Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

To dobré v nás

Potěšila mne  zpráva o dámě, která po těžkých ztrátách rozkvetla, omládla, žije spokojeně až šťastně. Vzápětí mi další paní stydlivě vysvětlovala, že ona by se o tatínka fakt starala naprosto samozřejmě, ale už i ten tatínek mluví o tom, že by bral  i nějakou dávku. Prý aby jí mohl přidat aspoň na ten benzín, když ona si nic nechce vzít. V prosinci jsem před přestaviteli města mluvila o tom, že bychom měli přemýšlet o veřejném uznání lidí, co se starají o své blízké, o pečujících. Je přitom jedno, zda jde o pečující děti, sourozence, partnery nebo rodiče.

Stálým a mne osobně těšícím faktem je, že se spousta lidí, vzdor obecně hlásaným zprávám, s odpovědností a láskou stará o své blízké. Bohužel jsou někdy sedření, jak říkám, až na kost. Často aby jedna dotyčným zaklepala a nějak mu zavrtala do hlavy, aby si konečně uvědomil, že když on je tím garantem péče, musí být ve stavu, kdy ji dokáže poskytovat. Ne tedy odkládat lékaře a léčení vlastních problémů, dokud člověk nepadne, ale myslet na to, že tím hlavním není člověk opečovávaný, ale ten, kdo táhne káru.

Pečující se stávají doslova oběťmi. Je přece naprosto samozřejmé, že se postará dcera, manželka, sestra, vnučka, neteř. Mají na to ženské buňky, víte? Máloco mne rozpálí doběla, jako takováhle blbost. Jenže pod tlakem obecného povědomí se spousta žen skloní a akceptuje svůj těžký „ženský“ úděl. A oddělají se, protože jaksi nikdo další nemá čas, nestíhá, vážně by fakt pomohl, s tím těžším fakt dej někdy vědět, jasně, že tě v tom nenecháme…

Houby s octem, pravím vám! Ono „někdy“ se velmi rychle  změní v „nikdy“ a  ženy mi s povzdechem vyprávějí, že když jsou jedinými v rodině, tak to je jistě samozřejmé. Kdepak! Znám oddané syny, kteří se dokážou o maminku postarat se vším všudy (třeba když holt nechtěla nikoho cizího, cizí tvář ve svém bytě).

Protože se na novoroční předsevzetí s chutí pokaždé vykašleme, apeluji až dnes na všechny dobré lidi, kteří v tom jsou nebo do pečování sklouznou, ať si dají předsevzetí bez časového omezení. Nebuďte, prosím, oběťmi! Mějte se v úctě a věnujte si pozornost. Jste pro nás nejen příkladem, lidmi, které skutečně obdivuji, ale máte i zodpovědnost.

Ano, vážení, ZODPOVĚDNOST. Pro lidi zcela neznámé můžete být příkladem toho, že radši ne. Tím, že si necháte nadávat nebo vás zbytek rodiny využívá bez jakéhokoli odlehčení, vnucuje vám vaši roli  (třeba i postavení toho, kdo není tak důležitý jako ostatní veličenstva a musí tudíž bez řečí zastat „podřadnou posluhu“ seniorovi), znehodnocujete vlastní dřinu i samotnou funkci pečování.

I když se člověk potýká s tou takzvaně nejhorší nečistotou a věcmi, obecně uznávanými za odporné, není to nic ponižujícího a pečující pro to nesmí být nikým a nikdy degradován. Není služkou ani sluhou, není tím hodným debílkem, který sňal hrůzné břemeno z ostatních. Na koho se to povedlo hodit. Je silnou, statečnou osobností, která je schopná čelit všem realitám života. Jsou to ti nejlepší z nás a budiž stydno všem, kdo tohle nedokážou vědět.

Znala jsem vnučku, která se jakžtakž zvládla vyučit, protože v rozpadajícím se domě od sedmnácti, kdy osiřela, pečovala o nepohyblivou babičku. Ani příspěvek na péči neměla, tehdy se několik žádostí dost záhadně ztrácelo. Bylo to divné období a holt má ten úřad smůlu, že vím rovnou o třech ztracených podáních ve stejném čase. Tím se teď zabývat nechci, v posledních letech už funguje všechno, jak má. Takže děvče rostlo, pracovalo, dojíždělo a mohlo se roztrhnout, aby babička měla všechno, včetně léků. bez jakékoliv podpory kohokoliv. V té díře, tedy na venkově, samozřejmě neexistovala pečovatelská služba a sousedi dojížděli do práce všichni, včetně směn. Hodně dlouho to táhla, ani kluka neměla, to už fakt nestíhala. A jak to bývá, její práce kolem babičky a domu byla tak samozřejmá, že babička nadšeně vyhlížela své děti a spořila pro ně kdejakou korunu, byvše tedy živená a léky zaopatřovaná vnučkou. Nikdo za celé roky nepomohl s údržbou domu. Navíc přesně podle pravidla, že čím víc kdo pomoc odflákne a čím černější svědomí má, tím víc kritizuje péči té oběti, na kterou všechno svalil.Přijeli, vynadali, politovali svou matku – a ztratili se v prachu cesty.

Pokud tedy někdo z domácnosti nebo služby odjíždí s pocitem, jak všechny postavil do latě, že si ani nevšimnou, že se půl roku neukázal, hluboce se mýlí. Profesionálové, pokud jde o prkotiny, postoj rychle odhalí (kritika nedostatku může být oprávněná, ale třeba skandalózně vykřičené zašpinění jasně odhalí předstíraný zájem návštěvy). Pečující doma, utopení ve starostech, jsou pouze zmatení, někdy naštvaní, lítostiví, zadupaní, pochybující sami o sobě. A o tom mluvím. Nebuďte oběťmi. Nenechte po sobě sadisticky dupat těmi, kdo tím zastírají vlastní neschopnost a zrovna je do lýtka kouslo svědomí nebo stud.

Vrátím se k vnučce. Byla jednou z prvních mladých žen, která se tak hrozně moc styděla za to, že uvažuje o péči v zařízení, že ji tam musel dotáhnout člověk, co ji miloval. On ji podpořil, když musela čelit několikahlavé sani příbuzných, co z ní dělali zrůdu, odkládající jejich milovanou matku kamsi. Opravdu dojatá jsem byla, když se objevovala rozkvétající, krásná, maminkovská a zářící štěstím. Babička zase měla kolem sebe spoustu vrstevníků a také ožila.

Příběh druhý mi odhalil své zuby docela nedávno. Statečná mladá žena, co se stará o nemocného tatínka a dědečka s babičkou, prožívá osobní krizi i starosti mámy s dospívajícím alergikem. Tak jsem ji měla celá léta před očima. Obdivovala jsem, kde bere sílu v tom čase, kdy měla ještě druhou práci, kdy se bála o životy svých drahých, kdy se mohla uštvat, jen aby stíhala všechno zásadně nutné. A stále vtipkuje, rozdává pohodu. Já o ná slyšela už před lety, mnohem dřív, než jsem ji znala osobně. Pokud kdy přišla bezradnost, byla kousek od zhroucení, měla jen málo uší, kterým by to nejhlubší trápení svěřila.

Ona je totiž její péče někdy obtížná a obtěžující z toho prostého důvodu, že ani není vlastní. Jistě, je nutné, aby lítala jako šuspajtl, ale podobně jako předchozí vnučka i tato dcera aby byla vděčná za každé slovo, které ocení její starostlivost, především u tatínka. Ten samozřejmě miluje své vlastní děti, o jejich starosti se zajímá. Na skutečně nejbližšího člověka se vykašle i v tom směru, že je mu lhostejné, kolik práce svým rozmarem přidělá. Dávat a ještě prosit? Ovšem, co prý zbývá. Kdo jiný by pomohl, že? On přece pomoc nutně potřebuje a statečné, dobré srdce ho v tom nenechá. Vždyť přece jen byly kdysi chvíle, kdy se všem žilo šťastně. Ta žena dnes s láskou splácí cosi, co ji skutečně léta hřeje, na čem staví svou vlastní schopnost partnerského soužití – ale co takto z povzdálí vnímám jako zatraceně nedoceněné druhou stranou.

Tím větší mám radost, když mohu pozorovat, jak tato neuvěřitelně pracovitá paní nastoupila cestu sama k sobě, začala dál profesně růst a proměňovat se v zářivou osobnost. Ona byla roky tak zaťáplá v povinnostech vůči druhým, že i určité osobnostní zrání poněkud drhlo. To se totiž běžně stává lidem, přetíženým kdysi v dětství nebo dospívání. Nároky na ni  celá desetiletí nepolevily. Patřila mezi ty, které řadím mezi těžší oběti pečovatelského „údělu“. Teď se mění, násobí moudrost, kterou si neuvědoměle po své cestě nasbírala, objevuje vlastní úctu k tomu, kým už dávno je.  Neznamená to, že by se na svou péči kdekoliv nebo o kohokoliv vykašlala, spíš si rovná vnitřně přihrbená záda a vidí dál.

Ačkoliv se v poslední době opět vyrojila různá sebemrskačská tvrzení o nějaké národní povaze, vidím spíš tohle důležité, byť pod povrchem. To dobré v nás, tu sílu, která pohne balvany jen proto, že pod nimi někdo uvízl. Ovšemže vidím i to, že se mnozí bojí, aby pod balvanem neuvízli taky. A pokud nejsou přímo osloveni, aby pomohli, honem se vyhnou. Jako když v lese Homolkovi zkoušeli piknik a když se ozvalo volání o pomoc, prchali spolu s ostatními pryč. Jen se taky nenamočit, nemuset zasahovat a řešit. To ovšem neodpovídá zatracovatelnému češství, nýbrž plošnému maloměšťáctví. Pokud si kdo touhle optikou prohlédne svou zkušenost, zbaví se aspoň trochu trpkosti vůči bližním a hrbení pod svou tíhou. Jsou vlastně normální…

Ono by tudíž leccos šlo změnit, jen najít cestičku. Nebýt obětí, ale získat spolupráci. Na jakékoliv úrovni. Ti, o které se staráme, totiž také potřebují víc rozumět tomu, co se kolem nich děje. Bojí se o své jistoty tak silně, že radši šikanují, zastrašují, přetěžují, jen aby nepadla myšlenka, že si od nich člověk uleví.

A přece je i hrozná nespokojená „babka“ (nebo „dědek“) , dost schopná vědět a porozumět, že jsou hranice a respektovat je. Cesta k jejich porozumění je různá, někdy je překážkou hodně strachu ze samoty, nuda, prázdnota i pachuť starých vlastních chyb. Věřím, že to lze v mnoha případech překonat, dost jsem jich viděla, ale někdy je už pro pečující náprava těžká, dokonce pozdní.

Proto vás všechny, kdo jste schopni dnes a zítra jít a znovu a opět vytrvale podávat jedno z nejúžasnějších svědectví lidskosti, zodpovědnosti, úctyplné a úctyhodné péče, prosím: vymaňte se z postavení těch, co holt musejí a basta. Nebuďte oběťmi. Buďte dál a stále víc zdrojem našeho obdivu a respektu k síle, kterou kolem sebe dokážete šířit. Věřte mi, že já osobně tuhle vaši sílu pociťuji a také se k ní obracím jako k léčivému prameni. Existuje dobro v nás a vy jste toho každodenním důkazem. Díky!

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama