Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Svou vlastní cestou

Potěšil, pobavil i ztrpknul mi článek o tom, že v Brně objevili Ameriku. Prostě budou chudé lidi z ubytoven přesídlovat mezi ostatní lidi. Úžasné. Léta jsme navzdory zkušeným a odborníkům (což není vždy totéž) vytvářeli ghetta, protože to bylo politicky výhodné. Odklidili jsme problém z centra pozornosti, zametli pod koberec. Jenže tam lidé žili dál a bobtnalo to, hnilo a dnes jsou ty podmínky neudržitelné. Když se objeví reportáž, zazní u obrazovek: Vždyť jsou tom normální lidi!

Teď tedy na základě analýz a asi skutečně nastudovaných informací statečný místní politik zvedá prapor rozumu a prosazuje normální věc, jakou je přesazení člověka ze dna beznaděje mezi lidi, co se perou jen s „normálními“ starostmi. Ono to není pouze podnětné pro dotyčné (hmatatelný odpich ode dna, dobrá adresa, přijetí  normálními sousedy a větší šance na práci), ale také prevence  lecčeho u těch nových okolních (je to člověk jako my, nejen proto, že má ruce, nohy, hlavu, ale proto, že do maléru může spadnout kde kdo a on se fakt snaží) a také naděje pro ony zbývající. Jeden, dva, tři z nás to dokázali, já určitě taky.

Jak prosté, milý Watsone. Jistěže se často v hlavě rozbliká výstražné světýlko, že třeba takové ty veselé romské velerodinky, co terorizují okolí a tradičně koukají z každé diskuze, můžou snadno hezkou naději na podporu nešťastníků zhatit. Jenže i s těmi se dá pracovat a pokud chtějí, dokážou se vtěsnat do mezí. A opustit ubytovnu je přece jenom dost důležitá věc. Zatraceně motivující. Málokdo chce zpátky na dno. Není nutné křiklavými případy strašit, spíš se zamyslet nad vyznačenými mezemi, které konečně budeme držet. Jak práva, tak povinnosti stejně a rovně, to je základní princip, na který se tu hodně kašlalo. Bylo to leckdy pohodlnější, protože se nepoužívaly nástroje, které byly, ale prostředky k jejich použití často chyběly. Nebo se udělalo symbolické gesto, čárka do nějakého hezkého programu. Odškrtnuto a konec. Na  vině mohlo být leccos, co nazýváme politikou, lakováním na růžovo, nezájmem a pohodlností.  Ba i hezké finance v tom byly.

Možná není tak pozdě pro skupiny lidí, pozdě pro jednotlivce bude určitě. Jsou stigmata, kterých se člověk jen tak snadno nezbaví, například když poznamenala jeho dětství. jenže dnešek může hodně hrotů obrousit pro ty další, zkrátka nikdy není úplně pozdě. Na straně druhé je leccos provázané a možná byl jistý přínos, velmi hořký, v tom, že jsme se ubezpečili, kam dosavadní cesty a zametání pod koberce vedly. Asi jako když nyní nadšeně a s nemalými investicemi křísíme ruiny, protože jsou to přece významné stavby, unikáty, památky. Přitom stačilo lhostejně dvacet roků nepřihlížet devastaci. všechno se vším souvisí, i ten vzmach krásy, která už neměla existovat, s tím dobrým, co klíčí a leckde se podobně už v malém daří.

Možná jsou tyto vlaštovky objektivního pohledu na problémy a rozumné řešení důkazem toho, že se tu a tam dokážeme oprostit od letitých dek, blbých nálad a nejistot. Že se posouváme dál a je v tom aspoň ždibíček onoho duchovního růstu jednotlivců i společenství.

Na poslední chvíli, než se uchytí hnědá a jako plíseň všechno pokryje. Že by v tom všem směřování, zvelebování a podpoře slabých našinců byl ještě nepopsatelný záchvěv pudu sebezáchovy člověčenství?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama