Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

O samotě

Býváme sami za různých okolností. Většinou právě tehdy, kdy se nám to vůbec nehodí. Vstoupíme do nové situace a co hůř, chce se po nás, abychom ji zvládli. A není živé duše, co by dokázala porozumět, pochopit, podržet nebo aspoň vyslechnout.

Potkávám lidi pečující i opečovávané. Přemýšlím o tom, co říkat, co dělat. Někdy je důležité i to podržení za ruku, pohlazení, přisednutí a konejšení. Naslouchám lidem, co by nejradši křičeli do světa, jak nesouhlasí s tím, co se jim stalo. Jak by se nejradši uklidili do křoví, někam zahrabali, chcípli v ústraní, jen aby je nikdo neviděl a aby neviděli sami sebe. Proč já?! Za co?!

Máme učeně popsány procesy, kterými procházíme, abychom zpracovali informace, které umí zdrtit. O nevratném stavu, o mizejících silách nebo ztrácejících se schopnostech smyslů, o blížícím se konci a ubývání nadějí. To je sice hezké znát, ale těžko lze někomu navrhnout, aby se nad tím zamyslel nebo že se tím čtením jeho současná bolest, strach a vzpoury utiší. Že je čas ohladí. Bývám svědkem vzteku a bezmoci, nadávání i tichého zoufání, aby přitom jeden neobtěžoval, protože to ostatní nemůžou pochopit a ještě by se trápili.

Vídám také ty, kdo jsou strašlivě unavení a přitom slyší, že bude líp, že mají bojovat – a ono už není dost dobře s čím a proč. Chtěli by mluvit o tom, jak je jim nedobře a čeho se bojí, ale ti okolo se bojí zřejmě ještě víc. Ano, vracím se také k tématu „Kapičky myrhy“.

Tohle téma nemůže zůstat jedinkrát zmíněné a potom provždy strčené do šuplete. Pro mne ožívá každým dnem. Lidí, kteří narážejí na balvany, které nejdou zdolat (nebo se jim nakulí do cesty ve chvíli, kdy si mysleli, že ten kopec trablů už zdolali), těch je dost a dost.  Podléhají pocitu, že začali obtěžovat, příliš zatěžovat ostatní svými potřebami, svými neřešitelnými problémy, a propadají pocitům marnosti. Vynesou nad sebou přísný soud, protože už nejsou tím, kým byli. Hlavou rodiny, silnou oporou, pracovitým udržovatelem domu. Dokážou se mučit svou náhlou zbytečností a také studem za to, že je opouštějí síly.

Jaké to asi je, když suverénní výkonná, takřka superžena ze dne na den už nenakrájí ani cibuli, ačkoliv zvládala veškerou domácnost i zaměstnání levou zadní? Když neotočí knoflíkem pračky a najednou všechno musí zvládnout muž? Když najednou, tak je tu naděje, že se snad něco vrátí. Jenže plynou měsíce a zázraky zůstaly v nedohlednu. Spíše se zatmívá a pokud je nějaká malá naděje, dotyčné výkonné superženě ani náhodou nestačí. Protože jí nevyřeší to, co považujeme za hlavní. Celkovou schopnost někdejší hospodyně a třeba také duše společenského, kulturního života v komunitě.  Je ale nutné chtít všechno zvládat jako dřív?

Co když nemoc někdy nabízí prostor také proto, abychom dostali zpátky část péče a tepla, takového toho bezpečí pod křídly, jaké jsme poskytovali právě my ostatním? Není přece nutné skřípat zuby, že záclony čtvrt roku nikdo nevypral a rozhodně se s nimi nebude škrobit a žehlit. Když nebudou mít ty přesně vypočítané varhánky a nikdo se nepořeže o naškrobené okraje, zboří se svět?! Copak se nedá klidně sedět nebo ležet a jenom sledovat, jak se činí někdo jiný, i když, pravda, tak dobře jako já to nikdo nezvládne? Nemohoucnost si můžeme alespoň krapítek osladit tím, že je to prováděno pro nás, pro náš klid a pocit, že to či ono být hotové v tu a tu dobu musí. S porozuměním a láskou, že by mamka bez té navyklé dokonalosti (byť bez šílejících detailů) nevydržela. Byl čas honičky, aby rodina měla první poslední a nastal čas učení se tomu, jak se rodina snaží zastat alespoň něco. Za všechny ty dříve zvládnuté rýmičky přijmout, že padla rýmička moje a tuplovaná k tomu.

Nejen ženy, nýbrž stejně tak muži, zvyklí dřít a pro domov zajistit kde co, od výdělku po fortelnou řemeslnou práci při přestavbách a kutění, špatně snášejí bezmoc. Nejen tu spojenou s věkem, nýbrž i v rámci těžké nemoci kdykoliv během let. Nedá se tu škatulkovat, leckterý jedinec ve své oblasti dokázal hodně a najednou – nic. Ani řešení, která vypadají polovičatě, nepřijme. Rozhodne se, že než by ustoupil ze svých nároků a podrobil se změněnému životu, to radši nic. Trpkne, noří se do vnitřního ticha,  pěstuje si je. Každý v takové krizi prožívá období vzpoury, v němž by nejradši dupal, aby si ten zatracený život lehnul k nohám jako pes.

Těší mne, kdykoliv se na hladině trpkosti a hněvu objeví kousek nadhledu a náhledu, přijetí stavu – a také špekulování, co zkoušet dál. Hledání možného. Chtěla bych umět lidem podávat ruku tam, kde jsou ještě v mlhách – protože si mohou odradit ty nejlepší pomocníky na své cestě. Ty, kteří je mají bezpodmínečně rádi, ale začínají bojovat s vlastní únavou a nevírou, že období vzteku v jejich milých pomine a opět se navzájem užijou.

Možná je to touha poněkud sobecká. Tam kde se všichni dohromady přemůžou, osmělí, otevřou se i se svými strachy a drží se za ruce, prosytí i vzduch úžasná síla. teplo, harmonie, láska – použijte jakákoliv podobná slova a nespletete se. Plakala bych nad nezvratným ortelem, ale cítím, že se ti lidé přesouvají kamsi jinam, do jiné dimenze, kterou slova neobsáhnou. Dokonce mi dávají sílu jít zase tam, kde ze všech koutů křičí ona vzpoura a bolest.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama