo o jména během staletí velice oblíbená, ale zůstaňme u jejich nomen-omen, která znamenají „milovaná Bohem“ (nejen kvůli Mariinu mateřství, hebrejský význam tu byl dřív) a křesťanská Anna vznikla z Hannah, tedy „milosti plná“.

V roce 1824 se jejich rodina přestěhovala z Kolína do Prahy, kde po smrti rodičů žily v dnešní Nerudově ulici. Živily se ručními pracemi. Spřátelily se s Františkou Grossmannovou, která se přistěhovala do Růžové ulice v Praze ke své tetě z České Lípy. Františka bylo také velmi oblíbené jméno a také je lze zařadit mezi jména osudová, protože první známý nositel jména František z Assisi byl hlasatelem chudoby a lásky k bližnímu. Jeho jméno je spíše přezdívka (malý Francouz), ale možná byl spíše malý Frank (svobodný muž). Takže i tohle jméno mohlo nasměrovat naši třetí dívku k její cestě. Aby toho nebylo málo, do dnešního názvu kongregace se právě tento František dostal také (Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka).

Jaké měly tři dívky, očividně nemajetné (sestry žily v podnájmu) ve své době vyhlídky? Buď se vdaly anebo se staly starými pannami. Tyhle tři přítelkyně si všímaly okolního života, a třebaže samy neměly peněz nazbyt, bylo pro ně samozřejmostí věnovat se lidem ještě chudším a především nemocným. Jistě je podporoval i jejich zpovědník, páter Havránek od Křižovníků. Jak víme již z příběhu lékaře MUDr. Veverky a vzniku Vincentina, byla to doba, kdy se lidé vůbec hodně začali rozhlížet kolem sebe a viděli potřebu pomáhat.

Naše tři přítelkyně se navzájem posilovaly ve víře, jak je jejich práce důležitá a nezbytná, přemýšlely o tom, kam je vede. Jednou z možností, jak se coby chudá svobodná žena v tehdejším světě mohly prosadit, byl řádový život. Doba byla tehdy dost rušná. Lidé hledali způsoby vlastního přístupu k víře, vlastního vyjádření svých postojů a zároveň se obraceli k dávným kořenům, ke vzorům z minulosti. Bývaly už dříve, během dávné historie v Čechách, laické ženy (například bekyně), starající se o potřebné. Což kněz a rádce těchto tří přítelkyň jistě věděl. Stejně jako o nesnázích, jaké hnutí bekyň svým duchovním zaměřením umělo vyvolat – ne všechno se církvi zamlouvalo.

V roce 1853 se tyto tři přítelkyně rozhodly založit duchovní spolek s cílem pomáhat nemocným, chudým a potřebným bez rozdílu náboženství, národnosti a sociálního postavení. Budiž, to byla celkem oblíbená činnost, ale tato trojice hodlala pracovat bez nároku na odměnu. Dnes bychom řekli, že provozovaly pečovatelskou službu. Jejich zpovědník jim v tom velice pomáhal (a jak předpokládám, usměrňoval, aby se zanícení ve víře nevymklo kontrole) a brzy se podařilo získat potřebná povolení od církve i státu. Nosily šedý plášť a lidé jim proto začali říkat „Šedé sestry“. Moc se jim to nezamlouvalo, chtěly být skromně nazývány „Chudými sestrami“. Lidem neporučíš, název „Šedé“ jim zůstal, i když časem vyměnily šedé roucho za černý hábit.

Jejich prvním společným domovem byl byt v sousedství Lužického semináře na Malé Straně; brzy však jejich potřebám nedostačoval, zvláště když se jejich společenství rozrůstalo o nové členky. První představenou  se stala Františka Johanna Grossmannová.

Páter Havránek, který byl vlastně skutečným (administrativním) zakladatelem Šedých sester, jim potom zajistil bydlení v prostorách bývalého konviktu, vlastněného už baronkou Thysebartovou. Kardinál František Schwarzenberk jistě hraběnku příznivě ovlivnil a pomohl. Do budovy bývalého jezuitského konviktu  se sestry nastěhovaly roku 1858. Jezuitský konvikt jako takový byl zrušen již Josefem II.

Tady si nejdříve sestry zřídily mateřinec, hlavní klášter kongregace. Nejen to. Mohly přikoupit a užívat postupně jak čtyři domy, přiléhající ke kostelu sv. Bartoloměje, tak zmíněný, tehdy hodně zdevastovaný chrám, který potřeboval opravy. Podařilo se však sehnat pomocí dobrodinců dostatek prostředků a Šedé sestry mohly kostel celkem brzy používat.  Vlastnily řadu domů až do rohu Konviktské, vilu na Zbraslavi, kde pečovaly o staré vdovy a malý zámeček v Pyšelích pro nemocné sestry.

Nastalo období velikého rozkvětu řádu: sester přibývalo a měly plné ruce práce. Nejen v domácím prostředí, ale brzo po celých Čechách a Moravě. Život v kongregaci pomohl naplnit život mnoha ženám. Poslání pomáhat druhému bylo velice úctyhodné, svobodné a osamělé ženy tu nebyly zbytečným přívažkem společnosti jako ty, které se nedokázaly včas a vhodně provdat. Je tedy  zvláštní, že se jejich řady stále rozšiřovaly?

V roce 1859 byly vysílány do válečné oblasti pečovat o raněné vojáky na Balkáně a v Itálii. Později, když sester přibývalo, přijaly výzvu ke službě v nemocnicích. Jak již víme z vyprávění o Vincentinu, v roce 1890 se staraly o jejich chudé a nemocné. Vedle sebe tu tehdy (mimo jiných) rostli dva důležití souputníci v pomoci potřebným. Ženy, které shodily společenská pouta, svazující je do tradiční rodinné ženské role (nebo jim vyčítající neschopnost a degradující je do rolí přítěže), a běžná společnost, lidumilné měšťanstvo, dámy a pánové z „lepší společnosti“, kteří neváhali osobně se zasadit o podporu chudých a nemocných ve svém okolí.

Právě tato doba, jak již víme, přála silným osobnostem a dokázala z mála vytvářet mnoho. Osvěta, zájem o zdravý životní styl, kontrast mezi bídou a životem středních a vyšších vrstev, to všechno podporovalo vznik moderního a uvědomělého způsobu pomoci – a nebojím se říci „sociální práce“. Poplatné tehdejším podmínkám, ale zároveň vytvářející podmínky pro budoucnost.

Šedé sestry ošetřovaly též raněné během první světové války. Po ní se v mírových letech první republiky zřetelněji rozšířily mimo Prahu. V Hradci Králové založily ošetřovatelskou školu a v Poděbradech otevřely lázeňský dům. Jsou sice vlastně katoličkami, ale víru svých klientů neřeší. Nastal nejvyšší čas na vysvětlení základních pojmů: Šedé sestry jsou trochu speciálním řádem, jak jsme si všimli. Kongregace je papežského práva, to znamená, že je přímo podřízena Svatému Otci. Mateřinec kongregace je místo, kde sídli generální představená s generální radou. Dostaly se do povědomí veřejnosti natolik, že si romantická tvorba pro ženy také vybrala svou „daň“.

Utrpení Šedé sestry z r. 1930 je jedním z posledních němých filmů, celkem kvalitní podle recenzí (proti tomu, co se dodávalo ze zahraničí). Hrál tu Jára Kohout, Čeněk Šlégl, Antonie Nedošínská. Patřil k filmům ne zcela červeno knihovním, protože hrdinka Hana povila nemanželské dítě, musela se ho vzdát a před utopením ji zachránily právě Šedé sestry, k nimž se přidala, aby jednou v nemocnici opatrovala právě svou těžce nemocnou dcerku a setkala se se svou láskou. Běžněji se příběhy věnovaly lásce panenské a nástrahám bez komplikací sexem. Ten patřil až do svatební noci. Mimo jiné se tedy na ději příběhu odráží maličký posun v hodnotách společnosti a hlavně veskrze kladný vztah ke kongregaci.

Získávala si svou činností takové uznání, že ani během druhé světové války nebyly Šedé sestry deportovány do Říše a dokonce směly přijímat nové členky. Pravda, Bartolomějská ulice byla zčásti zabrána německou armádou a gestapem, ale sestry pracovaly v nemocnicích a lazaretech dál. V květnových dnech roku 1945 byl objekt v Bartolomějské přeměněn na nemocnici, kam Pražané přinášeli raněné. Po skončení války přibylo mnoho nových sester, k 1. lednu 1950 čítala kongregace 390 Šedých sester.

Po válce jim byl majetek vrácen. Jak se domyslíte, neradovaly se z něj dlouho. Přišel komunismus, a protože laskavým čtenářům název Bartolomějské ulice není neznámý, jistě si domyslíte, co následovalo. Ano, po Šdých sestrách ovládla domy v této ulici Státní bezpečnost. Bylo tu vězení pro odpůrce režimu, kostel sv. Bartoloměje sloužil Ministerstvu vnitra jako skladiště. Soukromá ošetřovatelská škola v Hradci Králové byla znárodněna a sestry byly posílány do státních nemocnic. Jejich činnost byla velice potřebná a dlouho nezastupitelná (nemocnice v Plzni, Klatovech, Sušici, Praze, Havlíčkově Brodě, Humpolci, Kolíně, Benešově, Hradci Králové, …), protože sestry byly levné, dobře vyškolené a velmi pracovité.

Jenže už rostl civilní dorost a Šedé sestry bylo vhodné přesouvat mimo obzor společnosti. Byly tedy odvolávány z nemocnic a přesouvány do ústavů. Pro mentálně postižené, do domovů důchodců, léčeben dlouhodobě nemocných. Jenže pořád byly moc vidět a pořád to byly jeptišky.  V materiálech Šedých sester se nahořkle zmiňuje fakt, že práci jedné řeholnice musely zastat celkem čtyři zdravotní sestry, aby péče zůstala zachována. Svou roli jistě hrál zákoník práce, ale jak jsem v sedmdesátých letech již mohla osobně poznávat zdravotnictví, píle „civilistek“ nebyla vždy po zásluze ceněna a někdy sklouzávalo jejich pracovní vytížení k pěkné otročině. Proč tedy přepínat síly, kde to nebylo dvakrát nutné? Proč se snažit tam, kde mohla mít největší slovo sestra se školou práce a rudou knížkou členky KSČ? Ale neodbočujme.

V roce 1953 byly sestry přesunuty do Broumovského kláštera, kde již tři roky fungoval internační tábor pro řeholníky a řeholnice z různých řádů.  Část sester odešla do charitního domova Osek u Duchcova. Přesto jich několik ještě kolem roku 1960 pracovalo ve výše uvedených městech.

Rok 1971 je rokem vytipování Broumovského kláštera pro založení státního archívu a sestry musely pryč. Nejen to, musely si samy nějaké místo najít. Začala normalizace a jeptiškám opět nikdo nebyl nakloněn. Když si například našly Kájov u Českého Krumlova, pohořely. Kájov ležel ve vojenském pásmu a nebylo žádoucí, aby se tam stěhovaly politicky nevhodné osoby. Českobudějovický biskup Josef Hloucha nabídl Šedým sestrám přestěhování na Lomec nedaleko Vodňan. Bylo tam dost církevních pozemků na vybudování kláštera.

24. září sem přijely tři sestry. Hned viděly, kolik práce je čeká. Objekt ve stavu, v jakém byl, navíc bez kaple, nijak nevyhovoval a sestry musely zařídit značné stavební úpravy. Pokud se chtěly modlit, musely do kostela. Ráno tedy začalo modlitbami, potom se staraly o chod kláštera, vařily dělníkům, myly nádobí, nakupovaly potraviny, zařizovaly různé stěhování apod. Až v červnu 1972 sem přišly další dvě sestry, do roku 1973 dalších šest z rušících se domů. Až v létě 1974 nastalo definitivní stěhování z Broumova. Mateřinec kongregace byl ale zřízen v Oseku, do Lomce se stěhovaly sestry také z Kolína, Rudné u Nejdku, z Jánských Lázní – v pohraničí se práce sester hodila snad nejdéle.

Když byla v roce 1974 vysvěcena klášterní kaple, mohl tu začít „normální“ život, zasvěcený zbožnosti. Klášter se stal také charitním domovem pro řeholnice. Nastoupil zde civilní, pro tyto účely odborně vyškolený vedoucí. Napadá vás o této funkci leccos zvláštního? Zřejmě správně. V prvních letech se sestry nesměly ukázat na veřejných bohoslužbách v kostele v Lomci. Pouze sestra varhanice a sestra kostelnice, ovšem ty měly zakázáno promluvit s jakýmkoliv návštěvníkem. Zajistit mši a šupito presto domů. Lomec byl totiž stále vyhledávanějším poutním místem (a je dodneška).

Nejen to. V nedalekém Libějovickém zámku bylo výcvikové středisko pohraniční stráže. Po sestěhování Šedých sester do Lomce museli budoucí strážci hranic zapisovat čísla aut, která sem přijížděla a parkovala. Až po roce 1980 nastává uvolnění, sestry mohou od r. 1989 přijímat řeholní dorost. Dnes se starají o svůj „Lomeček“, zdejší kostel, spolu s farníky o duchovní život. Nezavírají se do kláštera – slouží nemocným například v hospici v Prachaticích.

Návrat majetku v Bartolomějské ale musel počkat až do doby, než ve střeše kostela, oholené od prejzové krytiny, vyrůstal strom. V roce 1995 byla již značně poškozena i stropní barokní freska. Přesto se během tří let mnohé podařilo: nahradit vyrabovaný a zničený mobiliář a celý kostel opravit. Byl znovu vysvěcený a slouží původnímu účelu.

Také pražské sestry se zapojují do péče ve zdravotnictví. Je jich dnes jen hrstka, od r. 2000 se vyškolené (studovaly např. i v Českých Budějovicích) vracejí i do Lomce, aby pečovaly o ty příliš staré a nemocné.

Dnes jsou tedy Šedé sestry zpět. Není jich mnoho, ale prvotní myšlenka pomoci potřebným trvá. Ty, které se vrátily do Bartolomějské, říkají, že se modlitbami snaží vymazat ze zdí budov zdejší dávné utrpení a křik mučených, všech lidí, co tu trpěli represemi minulého režimu. Zdi však mají dlouhou paměť, nevím, kolik modliteb budou ještě sestry potřebovat!

Na začátku bylo odhodlání tří mladých žen. Na jejich příkladu a práci vyrostlo dílo, které přetrvalo do dnešních dnů. Ať se minulý režim tvářil, jak chtěl, zavřít před ním oči nemohl. Nezavírejme je ani my. Možná se ušklíbnete nad představou řeholnic mezi bezvěrci a o tenhle příklad vy osobně nestojíte. Jenže to jste asi nečetli pozorně. Mohly se vydat ty tři chudé kamarádky va své době jinou cestou, pokud hodlaly prosadit svoje? Těžko.

Dnes máme každý z nás jiné možnosti osobního rozvoje a uplatnění, ale kdo se dokáže s takovou vervou ponořit do práce a vydat na cestu, ať slouží lidem kolem nás jakýmkoliv způsobem? O tomhle jsem hlavně chtěla vyprávět, na tohle se ptát.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama