Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Odlehčení

Přesně tak, odlehčení. Valí se na nás tolik novinek a tváří se důležitě, fousatě nebo protestně, že si člověk potřebuje odskočit někam jinam. Pomyslně i fyzicky. Vám nabízím to prvé a popíšu, jak jsem si užila dva a půl dne v Praze. Byl to výlet velice krátký, nestihla jsem ani půlku toho, co bych ráda. Jenže jsem člověk pracující a musím své plány rozprostřít i v čase.

Na poslední chvíli jsem si mohla zajistit ubytování, volno a jízdenku, takže cesta byla naditá spokojeným očekáváním. Zahájila jsem pobyt účastí na prestižním setkání Právnického salonu, kde se přední odborníci zamýšleli nad vztahy práva a rovnosti. Již pouhý vstup do prostor Primátorské rezidence je pro mne svátkem. Původní nábytek, záclony i závěsy, krásné předměty ve skříních. Což teprve setkání s lidmi, které obdivuji!

To víte, že jsem se tu zapovídala a zaposlouchala a k bytu jsem dorazila až kolem jedenácté, ale další den byl celý jen pro mne, takže jsem cestovala po městě a plnila si oči všemi místy, která tu mám ráda.  Chce se mi napsat, že zlatým hřebem programu bylo to či ono, ale spíše mi s odstupem připadá, že jsem zakopávala o celou hromadu hřebíčků a hřebíků. Všechny jsou pro mne zlaté, ať je to setkání s přáteli, nakouknutí do antikvariátů a obchodů, večeře v dobré společnosti nebo kouzelný svět blešáku.

Je to výčet vyvážený, ať mi věříte nebo ne. Když jsem na takovéto cestě, miluji koukání, prohlížení, procházení a nerozhodí mne ani nohy, utrmácené z dlažby. Vhodně naznačují, že by bylo dobré si někde sednout na kafe nebo něco k snědku. Nebo koupit jiné boty.

Jakkoliv je ostatní program předvídatelný, stává se již cesta na Bleší trhy u Elektry dobrodružstvím. To jsem si sedla do metra a na každé stanici přistoupil Asiat. Mladý, vysoký, urostlý, zakaboněný. Kdyby byli ještě stejně oblečení, lekla bych se už  chyby v Matrixu, byli celkem tři, vstoupili stejnými dveřmi, ale hned se zamíchali do davu. Rozhlížela jsem se po lidech a příjemně se bavila rozdíly v oblečení a účesech.

Po přesednutí do autobusu jsem kamarádce poslala sms, že proti mně sedí dvojník našeho známého. Smála jsem se tomu, protože pravděpodobnost, že bych se s Plzeňákem setkala právě ve stejném autobuse, co jezdí po deseti minutách, bude dost mizivá. Byť bylo možné, že zrovínka tuhle sobotu v Praze a na blešáku bude. Prý se tam dostavuje každý měsíc. Vážně se mu podobal. Nekoukal vlevo ani vpravo, měl sluchátka, nos zabořený do kabátu a bez brýlí. Po výstupu jsem ovšem mohla poslat druhou zprávu – byl to on! Jen to letmé setkání, pozdravení, pobavení a víc nic, protože se před námi otevřel svět nabídek a lákadel. Burza, hurá!

Mezi prvním je nutné nakoupit odpustky pro psiska. Ať je doma kdokoliv, asi jsem pro ně hlavní zárukou plynulého zásobování či co. Hledají mne a pořád jim ta smečka není úplná, dokud nepřijdu. Jde také o jisté kazítko, v batohu totiž díky kostičkám, rypáčkům a jiným žužladlům něco je a tudíž ubývá prostoru pro další věcičky. No dobrá, krámy. Můžete mít cokoliv naplánováno, jakkoliv se cítit odolně a stejně je to marné. Sakra, pořadatelé přidali nějakou odbočku! Ukousli kus parkoviště a mám po plánech rychlého a skoro bezpečného průletu.

Abych to ujasnila vám i sobě, opakuji si mantru, že se především jen podívám, možná vezmu nějakou hračku, staré učebnice, zajímavou ukázku ruční práce. Za levno, samozřejmě, protože v extra dobrém stavu si můžu svědka času dokoupit přes inzeráty. Další mírou (nebo zarážkou?) nákupů je vyprázdnění kapes s hotovostí a naposledy také možnost shýbat se s plným batohem a z podřepu opět vstát. Hm, za poslední dva roky se mi fyzička hodně zlepšila, což skýtá námět na úvahu, nakolik je toto hledisko ještě odpovídající.

Nebudu předstírat, že jsem nějak úžasně obstála. Tedy pokud by se mnou probíral úlovky třeba manžel. Jako malá ukázka ruční práce by mu jistě připadala ta cícha se secesními motivy nehorázně veliká. Na co jsem také koupila tři šálošátky? No, chtěla jsem ty dva, jeden by byl za dvacet, tři za třicet… Jé, skleněné dózy s bonbóny, s těmi, co se u nás jedí! No, cínového indiána opravdu ještě nemám. A ty tři učebnice jsem usmlouvala, když byly navlhlé. Vydrovy besedy by mi snad nikdo nevyčetl, vždyť je to jen sešitek – jistě, pro úplnost a návaznost jsou tři, to dá rozum. Podobně sešit Rozkvětu nebo Jitra, časopis středoškoláků katolických jsem nejen neměla, ale ani páry o něm…

Bylo mi jasné, že se dost zapotím, než úlovky ze všech nákupů nacpu do kufírku a batohu. Čestně jsem odolala mnoha nádherným krabicím s dobrotami (stejně je nemůžu) a jen si tak snila, kolik by bylo pěkných zákusků na Vánoce. Ba i polskému máslu jsem odolala, na co se s tím tahat. Popovídala jsem si se známou paní, udělala radost pár lidem, že se zbavili propadáků a odtáhla kořist autobusem až domů. Nastaly poněkud frmolné dny, včetně příprav na svátky a další povinnosti, ke kterým jsem se uvázala, ale dlouhé večery omezují pobíhání mimo teplíčko a konečně se mohu těšit z důkladného pročítání nebo prohlížení. Nebo sprásknout ruce, cože jsem to všechno nahrabala.

Jen je mi líto, že už vyprchalo počáteční okouzlení a tahání metráků krámů krámovitých, protože minuly časy, kdy jsem stavěla své sbírečky z ničeho. Potřebovala jsem artefakty na různá témata a slídění po nich bylo úřasným dobrodružstvím. Teď spíše hledám detaily tu a drobečky tam, ale jedno zůstává jisté: blešáky mají zvláštní atmosféru, obsahují hromady příběhů a dobrodružného hledání pokladů. Užívám si je s chutí a ráda právě proto, že nikdy nevím, kdy bude možné příště. Podobné je to se všemi průlety Prahou, kdy se dostanu jen na dané místo a hned honem pryč. Chybí mi zastavení v běhu, návaznost na předešlé setkání s lidmi a místy.  Třeba dvanáctého to vypadá maximálně na antík ve Valentýnské. Ovšem setkání s lidmi, které obdivuji, završené malým rodinným posezením, to mi omezenost několika hodin výskytu v Praze bohatě vynahradí.

Snažím se užívat každou chvilku a chodím na svých výletech s očima dokořán. Stačí mi najít si chvilku na cestu tramvají. Rychlost metra také není všechno. Možná je to někomu málo nabito „velkou“ kulturou, ale mně stačí zvednout oči a koukat výš, na galerii všech stylů, na odkazy na historii, literaturu – i blbost lidskou, když si připomenu nějaké to kácení či odstraňování soch. V Celetné se mi připomenou študácké radosti i moje první zkoumání univerzitního terénu kdysi ve dvaceti, Václavák i Staromák vrší nové a nové vzpomínky a historky z natáčení. Co jen dá člověku – ženské nakukování do výloh paní Matragi! Praha je v tom odlehčení, odskoku z běžné reality zkrátka nedostižná. A co víc, tahle role jí v mém srdci náramně sluší.

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama