Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Plánování – malování iluzí.

Za těch dávných časů jistot a "jistot" se dalo nalajnovat všechno možné. Třeba odchod do důchodu.  Potom přišla doba, kdy jsem byla moc ráda, že je hodně jistot jinak, i když jsem dřela jak mameluk a měla hluboko do kapsy. Nicméně, člověk už byl naučený plánovat, počítat.

Určitě si každý tu a tam představí nebo plánuje, co udělá teď a co potom.  Já si taktéž představovala. Po té čtyřicítce bylo jasné, že potřebují být dost silná, abych mohla pracovat a společně s manželem nechat děcka studovat. S prací to bylo v oblasti ošemetné, se zdravím ještě víc. No dobrá, budu dělat, nač jsou síly, řekla jsem si. Rozvrhla jsem svou budoucnost celkem jasně. Nejdřív rodina, s dospíváním děcek proměna zájmů až k tomu, aby se staly možnou rezervou, která něco vydělá. Potom v padesáti třech začne důchod, takže se rozšíří zahrada k soběstačnosti, snad zase začneme chovat králíky, za těch mnoho let možná už obměkčím manžela na slípky, určitě zvládnu i okrasnou zahrádku a všude spoustu kytek.

Chatrné zdraví jsem překlempírovala bez valných nároků na státní kasu jako OSVČ. On by mne stejně nikdo nezaměstnal s tím, že se po třech dnech pracovního výkonu plazím a klepu jako sulc. Prodělala jsem si svoje a zároveň přežila své předkyně, z nichž mnohé zhasly zrovna v tom věku. V pohodě jsme se přitom vystřídali s manželem, kdy byl hlavním živitelem on, já přispívala především úsporností rozpočtu se snahou dětem zajistit, co se dá. Třeba aby nebyly mezi spolužáky vysmívaní kvůli chudobě, aby mohly na nějaký ten kroužek a podobně.

Potom jsem našla práci tak úžasnou, že jsem se přímo tetelila blahem. Mí přátelé potvrzovali, že jsem se „našla“. Bylo tam pár stinných stránek, například závěrečný bossing se nedal nijak „vydejchat“, ale v dalším kole nezaměstnanosti jsem ochutnala rekvalifikační možnosti a našla v sobě dostatek drzosti na skutečné studium. Ta drzost se vyplatila, hned jsem se mohla vrátit do oboru. Výhoda nedostatku je v tom, že i podprůměrný plat je rázem pohádkový. Ač jsem to v době přijímacích zkoušek netušila, na spadnutí byl zákon o povinném vzdělání, které jsem takto začínala splňovat. Stala jsem se živitelskou jistotou, což mělo také svoje dopady na výdrž a zodpovědnost.

Reklama

Vlezla jsem do školy a rovnou přišla i změna, důchod v příjemných třiapadesáti  odskákal za divnou hranici šedesátky a něco.  Budiž, bylo mi jasné, že s tím, co právě dělám, by byla blbost zabalit to v předchozím možném čase. V tomhle se zkušenosti vyplatí a člověk opravdu může vyzrát jako víno.

Změnila jsem plánování do jiné roviny, protože se začaly objevovat úspěchy a nároky na čas i v té zájmové oblasti a také dětičky se vzděláváním a zapojením do života  finišovaly.  Takže nejdřív škola, zároveň trochu užívání si Prahy a přátel, kontakty, informace, shánění zajímavých podkladů, od těch padesáti  se toho rozvine víc. Po škole se vrhnu na zahradu, tohle pomáhá odreagovat, zvířata zatím ne, abych mohla trochu cestovat mimo barák. Manžel se taky nemůže často utrhnout a má svého ažaž. Potřebuju víc jezdit za mamkou a častěji vídat spoustu lidí, co mám ráda.

Po čtyřech letech jsem už zase klempírovala se zdravím, tentokrát kvůli nákladu práce, která se ukázala být hodně tvůrčí. Zkoumat nové možnosti práce s lidmi je prostě dobrodružství, ale rutina musí pokračovat a na škole existují zkoušky, písemné práce a třeba cizí jazyk, který se mi vypařoval z hlavy naprosto spolehlivě. V podstatě jsem neměla ty roky dovolenou, ono ani nebylo, kdy si ji brát, když jsem pořád byla ve škole a práce se musela zvládnout. Nečerpala jsem zákonné možnosti – a dnes vím, že to byla chyba.

Na jedné straně jsem školu končila orvaná jak borůvčí, na straně druhé pořád okouzlená možnostmi, které se otevíraly.  Práce s lidmi a pro lidi je fantastická v tom, kolik síly vám dokáže vracet v naprosto nečekaných okamžicích. Pokud můžete vidět do situace, mnohdy zachytíte koutkem oka  pootevřené dveře, které mohou vést  do nových komůrek. Do celých oblastí, ke spoustě možností, jaké třeba ještě ani nejsou úplně zmapované.

Kdo mne zná, ví, jak to dopadlo. Zase jsem si dala dárek k narozeninám, tentokrát ve formě přijímaček na UK. Další tři roky studia. Ono to bylo způsobeno i tím, že jsem se rozhlédla a ve spoustě dalších možností cenil zuby jeden požadavek: akademický titul. Já byla jen „DiS“. Snad ten stejný obor zvládnu, utěšovala jsem se, ale žádná sranda, nic zadarmo. Však už jsem o tom tady psala. Často jiné úhly pohledu a jiné požadavky.  Tentokrát mi škola zabrala dovolenou a nějaké to náhradní volno, takže jsem někdy před zkouškami koukla na učebnici a hrůzou mi až zuby cvakaly. Začala jsem se  také učit přednášet. Což je šoumenství, podpořené přípravou a trémou, nutností improvizovat.

A zase plány. Nemohla jsem se ani hnout z baráku, vysíleně jsem o víkendu lapala po dechu,  v pražských dnech vymetla školu, antíky, obchody, čtvrteční posezení U Kruhu s přáteli, rande s kamarádkou, obědy s dítky, jednou za rok Chotěboř na čtyři dny. Ale po škole si dám dovolenou a celý týden, nejmíň, na jeden zátah! A budu jezdit za mamkou a za všemi příbuznými a známými, co mám tak zanedbané. Rozšířím  ty skromné záhonky, co se zmenšují v trávě. Zvěřinec odložím až na ten důchod, vyskytnou-li se vnoučata, ale mrknu se po pokračování výcviku, který jsem při škole stihla.  A nesmím zanedbat ještě svou hobby stránku, která mi leckdy pomáhá přijít na jiné myšlenky.

Překročila jsem tu kdysi vysněnou dobu důchodu už o dva roky. Když se ohlížím, nelituju, že jsem byla osudem dokopaná splnit si sen o vysoké z dávných třicátnických časů. Poslední mámina slova byla o tom, jak je pyšná, že jsem to zvládla. Spolu jsme doufaly, že budu opravdu častěji přijíždět, když ona na cestování z toho či tamtoho důvodu rezignovala. Ta slova jsou  dnes hřejivým  světýlkem, co mne drží,  když se její odchod přivalil do časů různých nákladů, co táhnu na pomyslné káře.

Co dál, ptám se, stále ještě ovlivněná připomenutím smrtelnosti. Jak dál?  V těch čtyřiceti jsem prostě bojovala o dny a týdny a byla vděčná za každý rok, který se otočil. Přežili jsme, přežila jsem. Teď bych chtěla mít i nějaké požadavky. Bylo by mi víc líto zmizet, když jsem od spousty problémů osvobozená a kolem se vrbí především práce, která potřebuje mne snad stejnou měrou, jako já potřebuju ji. Ovšem ono „bylo by mi líto“ ve smyslu smrti, která umí být v našem rodě i velice náhlá, je poněkud nesmysl. Lítost  přes krematorium nepřeleze.  Ani v umírání samotném se nakonec nehořekuje.

Plány, plány… Po několika letech jsem se podívala na důchodovou kalkulačku. Předčasný důchod by mohl být už za dva roky, plný za pět. Páááni! Když se ohlédnu, tak první přijímačky před osmi roky jsou jako včera. Je to za rohem, čas šíleně ubíhá.  Co bych vlastně v důchodu dělala, kdybych třeba za dva roky vypadla? Ovšem, pokračovala bych na volné noze, měla volnější ruce, stálý příjem by byl fantastickou jistotou, jeho výše nebo níže se nebojím.  Jenže… Sotva půl roku si zvykám na to, že nemám zkoušky, nedělám seminárky, nelítám do Prahy a zpátky na den dva, nemusím vstávat o půl třetí ráno a dojíždět domů v půl jedné, abych urvala celé tři hodiny spánku.

Čeká mne jiná, hodně veliká zkouška. V březnu si sice chci dopřát pracovní konferenci, ale potom zbytek týdne dovolenou a víkend. Celých pět dní volna v jednom tahu. Jsem na sebe vážně zvědavá. Musím se učit odpočívat. tedy nikoliv jen doma padnout a tupě zírat, ale užívat si odpočinek bez toho, aby se vztahoval k práci. Jakékoliv. Číst knížku, která je pouhou beletrií, rejpat se v půdě, sázet kytky. Konečně se dostat na některou zajímavou besedu v knihovně. Rozšířit nouzová uspokojení z toho, jak jsem prolítla několik obchodů a nakoupila na víkend o skutečná pohlazení duše a naplnění očí. Muzeum, výstava, galerie.

Pořád lidem doporučuji, aby se na důchod a stáří připravovali  už kolem padesáti. Aby si člověk zařídil pohodlné bydlení, našel místo v komunitě, srovnal rodinné vztahy, aspoň mírně sportoval. Sama mám zpoždění pěti let. Nejvyšší čas učit se zase cosi jiného, například víc pečovat o sebe, o nás oba. Pro nás oba – a třeba ještě pro další generaci, kdyby se mládež uhnízdila.

Ještě zhruba před rokem mne pod tíhou vyčerpání napadalo, že lidi kolem šedesátky by měli mít delší dovolenou, aby se dokázali dát dohromady a opravdu si odpočinout. Jenže až v těchto dnech mi došlo, že si to myslel člověk s jazykem na vestě. Od devadesátých let jsem dovolenou včetně týdenního pobytu mimo domov měla jen v jednom zaměstnání, které trvalo dva roky. I tu nezaměstnanost jsem si zpestřila péčí o malé dítě, které prošlo hodně drastickými zkušenostmi a odešlo od nás uzdravené v několika směrech.  Takže houbeles, žádné fňukání nad tím, že je něčeho málo, že by bylo vhodné přidávat! Té dovolené je mnohem víc, než jsem zvyklá. Čeká mne tedy veliké učení využívat, co už mám. Jsem na sebe vážně zvědavá….

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama