Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

O hodnotě nevyčíslitelné a samozřejmé.

Miluju vědecké výzkumy a objevy. Hned jsem si jistější ve zmapovaném a tím pádem bezpečnějším světě. Navíc si často procvičím krční svalstvo a horních končetin, potažmo některé svalstvo trupu. Když vrtím hlavou, přikyvuju nebo spínám ruce nad hlavou. Vědecké výzkumy jsou zdraví prospěšné. Nejlepší jsou záležitosti vztahové a rodinné. Doporučuji.

Těch vědeckých prací je přehršel, některé se objevují v okurkové sezóně a my se tím pádem dozvídáme, v jaké kde díře taky mají univerzitu, jiné jsou citované seriózněji a přitom nám odhalují neuvěřitelné věci – které tak nějak sami víme.

K dnešnímu zamyšlení mne navedla čtenářka, uvažující o hodnotě domácí práce. Vyznělo to, jakoby domácí práce, tedy zrovna ta kolem vaření, nebyla zmapovatelná, vyčíslitelná. Hned mne ponořila do dojmů a zážitků let minulých i nedávných. Ano, čtenářka nakopla velké a přitom skryté jádro pudla. Co máme doma, je pro nás samozřejmost. A co je samozřejmé, o tom extra nepřemýšlíme, nepovažujeme to za hodna ocenění, ale vyžadujeme „to své“ a moc se divíme, když se ona samozřejmost najednou nekoná.

Je to pravda prastará (ano, taktéž potvrzená  vědci, ale už dávno). Vztahují se k ní úsloví typu, že soused má lepší jablka ze stejného stromu, že cizí chleba chutná líp, než vlastní koláče a podobně. Domácí práce se stala právě takovou samozřejmou věcí, shazovanou už na počátku minulého století. Myslím tím veřejně nedoceněnou a shazovanou, protože předtím se v novinách a časopisech o tak triviálním tématu nikdo nebavil. Souviselo to vždy s postavením ženy (např. radši mít nevzdělané pitomouše, aby hlava rodiny požívala potřebné úcty a doma opravdu vládla). S její povinností hýčkat živitele rodiny, starat se o jeho blaho. Nesmějte se, ono to má kostnaté dlouhé prstíčky, natahjující se až ke dnešku.

Reklama

Jako nevěsta jsem byla poučena, že jsem to já, kdo muže udržuje v čistotě a slušně oblečeného. Joj, to tehdy byla vzrušená diskuze! Já jsem, pánové, opravdu velmi tvrdě hájila vaši schopnost samostatného myšlení, rovnoprávnosti a schopnosti stáhnout ze sebe unošené fusekle nebo prádlo. Dodnes vidím, jak se provdané kolegyně svíjely smíchy a jak často odbíhaly na záchod. Dodnes si pamatuju zatrnutí, když mi budoucí tchyně vysvětlovala, jak se mám o jejího chlapce dobře starat. Nebudu vás napínat, byl to již jedinec celkem samostatný, už se i o vlastní prádlo staral, ale je fakt, že třeba dobře rozšláplé boty  bylo nutné vyrvat, nedbat nářku  a zahodit.  Měla jsem štěstí.

S tím souvisí ohromující výsledek studie z nedávné doby o tom, jak blaze je lidem v manželství. Manželka totiž muže drží u huby a dohlíží i na jeho potřeby a omezení, když je nemocný, když se objeví cokoliv od žaludečních problémů po obezitu a srdíčko. To je volný překlad a shrnutí jejich závěrů. Ženáči se dožívají více let, než osamělci. Jsou také spokojenější a šťastnější.

Trvám už od těch bláhových dob nevěsty na tom, že vzájemný respekt, úcta, rovnost mezi životními partnery jsou základem toho, jak bude vztah fungovat.  Je v tom i ta slavná diplomacie, jak rovnováhu udržet, protože, marná sláva, třeba jako těhule nebo mamina jsem mohla mít náladičky, něco mi přišlo líto, zatímco manžel se dovlekl domů po úlovku nějakého mamuta. Dotáhl ho do jeskyně a odpadl, nehledě na potřeby mého klábosení a sdílení radostí nad vydatným kopáním v břiše nebo novinkami ze soudné lavice u baráku. Jenže od toho jsme dva, abychom se navzájem jak podpořili, tak zastřešili a zaskočili v různých rolích. Což mi připomíná…

Ehm, nebudu tu detailně rozebírat chlapskou verzi ochrany nábytku a věcí při výměně oken, muži nehledí na některé detaily a podle řemeslníků stačí jen metr prostoru od okna a vše je v pohodě.  Bylo to vlastně šetrné i ke mně, protože jsem byla pryč, nesoptila během práce, ale vyřádila jsem se až na kompletním úklidu od sutě a ušetřila kousavých poznámek nebo ječení mužstvo, hrdé na bleskovou výměnu ve dvaceti děrách do baráku. A všichni pomáhali, to ano. Spát mezi kouskama cihel  nebylo pohodlné. Navíc  už přece jenom ta mužská dieta (pivo, čínské polévky a nanukáče) byla krapet nudná.

Maminčí záležitosti nejsou prostě jen povinnou a samozřejmou ženskou prací. Mají svůj význam, mají svou cenu. I když si ji část rodiny uvědomí jen při výpadku. Jako pomůcka může sloužit srovnání s cenou služby. Tam je výhoda většího množství opracovávaného materiálu   najednou ( u jídla, prádla, ale i technika při úklidu) doplněná režií, zahrnující plat. Tohle si musíme uvědomit i v případě, že dotyčná osoba, ať muž nebo žena, zrovna do domácnosti nepřispívá finančně -nebo jen zčásti.  Pokud někdo hodlá vyčíslit, že on přece domů nese desetitisíce, zatímco ten druhý se fláká doma, měl by do toho začlenit nakonec i pomyslnou hodnotu prostředí, do kterého se vrací. Včetně pohody, která ho vítá. Vždycky je cennější, než od placené společnice, i kdyby to byla špičková gejša, cvičená na rozmazlení muže. Je to tedy i v případě špičkových manažerů něco za něco, tuplem tedy  v běžných vztazích, které se potácejí v  omezených financích.

Hezky se mi to říká a zároveň jasně cítím, jak si připadá leckterý čtenář divně, něco mu tu vadí, jako kdybych ho snad osočovala z buranství, zatímco se chová normálně, myslí to upřímně a tak dále. Tohle vám všem věřím. Proč? Protože jsem dost pozorně během let koukala kolem sebe, pozorovala páníčky i semetriky, doslova blbosti a tragédie, vzniklé z nedorozumění a nevysvětlení – nebo podsunutými jedy nějakým Jagem v hospodě či mrchou „kamarádkou“ či kolegyní. K tomu připočtěme pohled zdola, od dětí, které přejaly způsoby života v rodině, jejich noční děsy a bolesti z nepohody mezi dospělými, trhání se uvnitř při rozvodu, kdy každý říkal, že ten druhý je zlý, podlýa tak dále… Však víte.

Dneska nechci rejpat ani promlouvat do duše. Dneska chci ocenit, že z toho svinstva a maglajzu, kterým spousta lidí prošla, se klubá docela hodně lidí, odhodlaných jít dál právě tak, jak je to zdravé, potřebné, rovné a fajn. Právě proto, že vědí, z čeho vzešli, si hodně věcí srovnávají a snaží se, opravdu se snaží být dost zralí, aby dokázali žít hodně blízko „ideálu“.Nikdo není dokonalý a kdo se snaží po mizerii dosáhnout výš, toho si tím víc vážím.

Samozřejmě, že člověk jednou uslyší slova své matky, vycházející z vlastní huby. Nebo vrčení táty i s tím hněvem nad vylomeninou dítka, aniž by si hned uvědomil, že se opakuje naprosto stejná lumpárna, jakou byla jeho vlastní. Však víte, naši vnuci pomstí, co nám děti vyváděly.  (Aha, proto ještě nejsem babičkou. Neměli jsme jim to prozradit.)

Jenže je tady ta druhá věc, mnohem důležitější. Právě ta úžasná snaha současných mladých lidí překonat, co bylo do člověka vkládáno už kdesi v předškolním věku. Co ho oslabilo, když musel vnímat zastřené hádky a ponižování mezi dospělými. Protože zrovna předškolní věk (nekecám, prokázáno vědci už dávno) je obdobím houbovitým, kdy se nasává do človíčka i ten základ budoucích schopností zvládat vlastní partnerství.  Kdo si uvědomí, že buduje na takhle mizerných základech a dokáže s tím pracovat, okouknout jiný vzor nebo se učit, ten má vyhráno. A věřte nebo ne, takových lidí opravdu máme víc a víc. Někdo je špičkový, jiný se hrabe k průměru, ale dobrý. Ten zbytek se už poddá. Naučíme se postupně znát, jak hodnotné je dělání onoho hřejivého významu „doma“, ať se na něj zrovna vrhne muž nebo žena, zatímco ten druhý je „živitel“.  Jsou dva, v dobrém i zlém, oba staví hnízdo a zahřívají v něm mláďata, aby jednou uměla zahřívat i ona. Tak zhruba o tom ten život je.

I tohle už máme vědecky potvrzeno :-)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama