Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Svátek potištěného papíru

Svět knihy je už minulostí. Setkávali jsme se se čtenáři, lidmi psavými, toužícími sdělovat cosi světu nejen v elektronické podobě, s vynikajícími jedinci současného literárního světa všech směrů a stylů. Těch knih, Bože! Až mi bylo úzko. Hory knih nových, tuny časopisů z remitend, laciné knihy loňské a starší, zkrátka ležáky.

Bylo mi také smutno a teskno. I za ty chudinky nechtěné, svatokrádežně naházené do drátěných klecí, aby vypadaly esteticky i na dešti. Kohosi napadlo sebrat ležáky v antikvariátu a z drátěných klecí, jaké plné kamením běžně zpevňují svahy, po nacpání knihami sestavit stoly v infocentru. Budiž, vlastně zajímavý nápad.

Knihy v kleci – kolikrát už se jim tak v historii dělo? Zřejmě jsou dnes již zničeny jako mnohé jiné – v minulosti a dnes. Možná si oddechly, že ještě měly nějakou poslední funkci. Byly materiálem pro umělecký výraz. jaké štěstí! Vždyť například s knihovnami po příliš náročných knihomilech je potíž, protože náklaďáky, co jejich obsah odvážejí do sběrných dvorů, jsou drahé. Knihy dnes zbytečně zabírají místo. Kdo by to, proboha, ještě četl?

Souvisí to i se slavnou pyramidou vyřazených knih v Městské knihovně na Mariánském náměstí? Možná. Osobní perličkou mi je malé vítězství nad jejich odsouzením. Letos, týden po Světě knih, jsem totiž konečně sehnala jednu z oněch tam naskládaných „zbytečných“ nebo přebytečných knih- cihliček.

Před stánkem infocentra, kde ze stropu visely různé oběšené knihy, div se neplácaly o hlavy osazenstva, se tyčil první sloup. Dole byly knihy seskládané místo kamení, v horní kleci, jak jsem již popsala, umělecky naházené, lámané vahou dalších, s jakoby hravě rozevřenými vějíři listů. A protože pršelo, nad Prahou se hnaly bouřky,  bylo mi z jejich ničení ve jménu slávy knižního konzumu, moderní estetiky a současného umění hodně úzko.

Uvnitř hal bylo těch sloupů několik. Nepůsobily tak drásavě, ale připadaly mi jako odsouzenci v potupných klecích na tržišti nebo hradbách, kde bývali provinilci vystaveni potupě kolemjdoucích nebo čekali na smrt. Kolem vířilo a hlučelo tržiště současné a tyto sloupy stály po stranách, poblíž zdí. Chyběl na nich pouze nápis typu „Co jsme my, budete i vy“.

Poblíž jednoho z těch sloupů jsme mohli posedět a povídat. V knihovnách se konají různé akce a našinci se setkávají s názory čtenářů i jejich výhradami. Možná jsem tu našla odpověď na otázku, proč se mi mnozí žadatelé o posouzení textů více  neozývají. Mezi moje základní doporučení patří totiž teze, že čtení obohacuje slovní zásobu a také může naučit vypravěčským stylům. Představa čtení mnoha svazků špičkové literatury  zřejmě rychle odpuzuje. Možná podobně, jako prý překáží některým mladým lidem příliš bohatý jazyk v české fantastické literatuře. Studentka knihovnictví prý dokonce zkritizovala příběhy, kde je více, než jedna dějová linie. Ztrácí se kvůli tomu v textu. Já sice vidím jistý klad v tom, že již v prvním ročníku střední školy ví, že existují dějové linie, že je umí pojmenovat, ale osten se tím neulomil.

Byla jsem jako v Jiříkově vidění. Kolegyně mimo jiné popsala hravé cvičení na tvorbu krátkého příběhu. Jeden mladík jí vrátil lísteček se dvojicí „hamižný chlapec – marnivá dívka“ s tím, že nerozumí těm slovům. Obě přídavná jména pro něj byla neznámá, cizí. Možná v tom je ukryt velkých úspěch příběhů, které píšou dospívající pro ještě mladší. Jednoduchým jazykem, s jednoduchým dějem s oblíbenými, módními kulisami bez oněch divně nesrozumitelných slovíček.

Bavila jsem se historkami ještě doma. Do chvíle, než mi dvacetiletý mladík s uměleckými sklony svěřil velké nepochopení svého okolí: Když nějaké ženě řekně něžně „čubino“, dotyčná kouká divně. A on to myslí opravdu přátelsky vůči kamarádkám i kolegyním! Je to přece tak milé a přítulné!

Ptala jsem se, proč s nimi vlastně mluví jako se psy, potažmo s fenami. Nechápal. Vůbec netušil, že jde o odvozeninu od „čuby“ a také běžné jméno fenky. Přiznám se, že byl tak vyvedený z míry, že jsem si to později radši projela na internetu, jestli  slůvko nezakořenilo ještě jinak, než jak je znám. Kdepak, byl to nadále pouze omyl středoškoláka, co se mi poté upřímně přiznal, že ho knihy nebaví, on je pro akčnější umění…

Spojily se mi všechny dojmy z knižního Babylonu a života kolem, na mysli mi vytanuly další drobné lapálie se slůvky a pojmy nebo dojmy. Nakonec se mi zdá, že ony klecové sloupy byly geniálním varováním, vizí přicházející budoucnosti. Atrakce pro zářné zítřky, využitá zbytečnost.

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama