Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Roztomiloučký neposedo, pšššt!

Chlapeček běhal v chodbě mezi lidmi, nudil se, popotahoval maminku za sukni, za ruku, chvíli zkusil natahovat, potom dělal, že se někoho bojí...

Překvapuje mne, jak často potkávám maminky, které se prý dětem hodně věnují, leccos znají díky svým profesním zkušenostem, ale nakonec sedí jako pecky někde u doktora, před úřadem, švitoří v restauraci, u kafíčka, postávají  na kusu řeči a dítě- co? Musí čekat a vydržet.

Nevím, jak vy, ale napomínání nudícího se děcka, které prostě nemá, čím se zabavit, mi přijde dost hloupé. Ano, maminka občas opravdu cosi důležitého dělá nebo zařizuje a potřebuje na to klid. Jenže maminka, pokud si uvědomuje, že má na starosti dítě jako malou bytost s vlastními potřebami, by se měla v první řadě postarat o to, aby děcku jeho potřeby nějak umožnila zvládnout, naplnit. Pořád se setkávám s tím, že se dítě víc vnímá jako doplněk, tvor, který je na světě proto, aby byl „nastarosti“, místo pojetí dítěte jako určitého partnera.

Zní to divně?  Možná, ale dítě lze už od malička naučit určitému podílu na běhu našeho života. Od batolecích let.  Vždyť už dítě po roce věku je schopné pochopit, že je něco menšího, že je to „mimi“, na které jsme opatrní. Je s ním otrava, protože nechápe kouzlo krásného velikého auta nebo nány, takže je nesmysl mu slibovat bratříčka nebo sestřičku na hraní. Ochotně ale pomůže (už třeba v roce a půl) vytáhnout z bubnu pračky vypranou várku prádla nebo podat nějaký kousek při jeho věšení. Naprosto v pohodě se roční děcko vzdá ve prospěch mrněte velkého kočárku a má radost, že ono je tím velikým, co to nepotřebuje.

Reklama

Pokud máme nějaké radosti a starosti, proč z nich dítě vyjímat? Nemůže mít všechno jen proto, že to vidí v obchodě, nemůže  řádit jen tak, protože je holt malinkaté dítě, roztomilý šibálek a z toho titulu je každý povinen to snést. Nebo proto, že rodiče uvěřili v moderní volnou výchovu, aniž by chápali její obsah. Volná výchova přece není starat se jen o své a rozjívené dítě nějak přetrpět v tu „jeho“ blbou dobu, nýbrž ukázat mu meze a vést ho k vlastní zodpovědnosti a spolupráci s ostatními v rodině.

Zažila jsem vynervovanou mladou maminku, řvoucí na dvouletého klučíka, do čehož se přidával jeho mladší bráška. Dvě patra baráku z toho bývala slušně zahlcená. Včetně strnutí všech kolem, co s tím. Jako kdybych už viděla, že s máma děckem šmejkne a může nastat průser jak vrata. V takovém afektu už bylo zabitých dětí, jéje!. Sebrala jsem odvahu a zaklepala. Je fuk, co jsem zablábolila, dostala jsem co proto. Ale nastal klid. Potom mne maminka opatrně oslovila, víceméně o samotě, abych si na ni třeba nestěžovala a nepráskla ji. Promluvily jsme si o tom, že jsem tam fakt šla s tím, aby byla radši agresívnější na mne než na to svoje mrně, což ji samo o sobě asi docela dostalo. Ona opravdu své děti milovala, neměla ani nikoho jiného, jenže žila na hraně kde čeho.

Tehdy jsem jí vysvětlila i tu svou „partnerskou“ teorii. Nechápala, že by děcko mohlo rozumět dospělácké starosti. Na nervy jsem jí doporučila zpívat a cokoliv dělá, dětem říkat. Třeba, že půjdou k doktorovi a vezmou s sebou autíčko, aby se malému čekalo jednodušeji. Nebo že teď maminka udělá oběd a nakrájí mrkvičku a že tu může mrňous umýt (byť jen ošmrdlá) pod vodou. Za týden přiběhla, dojatá a rozplakala se mi, když líčila, jak jí bylo zle, mimčo spalo a ona staršímu chlapečkovi řekla, že potřebuje chvilku ležet, že ji bolí hlavička. A prcek si opravdu hrál, dokonce strčil bráchovi dudana, když se vrtěl, a potom, když máma otevřela oči, pohladil ji a starostlivě se zeptal: „Bolí?“

Potom jsem skoro brečela já, když jsem tak za půl roku náhodou zaslechla zpoza rohu, jak maminka vysvětluje prckovi, že teď brášku dají do kočárku a společně pojedou do města nakoupit. A když bude hodný, dostane ten sladký rohlík, co má rád. Tahle maminka už používala i to důležité zpívání dětem, takže si nějakého toho skákavého psa notili společně a bráška byl v postýlce klidný, protože je slyšel.

Proč vlastně vrčím, když mamina umí na děcko dělat jenom Pššt? Protože ani jedno z těch mrňat nemívá s sebou leporelo, autíčko, jakoukoliv blbůstku (ona se dá složit i blbá vlaštovka z letáku, jakých je všude spousta), mamina často zakysle dřepí a čučí. Kdyby jen prstohrátky zkusila, dítě se její chvilkové pozornosti nabaží a nebude takzvaně „votravovat“. Dítě totiž „nevotravuje“, ono je jen otravováno nezájmem svých dospělých. Chce získat pro sebe onu základní, životně důležitou věc: pozornost  mámy nebo táty. Kdo je potom vlastně nevychovaný?

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama