Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Pohled z okna

Dívám se denně na hřbitov.  Překrásně za ním vstává den, měsíc v úplňku kouzlí s holými korunami stromů, nejlepší dvojitá duha se klene právě u něj. Dívám se skrze stromy níž a odhaduji, kolik náhrobků ještě stojí. Teprve před několika dny se krávy přestěhovaly na jinou louku a hřbitov mi připadá hodně – inu, placatý.

Začnu od začátku. Přišli jsme na začátku devadesátých let a až po nějakém čase jsem se na hřbitůvek za silnicí šli podívat. To jsem již věděla od sousedů, že byl jen německý, ale že ještě v sedmdesátých letech byl oplocený a také zvonička tam bývala a jeden z tehdejších sousedů, který byl u myslivců, tam číhával na kance.

Také jsem se dozvěděla, že od té doby, co někdy v půli sedmdesátých let (možná dřív, možná později) púarta opilých mladíků porazila většinu náhrobků a občas nějaká další – nebo stejná – pokračovala, všechno nějak pustlo víc, neý kdy předtím. Přesto jsem ještě já zažila několik hrobů, jednou nebo dvakrát do roka navštívených s kytičkou, věncem a svíčkou.

Během let devadesátých zmizelo hodně leštěných kamenů a po roce  dva tisíce jsme měli mladého souseda, který se chlubil, jak to tam prolezl s hledačkou kovů. Také policisté se nás jednou ptali, zda jsme si nevšimli něčeho podezřelého. Ano, stávala tam nějaká auta, v noci byla vidět jejich světla, ale abychom lezli přes pole zjišťovat, co se tam děje, to by bylo čiré šílenství. Hodně se tu pytlačilo a čertví, koho bychom tu potkali – a kdo by třeba nechtěl, aby se o něm vědělo.

Ten hřbitůvek vznikl na začátku let dvacátých, snad kvůli zdejšímu nedostatku potravin a španělské chřipce. Byl tu i (snad symbolický) hrob kanonýra od Stalingradu, se žlutým reliéfem kanónu, ale ten je už dnes také otlučený. Snad si ho chtěl někdo sloupnout. Nevzpomínám si, že bych ještě viděla nějaký železný kříž, jen zrezlé kousky, čouhající z betonové patky. To už i celý plot zmizel někde ve sběru nebo se hodil kutilům. Nebyl to pouze zdejší jev, na bazaru v okresním městě jsem kdysi objevila křížky z plůtků, jaké bývají okolo hrobů, dotyčný jich nabízel asi pět, přes rez bíle natřených, že prý neví, k čemu byly, asi prý to měl někdo doma či co. Ze starých ozdob zbyly jen tu a tam poházené porcelánové střepy, jak i truchlící andělé komusi vadili.

Vždycky mi bylo těch poničených hrobů líto, styděla jsem se za všechny, kdo se mohli nastěhovat do jejich domovů a jen si libovali, jak pilní Němci byli, jak se o kraj a své domy starali, ale sami mnohdy jen užívali a nijak moc nezvelebovali, nepokračovali. A také jsem slýchala, jak mnozí litovali, co muselo být kvůli hranici odstřeleno, kolik statků se rozebralo cihlu po cihle a odvezlo vlaky na Slovensko.

S dětmi jsme několikrát na hřbitov zašli, některé náhrobky narovnali, znovu postavili, střepy z černého skla s nápisy v okolí hrobů opatrně sebrali a vložili na hromádce do hlav. Snad je jednou složíme, říkali jsme si. Dokonce i střepy z jednoho smetiště u lesa – to si zřejmě někdo odvezl šikovné kameny na stavby a nápisy vytloukl – jsme opatrně uložili na jednom místě do země, aby se jednou mohly vyzvednout. Doma jsem to mít nechtěla. Člověk míní, myslí, že se časy mění – a ono ani moc ne.

Okolní pole se stala pastvinami a krávy mezi stromy hledaly stín. Pochopitelně jim bylo jedno, o co zavadí, co rozbijí, kam šlápnou. Hřbitov byl tedy majitelům stáda k zlosti, protože se jim čtyřnohé maso zraňovalo. Ohradili ten kus země drátem, ale to pomohlo jen částečně. Tu a tam jsme zase něco postavili a zase se objevili nějací troubové, co s chutí rozmetali další staré kameny. Provokovaly tím, že stojí a odolávají zubu času? Prásk do posledních porcelánových obrázků!

Hodně tvrdou lekci jsem dostala kolem roku 2003, kdy jsem odstranila mech z jednoho bělostného hrobu, který byl neporušený, s betonovou deskou, se zlaceným nápisem na náhrobku. Patřil nějaké starší paní a já po nějaké době klidu měla pocit, že se mezi ty vykrádané a opovrhované hroby vrací jakási důstojnost a snad  milosrdné zapomenutí. Dokonce jsem si myslela, že  známky péče pomohou jako dříve zabrzdit další vandalství. Dokonce i kytičku jsem  tam dala. Netušila jsem ale, že právě proot, jak se kout hřbitova rozsvítil, zahlédne ho chamtivý debil. Za týden  byl náhrobek odvalený, deska vypáčená a odsunutá napůl mimo, lem hrobu rozlámaný. Okolní hroby byly prohledány také. Dobré čtyři roky jsem se tam nedokázala vrátit.

Deska je opět skoro na místě, náhrobek je alespoň opřený o strom, znovu a znovu stavěný – snad krávy, snad další hledači, kdo ví. Jeden mladý muž se pokoušel dostat hřbitov pod svou správu, klidně by ho i koupil a zrenovoval, ovšem nemohl, protože by musel mít spolek nebo církev. Tak mu to sdělili na úřadě, částečně překvapení, že nějaký takový hřbitov ještě existuje. Prý se tam dokonce někdo rozhodl zajet na kole, aby viděl, že tam ještě opravdu hroby existují… Myslím, že šlo o pána, co bydlel v údolí.

Letošek přinesl snahu jednoho z potomků zde pohřbené rodiny něco s tou hrůzou udělat. Na jaře si prý hřbitov pronajal, skutečně prořezal hodně náletů, dokonce na FB se o místě začalo mluvit, zvědavci z okolí tam chodili koukat. Poprosila jsem, ať už lidi nic nefotí na internet, neoživují a nemnoží informace, aby tu zase někdo nehledal poklady.  Možná nějaké překutávání bylo, ale to já už nepoznám. Přece jen však zmizelo několik plátů mechu a hodně spadlých větví.

Jedním z nejdéle navštěvovaných byl dětský hrob v řadě na jižním kraji hřbitova. Je to zvláštní, protože ty bývají nejdříve opuštěné. Hlavně maminky si pamatují, ostatní rychle zapomenou. S rodiči časem odchází na věčnost jakákoliv péče a vzpomínky. Dětské hrobečky jsou proto těmi nejsmutnějšími místy po celém světě. Vlastně právě toto pouto hřbitova se světem živých mne po léta ponoukalo pomoci  hřbitovu vzdorovat času.

K té řadě jsem se vrátila, něco jsme srovnali. Stačilo ještě trochu vyplít, otřít mech – a skutečně se tam do měsíce objevilo i několik kytiček. Než zase v létě přišly krávy. Sice vypásly i kopřivy a černý bez, včetně spodních haluzí stromů, ale opět shodily víc, než bylo předtím srovnáno. Sice prý se radnice nyní rozhodla na základě nějakého grantu zadat projekt na vytvoření památného místa, ale nějak na zázraky nevěřím. Bojím se dalšího prošmejdění zlatokopy. Jedno léto jsme s dětmi stále nacházeli jeden hrob znovu a znovu prohrabávaný, až hlína v něm byla sypká. Dokonce i sousedovu lopatu jsme tu našli pohozenou. Snad je to nějaký zákon přitažlivosti: Jak se něco na daném místě děje, budí to zvědavost a co kdyby ještě bylo, co odnést? Co tady ten přede mnou hledal? Proč je to místo ošetřené?

Dívám se z okna na zmoklou louku a možná by bylo dobré odvážit se v tom nečasu a zapálit nějakou svíčku. Jako obětinu těm, kdo se tu před námi prali s nevlídným kamenitým krajem a jako známku toho, že mají právo dál odpočívat důstojně a nerušeně. Ano, zároveň se bojím toho, co je tam po orkánu. Nebo po lidech.

Netuším, co kdo vyšpekuluje za památník, ale mívám i nedobré pocity z představy, jak si někdo bude klepat na rameno za vytvoření gesta, symbolu dost divného. Léta lhostejného přihlížení devastaci a najednou šaškárny kolem náhlého uvědomění? Snad to nebude provázet žádná další ostuda.

Přeji tomu místu, které zdravím pohledem den co den, aby mu o dalších Dušičkách bylo mnohem lépe, než letos.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama