Reklama
 
Blog | Hana Mudrová

Květináč s muškáty

Šla jsem z dlouhého dne, koukala po čistém nebi a byla vděčná za vánek a stíny domů.  Horko ustupovalo, před šestou se už zase uvolnily myšlenky a já si cestou z kopce dumala, jak rychle musím prolítnout obchodem, abych stihla autobus domů.

Čas dobrý, což znamená supermarket i s řezníkem, na večeři můžu v krbu opéct plátky masa, snad bude k mání nějaký pěkný kousek. A potom ještě stihnu napsat pár slov o včerejší konferenci. Ano, to by bylo fajn, zítra je patnáctého června a svět si má připomínat, že existuje týrání seniorů a utrpení vůbec. „Život ´90″ pořádá každým rokem velmi zajímavá setkání, která mi často dají víc, než klasický seminář.  Letos jsem se dostala pouze na druhý den, v němž jsme stále hovořili o násilí na seniorech, týrání, samotě a co s tím.

Najednou jsem si uvědomila sirénu vpředu a divný pohyb aut v jednosměrce  – couvala kolem mne. Viděla jsem dopředu dost mizerně. K čemusi na chodníku přiběhli dva muži a sotva jsem ušla pár dalších kroků, byly znát rytmické pohyby klečícího záchranáře. Sakra, masáž srdce! To není hromada čehosi před ubytovnou, ale někomu je zatraceně zle. Nemá cenu se jim tu motat. Policisté také jen koukli a ustoupili.

Přešla jsem ulici, nemám ve zvyku zevlovat. Nejistě tam přešlapovala paní, zbledlá ve tváři. Drmolila, že nevěděla, co dělat, že volala záchranku, ale ta už přijížděla. Ta slečna tam byla dřív. Co měla ještě dělat? Měla ji převrátit? Dělá se to, ale když vypadla z okna? Ublížilo by jí to. Oni vědí, co dělat, ale ona už nic…

Přece jenom jsem se podívala vlevo. Chomáč vlasů, povědomá tvář. Vypadla nebo vyskočila? To druhé ne! Znám ji, ta se spíš natáhla po padajících kytičkách. U nohou jí ležely střepy a hlína. Podívala jsem se nahoru, pod střechou jediné otevřené okno. Pani je drobná, mohla přepadnout? Chudinka.

Procházela jsem kolem svědkyně, snad se tím od místa odpoutala. Plaše se rozpovídala. Od vidění ji znám. Naslouchala jsem přerývanému opakování otázek a dohadů, ujišťování, že  nic víc nemohla dělat. Teď musí do práce, ale ještě se staví doma.  Přede mnou se objevovala ta paní na chodníku, jak jsem ji tu vídala. Dokázala pomáhat těm, co na tom byli ještě hůř. Co ji dostalo na ubytovnu? Čím si prošla? Vím, že právě ona dokázala vzdorovat dost zvláštním týpkům, aby neobírali slabší, které ona brala pod svá křídla.

V hlavě se mi převalovala další setkání s bídou v téhle i v dalších ubytovnách. Nejen tahle jediná paní, další a další tváře. Je mi úzko. I z těch šuškavých dohadů v hloučku na rohu, že určitě skočila a která to byla a že nebylo nic slyšet. Bude těch řečiček ještě víc, zítra plné město.

Pořád vidím ty její kytičky, rudé a zelené skvrny mezi hlínou, rozhozené po dlažbě. Kousek krásy, který si v baráku bídy pěstovala. Malinký symbol síly, kterou si uchovala a možná trochu předala několika dalším. Možná ji zítra označí za skoro bezejmennou, zbytečnou trosku, která jen zmizela z našeho obzoru. Kytičky už asi smetli z dlažby a hodili do kontejneru  naproti.

Včera jsme v noblesním prostředí diskutovali o tom, jak různorodé je trápení starých lidí, bezmocných vůči době, která je umí prostřednictvím vykuků lecjak oškubat a poničit. Proč jsem si tam nevybavila jediný příklad, jak lidé, byť jen trochu podepření, zvednou hlavu a zkusí obstát i v tíživých podmínkách? Mám jich tolik kolem sebe! Někdy postačí všimnout si jich, naslouchat. A také dívat se, kdo je pohaslý nebo kdo vůbec vídat není, den za dnem uzavřený v samotě, kde ani mobil nezazvoní.

Patnáctý červen je dnem, kdy dáváme najevo své povědomí o problémech starých lidí tím, že si připneme kousek pastelově fialové stužky. Nesouhlasíme s tím, co se děje. Chceme měnit svět kolem sebe. Někdy si myslíme, že měníme – a potom přijde bezmoc. Na všechno je pozdě, zítra tam bude uklizeno.

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama