Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Těžké vize

Mívám čas od času možnost přistrčit nos k nějakému dění a tříbit si názory v nahlížení do spektra různých názorů a postojů. Na internetu i živě.  Kolem vlny uprchlíků mi už dávno vadilo dost věcí. Lidsky i autorsky, protože mám pořád načatý druhý díl e-románu „Až sroste kámen“, kde jsem se chtěla pustit do tehdy (zdánlivě) málo reálných vizí o ohrožení islamistickou nadvládou. Kdo se odvážil a knihu si pořídil, ví, že oživlý Vlad III. má jednoznačně nehumánní názory na leccos a věří, že se vrátil kvůli ohrožení křesťanstva.

Přiznám se, že jsem se těm otázkám věnovala hodně, sledovala dění a sháněla informace. A strašně se mi do pokračování nechtělo, protože situace vypadala mnohem hůř, než před třemi roky, kdy jsem první část dopsala. Zasekl mne Charlie Hebdo, zasekla mne  vlna imigrantů a dost věcí z první ruky, které jsem získala.

To, jak se mizerně staví politici napříč mnoha zeměmi k rizikům, jak všichni v podstatě čekají, že to nějak samo vyhnije, to mi připadá neuvěřitelné. Před deseti lety do našeho soukromého života zasáhl muž, víceméně vládnoucí turecké menšině ve velkém  německém městě. Možná to byl muž úctyhodný, nicméně pověřoval různým vyřizováním českého svalnatce, údajně známého i jako distributora heroinu (zjistila si oběť, která byla první na ráně a odnesla záležitost až tragicky, byť nepostižitelně). Byla jsem v kauze i u soudu, kde český „kamarád“ a řidič onoho cizince dohlížel na průběh soudu (soudkyně byla posléze po konci kauzy za svůj výkon odvolána), utěšovala jsem kamarádku, která pečovala o umírajícího muže a za nocí jejich dům obcházel někdo od onoho dobráka a kopal do dveří a podobně. Pouhý nátlak, jen drobnosti, co nedokážete, ale stres a bezmoc dělají svoje. Jak je možné, že mohl tak hnusně škodit? Že mu a jeho společníků, leccos prošlo?! Inu, je lepší nedělat si iluze.

Měla jsem zprávy od lidí z Británie  a další z Německa, doneslo se mi něco i z okruhu lidí v pomáhajících profesích, udivovala mne benevolence i bezradnost v okolních společnostech, která doslova pěnila budoucím nebezpečím. Na to nemusím být politolog nebo jiný vědátor, prostě lidi mávnutím proutku nepředěláš a když můžou užívat výhod bez dalších snah…

Nadále říkám, že uprchlíkům před válkou je vhodné pomoci. Ženy, děti a staří lidé jsou nejohroženějšími každou tragédií. Od přírodních katastrof po válku. Jenže stále platí a není vyžadováno to, co je základem soužití: respekt k domě hostitele, vedle práv i povinnosti, protože když rovnost, tak rovnost. Jenže pomoc měla být mnohem včasnější, co nejblíže jejich domovům. A také dost zajištěná, aby se nerozplynula cestou.

Když řešíme cizince u nás, na straně jedné by si leckdo vzal uprchlíky domů, jiný má hysterický záchvat, jen o nich slyší. Do toho spadají pokřiky  vnímavých zastánců lidských práv. Tady je velmi zajímavá hra médií. Osobně pomáhám, kde můžu, jenže zároveň koukám na jisté meze. Ostatně hubou se toho odemele spoustu, mám radši praxi.

Pořád jsem se během posledních týdnů musela ptát: Porušili uprchlíci přechodem hranic bez pasu naše zákony? Ano. Vědělo se, že to přijde? Ano. Když ale byla ve zprávách vidět skupinka několika policistů, jak nastupuje do vlaku, aby vyvedla skupinu běženců zhruba o stejném počtu – a vydala se „dělat papíry“, tedy zjišťovat totožnost a podobně, naivně jsem se zeptala, kde je další skupina k dalšímu vlaku. No, prý byly na trati v těch velkých městech, kde zastavují rychlíky. Vždycky jedna. Nějakou hodinu jistě trvá, než se všechno zpracuje – a tak až poté asi mohli nastoupit znovu. Nějak jsem nezaregistropvala prohlášení o tom, že by došlo k významnému posílení týmů, že se na tom či onom nádraží střídá týmů víc a jsou ke každému vlaku. Je logické, že když z jednoho vagónu vytáhli běžence, do dalších se už nedostali.  Jenom jsem při podobných dotazech schytala nařčení, že bych tu chtěla policejní stát.

Jenže v situaci, kdy prosáknou zvěsti o mladících, co si cestou na policejní oddělení hryžou konečky prstů, jen aby jim nemohli sejmout otisky?! Asi věděli, proč. Má to hned jiný význam, když prý se jeden z atentátníků dostal do Paříže coby uprchlík (na falešný pas?) a jakousi podivnou náhodou bylo pár dalších lidí se zbraněmi zadrženo cestou z Německa. Pořád jsme jen slyšeli a četli, že se situace zvládá, že se nic posilovat nemusí. I v době, kdy mi Pražané vyprávěli, že policisté zřejmě všichni řeší imigranty a nějak zmizeli z ulic, tudíž se zároveň člověk cítí málo bezpečně. Přesněji zrovna moji známí měli pocit, že se krade nějak o moc víc a pomoci se nedovoláš.

Iděsem proběhla fotka  převážených běženců v autobuse, jak ukazují pouta. Zeptala jsem se zhrozené redaktorky, jak početný měli doprovod – kdysi mi totiž někdo říkal, že eskorta se má počtem vyrovnat nebo převýšit ty dotyčné. Na fotkách byl plný autobus  cizinců, policajta nevidět. Kolik jich v autobuse bylo? Anebo je to tak, že museli cizince převést, doprovod byl spíš symbolický, tudíž mladé, zoufalé muže v přesile aspoň trochu omezili? Neodpověděla mi, dotazy se nehodily k volání po lidských právech. Neměla se ta dáma obrátit také na špičky, které za rezort zodpovídají? Dopídit se vysvětlení? Zajisté nyní pláče nad zprávami a nechápe, kde se ta hrůza vzala.

Co ty popisky čísel na rukách? Podle mne v tu chvíli doslova geniální nouzové řešení řadovými policisty. Ovšem protože se taková situace už dávno měla čekat, proč vedení rezortu nesehnalo dopředu třeba takové pásky, co vám dají na nějaké akci? Vydrží několik dnů i umytí. Dovedete si představit, co by se u toho vlaku stalo, kdyby se několik dětí vzdálilo od matek a nevědělo se, čí jsou? Slyšeli jste někdy ženský pokřik v arabském světě?! Okamžitá vřava, řev,  vzplanuté vášně davu. Co by se kritizovalo potom?! Jistě, ozvali se Židé – ale protože jsou média kouzelníci, nepochybuji o tom, že věc byla světu interpretována dostatečně šťavnatě.

Zabrousím do vlastních řad – dokonce se v našem tisku objevila glosa člověka, který se zabývá sociální prací s imigranty, jak zoufalé jsou náhlé nároky a nulová možnost obstát. Nejsou lidi, nestíhalo se nic zmobilizovat, spousta lidí proto radši odjela s batohem pomáhat tam daleko – hasit požár dřív, než se vyčerpaní a zničení lidé dostanou k nám. Mnozí jsou pro nás nepředstavitelnými oběťmi, protože třeba žena má smůlu, musí poslouchat velitelskou autoritu a byť by se na moři sebevíc bála, prostě se musí modlit, aby se neutopila ona ani její děti. Mladí silní muži si leccos pro sebe urvou – na ostatní kašlou. Máma se ale musí postarat. Ano, i rukojmím a záštitou může být.

Krize s imigranty trvá již několik let. Války vyhánějí miliony lidí, teď se dozvídáme i o Sýrii, že tam dochází ke změnám klimatu a lidé se začali stěhovat z míst, kde se už nedočkají úrody. O Africe už vůbec nemluvím. Co to máme v Evropě za inteligenty, že na cokoliv z toho nebyli schopni být připraveni, kdyby něco? Základem pro fungování jsou přece krizové plány. Je lepší být připraven a nevyužít je, než teď brečet, že se něco děje. Turecko má v táborech nějaký ten milion uprchlíků, co jsou totálně zoufali, navíc se mydlí mezi sebou –  což není překvapivé, nýbrž naprosto odpovídá chování lidí na pokraji sil, zničených válkami, křivdami, ztrátami. Vždyť i před krizí se u nás vědělo, že se v azylu lidé z různých národů a koutů nesnesou, nenávidí se a šikanují. Teď se dozvídáme, že Turecko bylo celé roky tak hodné, že nějaký ten milion ještě nepustilo dál, ale dnes je už na pokraji sil. To se jako vůbec nikde  ve vládách a parlamentech netušilo, nevědělo?!

V Respektu byl skvělý článek o bezvýchodnosti francouzských muslimských ghet.  Zrovna Francie se objevovala v provokativních sdílených „zaručených“ informací o muslimském nebezpečí už nejméně od roku 2000. Věřím, že vzhledem k průsakům do filmů a podobně  tam o problémech skutečně věděli už dávno předtím – stejně jako v Německu. A nezvládali. Přehazovali si horké brambory od jednoho volebního období ke druhému a opět se čekalo, že to nějak dopadne. Věřím, že o tom výborně vypovídá kniha policistky řeckého původu, o níž se právě v těchto dnech hodně mluví.

Nevím, jak vy, ale cítím se bezmocná, vzteklá a hodně naštvaná. Dlouho, nárazově kvůli dalším a dalším zprávám. To všechno se mi nyní smíchalo se slzami po zprávách z Paříže. Předtím z Paříže, předtím z Londýna, předtím… Kolikrát už sakra?! Zase to skončí intelektuálním okecáváním a několika bububu akcemi? Ano, toho teroristu jsme sledovali, ale… Média nás pohnou k slzám vylíčením osudů obětí. Dobře se to prodává. Jistěže se některé nebo dokonce mnohé politické špičky jakoby vzepnou a budou pár dní vypadat rázně. Jakoby, nic víc. Ryba smrdí od hlavy a ani se neptejte, kde už jsme.

Vážně nevíte? Napovím. V díře, občas osvětlené rektoskopem.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama